O LÍNÉM JIRKOVI

Dnes bylo venku nádherné počasí. Byli jste, kluci a holky, venku? Nebo jste seděli u počítače nebo mobilu a hráli hry? Já vím, je to zábavné a možná se něčemu přiučíte, ale pohyb na čerstvém vzduchu je mnohem lepší. Vždyť je tolik her, co se dají hrát venku. Maminky a tatínkové by vám mohli určitě vyprávět. Ale teď vám budu vyprávět já.
O líném Jirkovi
V našem městě , v paneláku pod kopcem, ve dvanáctém patře, žil kluk jménem Jirka. Byl to chytrý, ale hrozně líný kluk. Když měl jít ven, říkal, že je tam moc horko nebo moc zima. Když měl pomoct doma, najednou ho bolelo břicho nebo hlava. Ale když šlo o hraní na počítači, dokázal u něj sedět celý den.
Každé ráno u něho vypadalo stejně:
„Jirko, pojď snídat!“ volala maminka.
„Hned, mami! Jen dohraju level!“ odpovídal zpoza obrazovky. Trvalo tři maminčiny zavolání, než se od monitoru zvedl. Pak se vrátil zase k hraní a celý den hned pryč. Strávil ho mezi blikajícími světýlky a zvuky her.
Časem se Jirka začal měnit. Tloustl, býval mrzutý, často se mračil, a když se mu někdo snažil říct něco hezkého, jen mávl rukou:
„Nechte mě být, hraju!“
A tak čas plynul. Jirka si našel byt a odstěhoval se. Jenže jeho zlozvyk, hraní na s počítači, se tím nezměnil. Ba právě naopak. Chodil do práce a z práce, z práce se stačil v obchodě nebo ve fastfoodu pro něco rychlého k jídlu a spěchal k monitoru do svého herního křesla.
Jedné noci, když Jirka zase seděl u počítače a zíral do monitoru, stala se divná věc. Monitor se najednou rozsvítil zvláštním zlatým světlem a z reproduktorů se ozval hluboký hlas:
„Jirko, proč sedíš, když bys mohl žít?“
„Cože?“ vykoktal Jirka. „To je nějaká skrytá kamera?“
Ze světla vystoupila postava, starý muž s dlouhým bílým plnovousem a světelnou holí.
„Já jsem Mistr Času,“ pravil. „Hlídám, aby lidé trávili svůj čas tak, aby později ničeho nelitovali. A Ty ho rozhazuješ jako drobky do kanálu.“
Jirka polkl.
„Já... jen hraju. Každý hraje.“
Mistr se usmál.
„Ano, ale málokdo si uvědomuje, že hra má také skončit.“
Zdvihl hůl, a svět kolem Jirky se zatočil. Jirka zavřel oči.
Když je po chvíli otevřel, byl uprostřed hustého lesa. Počítač nikde. Místo myši držel v ruce dřevěný luk.
„Kde to jsem?“ vykřikl.
„V Zemi zrcadel,“ ozval se hlas Mistra. „Tady se každý musí podívat sám na sebe.“
Z houští vyskočil zajic v malé slušivé vestě.
„Jirko! Jirko! Musíš mi pomoct!“
„Ty… mluvíš?“
„No jistě,“ řekl zajíc, „vždyť jsi přece ve světě, kde všechno mluví, teda kromě těch, kterým už není kvůli jejich lenosti pomoci.“
Zajíc se jmenoval Fousek a vysvětlil Jirkovi, že les pomalu umírá.
„Kořeny stromů nectí pravidla lesa, voda neproudí a stojí, ptáci ztratili chuť zpívat. Všichni jen čekají, že to někdo udělá za ně.“
„To znám,“ povzdechl si Jirka, protože si vzpomněl na to, jaký je.
„No tak to jsi tu správně!“ řekl Fousek. „Zkus to vše změnit, zkus les a ostatní věci tady probudit.“
Jirka se vydal lesem.
Na první mýtině našel ohniště, chladné, jako celý les a zhaslé, jako život v něm. Bylo ohraničené kameny.
„Rozdělej oheň,“ ozvalo se odkudsi, „ale musíš pouze vlastní silou.“
Zkusil to. Poprvé mu to nešlo, podruhé taky ne.
„To je hloupost,“ bručel.
Ale nedalo mu to. Přeci se nevzdá. Snažil opravdu naplno a opravdu to šlo. Jiskřička, plamínek a najednou vyšlehl oheň , který ozářil celou mýtinu.
V tu chvíli se mu ulevilo, jako by z něj spadl těžký kámen.
Na druhém místě našel potok, který se zastavil.
„Pusť vodu dál,“ špitl Fousek.
Jirka stoupl do studené vody, odvalil kámen, pak další, a další. Potok se rozběhl a s ním i ryby.
„Vidíš?“ řekl Fousek. „Stačilo vstát a pohnout se.“
A na konci cesty čekal obrovský zrcadlový strom.
Mistr Času stál u něj.
„Podívej se, Jirko. Co vidíš?“
Jirka se zadíval do lesklé kůry a uviděl sebe, jak sedí doma, bledý, nešťastný, s prázdným pohledem do monitoru.
„To jsem já!,“ stydlivě zašeptal.
„To jsi byl Ty“ řekl Mistr. „Ale teď máš šanci být někým jiným.“
Zablesklo se a Jirka se probudil u svého stolu. Počítač jel na úsporný režim, venku svítilo slunce a z kuchyně voněly palačinky.
Maminka nakoukla do dveří:
„Ahoj Jiříku, měla jsem cestu kolem, tak jsem se přišla podívat. Už vstáváš?“
Jirka se usmál a obejmul maminku.
„Jo, dnes pujdu ven. Dneska je krásně. A ty palačinky? Jsou tak dobré, děkuji“ a snědl hned tři. Od té doby si Jirka občas zahrál, ale mnohem raději chodil ven, běhal po lese, pomáhal na zahradě a s kamarády podnikal různé výlety.
Holky, kluci, počítačové hry vás sice mohou naučit spoustu věcí, ale žádná vás nenaučí žít.
Skutečné dobrodružství začíná, když vypnete počítač, zhasnete monitor a otevřete oči. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina