O loupežnících u Černé Hory

Na silnici ze severní Moravy k Brnu vedoucí leží ves Černá Hora.
Blízko té vsi, také při silnici, bývala před dávnými lety hospoda,
říkali jí Myší past. Že byla na příhodném místě, zastavovali se tam
pocestní, pěší, na koních i v kočárech, také vozkové s nákladními
vozy. Byli tam dobře pohoštěni a hospodský dělal dobré obchody.
Ale přenocovat tam lidé nechtěli. Bylo známo, že v okolních lesích
přebývají loupežníci, že tam mají tajné úkryty. A říkalo se, že ta
čeládka nedobrá v noci často dochází do Myší pasti na dobré pití.
Také se proslýchalo, že tam už leckdy pocestný nějaký o život přišel,
ale dokázat to možno nebylo.
Na začátku XVII. století měl tu hospodu mladý člověk, kterého
v tom kraji dříve nikdo neznal. Ten koupil Myší past od starého
hospodského, usadil se tam a živnost tuze zvelebil. Byl to zdravý,
silný, hezký člověk; lidé, kteří se o takové věci starali, divili se, že
je svoboden. Měl u sebe starou hospodyni, ta mu vedla domácnost.
O nevěstu nebyl by měl hospodský nouzi, leckterás i bohatá holka
byla by si ráda vzala hezkého chlapíka, jemuž živnost kvetla. Také
často dohazovači nebo dohazovačky u něho se poptávali, říkali, že
by měli pro něho nevěstu, ale on se jen smál, odpovídal jim, že má
na ženění času dost.
Tou dobou se v té krajině zdržovala loupežnická banda, jejímu
vůdci říkali Krvavý Bureš. To pro pověst, která o něm šla daleko
široko. Věděli o něm, že lidského života neváží, že je to člověk
ukrutný. Loupeže a vraždy, které se tehda udály v lesích
černohorských, to dokazovaly. Za tmy se nikdo do lesů neodvažoval.
Ale stalo se, že někdy i za bílého dne se Burešova chasa odvážila
loupeže. Lidé se divili hospodskému v Myší pasti, že se na hospodě
nebojí.
„Nebojím se,“ říkal hospodský, „a ubránil bych se. Mám dva
pacholky, stavení je pevné, v oknech jsou mříže, střelnou zbraň
máme také. Ať jen přijdou, však my se ubráníme.“
Třeba se mladý hospodský neměl k ženění, přece chodíval rád
do okolí k muzikám, vesele vytáčel děvčata v kole. A tu jednou při
muzice poznal dceru bohatého mlynáře černohorského. Říkali jí
Lidka, a bylo to hezké, hodné a veselé děvče. Když s ní šel mladý
hospodský do kola, byl to pěkný párek, a zdálo se, že by z toho mohla
být svatba. Ale Lidka měla už jiného nápadníka; byl to Vítek, syn
zámeckého hejtmana z Černé Hory. Vítka zlobilo, že se hospodský
kolem Lidky otáčí, ale nechtěl začínat žádné spory; věděl, že jeho
otec známosti s Lidkou nepřeje.
Jednou zašel si mladý hospodský do černohorského mlýna, požádal
pana otce o Lidku. Mlynář, kterému se mladý člověk líbil, věděl
také, jakou má hospodský pěknou živnost, a přislíbil mu dceru.
Lidka nebyla v té chvíli doma; přišla, když už tam ženicha nebylo.
Otec jí řekl, že ji přislíbil hospodskému. Lidka zbledla a zůstala,
jako když do ní nůž vrazí. Ale neodvážila se slova, věděla, že otec
odmluvy nestrpí.
Když se druhého dne Lidka sešla s Vítkem, pověděla mu, co se
stalo, ale řekla také, že hospodského nechce. A tak se ti mladí lidé
smluvili, že odejdou do cizího kraje, tam že se dají oddat a budou
se živit prací rukou svých. Měli také umluveno, že se sejdou v noci
před zasnoubením u dubu při kraji lesa, Vítek že tam bude čekat
s koňmi a že spolu odjedou.
Když ta noc přišla – byla temná, nebe bylo plno mraků –, Lidka
vykradla se ve smluvenou hodinu ze mlýna a spěchala pěšinou
k lesu. V lese byla tma ještě větší a tu se stalo, že Lidka sešla z pravé
cesty. Zpozorovala to za chvíli, chtěla se vrátit, ale místo aby mířila
ven z lesa, zacházela hloub a hloub do houštiny. Tu najednou
zaslechla nedaleko před sebou hrubé mužské hlasy, které se blížily.
Ulekla se Lidka, vzpomněla v tu chvíli na Krvavého Bureše; honem
schovala se do mlází, přikrčila se tam, byla ticha jako myška.
Vskutku také přibližovali se lidé při záři pochodní. Lidka slyšela
hovor a divoký smích mužů. Nedaleko Lidčina úkrytu se ten hlouček
zastavil. Z řeči poznalo děvče brzy, že jsou to vskutku loupežníci.
Z mlází bylo viděti na cestičku, Lidka spatřila muže divokých tváří.
Byli ozbrojeni a jeden z nich nesl přes rameno ženské tělo.
„Co s tou mrtvou, Bureši?“ ptal se ten loupežník druhého. Lidka
věděla už, oč tu jde. Ale jak hrozně se ulekla, když zaslechla hlas,
který na tu otázku odpověděl.
„Zahrabte ji někde stranou,“ byla odpověď, „ale ten prsten, který
má na prstě, je můj. Hodí se mi pro mou nevěstu!“
Lidce se zdálo, že se jí srdce zastavilo, když poznala po hlase –
svého ženicha. Vtom už také záře pochodně osvítila jeho tvář. Byl
to vskutku hospodský, jenž byl vůdcem loupežníků a jehož Krvavým
Burešem jmenovali. Zděšená Lidka zahlédla ještě, jak Bureš
mrtvou ruku vzal, a když jí prsten stáhnout nemohl, širokým nožem
prst uřízl. Potom vletělo něco Lidce do klína, a ta omdlela.
Když Lidka procitla, v lese už svítalo. Kolem bylo ticho, jen ptáci
spouštěli ve větvích své ranní písničky. Lidce, vstávající z mechu,
vypadl z klína uříznutý ženský prst; přemohla bázeň, zabalila
prst do šátku a schovala do kabelky u pasu. Potom vylezla z mlází,
a když poznala, že je kolem bezpečno, chvátala k domovu. Ve dne
snadno se dostala na pravou cestu. Ve mlýně vkradla se
nepozorovaně do své komůrky, kde vysílena klesla na lože.
Nepřestávala myslet, co se asi stalo s Vítkem, nepadl‑li také do rukou
loupežníků. Ale byla tak unavena, že ve chvilce usnula. Probudila se
teprve, když na ni otec zdola volal. Sešla brzy dolů a řekla otci, že
se půjde pomodlit do černohorského kostela. Ale chvátala rovnou
do zámku. Když přišla na nádvoří, zaradovala se; u stájí spatřila
Vítka. Nestalo se mu tedy nic! Byla ráda, že ji nevidí, chvátala do
zámeckého stavení, rovnou k hejtmanovi.
Zámecký hejtman se nemálo podivil, když spatřil Lidku. Věděl
dobře, že se s ní Vítek schází, a byl proti tomu. Nemohl uhodnout,
co mu děvče chce; podivil se nemálo, když mu Lidka vypravovala,
co zakusila v noci v lese. Jen to mu neřekla, že se tam měla sejít
s Vítkem. Hejtman se naštěstí neptal, proč šla Lidka večer do lesa.
Líbila se mu milá a statečná dívka a řekl jí také hned, že známosti
její s Vítkem zbraňovati nechce. Potom i s přivolaným a udiveným
Vítkem se smluvili, co počít s hospodským‑loupežníkem, a Lidka
se vrátila do mlýna.
K večeru toho dne sešla se k zásnubám Lidčiným do mlýna četná
společnost. Ženich přišel s několika přáteli, v nichž Lidka poznala
loupežníky. Ale nedala na sobě nic znát. Byla veselá a mlynář byl
tomu rád, že je dcera k ženichovi přívětivější. Když byla zábava
v nejlepším, přišel do mlýna také zámecký hejtman. Jde mimo,
povídal, a slyší veselé hlasy. Rád se zastaví tam, kde je veselo. Mlynář
jej přivítal a prosil, aby jen s nimi poseděl, že si to budou za čest
pokládati. Hejtman popřál nevěstě a ženichovi a usedl ke stolu.
Potom zábava pokračovala. Hovořilo se o lecčems. Najednou se
obrátí hejtman k nevěstě s otázkou, co se jí tu noc zdálo. A Lidka
povídala:
„Nezdálo se mi nic pěkného. Byla jsem ve snu v hlubokém lese,
viděla jsem, jak tam nesli zabitou ženu, které ještě po smrti prst
usekli. A tu ten prst vidíte.“
Lidka položila useknutý prst na stůl. Všichni se zděsili. Ale
v tom okamžení také ženich vyskočil i jeho přátelé. Tu vzkřikl
zámecký hejtman, dveře se rozlétly a do světnice vrazil houf myslivců;
loupežníci se hnali k oknům, aby ven vyskákali, ale marno
bylo. Myslivci se hned na ně vrhli, přemohli je, spoutali a odvedli
do zámeckého vězení. Potom se mlynář a hosté dověděli všecko.
Pan otec byl rád, že dcera neupadla do rukou vůdci loupežníků,
a zámecký hejtman v radosti, že byli loupežníci chyceni, požádal
mlynáře, aby dal Lidku jeho synovi. Hned i Vítek přišel, a tak ten
večer ve mlýně skončil vesele.
Druhého dne vypravil se hejtman s lidmi do hospody u silnice,
aby ji prohledali. Našli tam mnoho uloupených peněz, šperků,
drahého šatstva i jiných věcí.
Když byli zajatí loupežníci vyslýcháni, pověděli, že ta zabitá
paní byla nějaká uherská šlechtična, která se dvěma sluhy cestovala
přes Moravu. Když je loupežníci u Černé Hory přepadli, dala
se na útěk do lesa, ale dohonili ji a zabili. I sluhové byli zabiti a vůz
zavezen do hospody.
Krvavý Bureš a druzí zajatí propadli hrdla a byli popraveni.
Ostatní loupežnická chasa se z lesa vystěhovala a od té doby bylo
v okolí Černé Hory bezpečno. Při hospodě, kterou potom dostal
hodný člověk, založena byla ves Závist.