O propasti Macoše

V kraji, nazvaném Moravský kras, kde podzemní vody vymlely
v měkké hornině mnoho dutin, chodeb a jeskyň, zdobených krápníky,
jsou také některé propasti, povstalé zřícením stropů takových
velikých jeskyň. Nejznámější z těch propastí je nedaleko vsi Vilémovic
a má jméno Macocha.
O tom, jak propast to jméno dostala, pověst vypravuje:
Ve Vilémovicích žil před dávnými lety sedlák, na pěkném statku
hospodařil, ženu měl hodnou, byla to dobrá hospodyně, starostlivá,
všude veliký pořádek měla. Tak hospodářství vzkvétalo.
Měli chlapečka, zdravé a dobré dítě, táta se těšil, že mu po letech
odevzdá statek. Máma chlapce opatrovala jako oko v hlavě. Říkají:
neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A tak se také stalo,
že tomu sedlákovi umřela žena. Sedlák naříkal pro ženu a zdálo
se mu, že se už nikdy utěšit nemůže. A také sirotek – bylo tomu
chlapci pět let – plakával přečasto pro zlatou mamičku. Brzo bylo
vidět, že v hospodářství chybí hospodyně. Všecko tam šlo nazpátek,
starý pořádek nebylo možno udržet, sedlák na to nestačil.
Viděl, co zmohla nebožka, a jaká to byla ztráta, že umřela. Ale co
bylo platno naříkat, když to šlo v hospodářství čím dál, tím hůř?
Už i lidé začali přimlouvat sedlákovi, radit mu, co má udělat, aby
se z těch nesnází vytrhl. Sedlák poznal nakonec, že jiné pomoci
není, a oženil se, aby přivedl do statku novou hospodyni. Byla to
mladá vdova, která měla také synka z prvního manželství. Oba
chlapci byli skoro stejně staří, ale veliký byl mezi nimi rozdíl: jako
mezi krásným, vyzrálým jablíčkem a takovým, které před časem
ze stromu spadne.
Nová hospodyně neměla ráda nevlastního synka a záviděla mu,
že je tak zdráv a silen, když její vlastní je chuděrka. Nadržovala
svému chlapci, jak mohla, a odstrkovala nevlastního. Ten si často
poplakal, na nebožku mámu s lítostí vzpomínal, ale tátovi si
postěžovat se bál, aby potom nová máma nebyla na něho ještě horší.
Když selka viděla, že přese všecko ubližování se nevlastnímu
synkovi dobře daří, umínila si, že se ho zbaví. Také ji k tomu
ponoukalo pomyšlení, že by měl jednou někdo jiný dědit statek
než její vlastní syn. Byla ukrutného srdce a nehrozila se zlého
skutku.
Jednou v létě odpůldne, hospodář odejel za obchodem do města,
zdálo se selce, že je nejpříhodnější čas, aby provedla, na čem se
ustanovila. Sháněla se po svém nevlastním synkovi, ale nemohla
se ho dovolat. Ani na dvoře ho nebylo, ani na zahradě, ani na návsi.
Ale selka se domyslila, kde by mohl být, znala, kam tak často
chodíval. Sebrala se a šla rovnou za ves ke hřbitovu. Tam pohlédla
přes zeď – a vskutku, u zeleného rovu seděl chlapec. Byl uplakaný,
stýskalo se mu po mámě, kterou mu nemohl nikdo nahradit.
Selka vešla na hřbitov, došla až k chlapci, který zvedl hlavu
teprve, když ucítil na ní selčinu ruku. Poznal svou macochu a bázlivě
k ní vzhlédl; čekal, že ho bude plísnit za to, že z domova odešel.
Ale selka se přemohla a povídá vlídně:
„Pojď, chlapče, půjdem spolu do lesa na houby! Teď po dešti jich
tam hojně roste.“
Chlapec se zvedl a šel poslušně s macochou. Bylo mu divné, že
je naň přívětivá; nebyl tomu zvyklý. Šla selka s chlapcem lesem,
houby sbírali, do uzlíka dávali. Tak přišli až k propasti. Na samém
jejím okraji rostly pěkné hřiby.
Chlapec je spatřil, zasmál se hlasitě a hnal se po nich. Na to
čekala selka. Oči jí zasvítily zlým ohněm, když spatřila, jak se
chlapec shýbá na kraji propasti, aby houby utrhl. Pokročila rychle
k němu a postrčila jej z okraje. Chlapec vzkřikl a s roztaženýma
rukama padal do propasti.
Selka zalekla se hrozného svého činu, zůstala chvilku jako
v zemi vbitá, ale potom se dala na útěk z lesa. Sotva přiběhla do
statku a trochu se vzpamatovala, už přijel také sedlák. Přijde
do stavení, vidí ženu ve světnici, u ní jejího vlastního chlapce.
Zeptal se, kde je jeho hoch. Selka, že neví; snad prý šel do lesa.
Sedláka napadlo zlé tušení; nechal všeho a pospíchal k lesu. Volal
po lese, hledal, ale všecko bylo marné. Tak se dostal až k propasti.
Dech se mu zatajil při pomyšlení, že by tam snad byl chlapec spadl.
Lehl si sedlák na zem a díval se do propasti. V tu chvíli zaslechl
tamodtud slabé sténání a zahlédl několik sáhů níže dětské tělo,
které uvázlo ve větvích borovice, vyrůstající ze skalní stěny. Hlas
se otci třásl, když volal dolů na synka:
„Chlapče nešťastný, kam ses to dostal? Slyšíš mě, slyšíš?“
A zdola odpovídal chlapec slabým hlasem:
„Slyším, tatíčku!“
„Ani se nehýbej,“ volal otec v radosti, že je dítě živo, „doběhnu
pro pomoc a vytáhneme tě.“
Vzchopil se sedlák a chvátal z lesa do vsi. Tam svolal sousedy,
honem jim pověděl, co se stalo; potom vzali provazy a pospíchali
do lesa k propasti. Sedlák uvázal si silný provaz pevně kolem
pasu a druzí jej pomalu spouštěli ze skalní stěny. Když se dostal
až k chlapci, vzkřikl, aby ho dál nespouštěli. Potom opatrně objal
chlapce, druhým provazem jej k sobě přivázal a zavolal na ty nahoře,
aby jej pomalu vytahovali.
Šťastně vytáhli sousedé sedláka s chlapcem až k okraji propasti
a pomohli mu nahoru. Chlapec měl zkrvavěné ruce i tvář, jak si
je při pádu o strom odřel. Ale jinak mu nic nebylo. Jen byl všecek
ustrašen, srdečko mu prudce bilo. Sedlák hladil synka, potom
k studánce běžel, šátek tam smočil a chlapci krev omýval. A povídá:
„Pročs jen, chlapče, byl tak neopatrný? Nebýt stromu, ležel bys
teď na dně propasti zabitý.“
A tu chlapec, všecek se třesa, pověděl, jak se stalo, že spadl do
propasti. Všichni se zhrozili, když uslyšeli, co provedla macocha,
a sedlák zděsil se nejvíc. Popadl chlapce do náručí a pospíchal
s ním domů i se sousedy.
Doma zatím zlá macecha neměla stání. Měla hroznou úzkost,
co se stane, ale přece jen myslela, že sedlák synka živého nedostane.
Stála u okna a hleděla na náves, když se tam ukázal sedlák
s chlapcem v náručí a sousedé s ním. Zaslechla jejich křik a viděla,
jak pěstmi hrozí. A když slyšela, že na někoho volají: „Živ je, živ!“,
poznala, že je zle.
Právě když sedlák došel s chlapcem ke statku, vyrazila ze vrátek
selka a hnala se přes náves.
„Chyťte ji, chyťte vražednici!“ volali sousedé a rozběhli se za ní.
Ale ta běžela jako vítr, ven ze vsi vyběhla, k lesu se dala. Muži ji
dohonit nemohli. Utíkala lesem rovnou k propasti; její
pronásledovatelé zaslechli pronikavý výkřik a zahlédli, jak se selka
vrhla do propasti. Když doběhli k okraji, leželo už na dně nehybné,
mrtvé tělo zlé macochy.
Od té doby má propast jméno Macocha.