O lvím dvoře na Hradčanech

Zvykem bývalo při dvorech panovnických i šlechtických, že se
tam chovala zvířata erbovní, tj. taková, jejichž obraz byl ve znaku
neboli erbu té země nebo toho šlechtice.
Tak při královském dvoře pražském lvi bývali chováni od starodávna.
Už za Václava IV. se připomínají. V Jelením příkopě u hradu
byl zřízen lví dvůr, hluboko v zemi vyzděný a opatřený silnými
mřížemi. Táhl se od Prašného mostu až téměř k letohrádku
Belvederu.
Kolem lvího dvora byl povýšen ochoz pro diváky.
Za Rudolfa II. byl lví dvůr pražský znamenitě zařízen. Vedle
prostoru pro královská zvířata, kde tenkrát čtyři silné lvy a dvě
lvice se lvíčaty chovali, byla také řada výklenků zamřížovaných,
kde se chovaly jiné ještě šelmy: tygr tam byl, dva pardálové, levhart,
medvěd v Čechách chycený, ba i opice orangutan z ostrova
Bornea. V tomto zvěřinci a lvím dvoře císař Rudolf rád prodléval
se svou družinou, sem i vzácné svoje hosty vodíval, vznešené panstvo,
mezi nimi vyslance cizích panovníků.
Tak také jednou, když byl na hradě Pražském přítomen vyslanec
sultána tureckého, císař se s ním odebral do lvího dvora, aby
se mu pochlubil svým zvěřincem. Panstvo shlíželo ke lvům a Turek
pochvaloval císaři statná zvířata. Potom, rozhlédnuv se po
přítomných mladých dvořanech, dodal:
„Vládce můj a pán také má lví dvůr v Istanbulu. Je však u nás
zvykem, že kdykoli navštíví sultán o slavnostní příležitosti své lvy,
někdo z dvořanstva si vyžádá milost, aby směl s některým lvem
podniknouti zápas.“
To když slyšel císař Rudolf, dobře vycítil, kam míří vyslanec
turecký, že statečnost krajanů svých vyvyšovati chce. Ale pochopili
to i mladí šlechtici čeští, a dříve nežli císař mohl promluviti,
předstoupil jeden z nich a prohlásil, že on s dovolením svého císaře
se lvem chce zápasiti.
Císař přivolil pokynutím hlavy a poručil svému obřadníku, co
se státi má. Ten hned oznámil vůli panovníkovu hlídači lvů, který
potom zahnal za mříže všechno lví plemeno až na statného jednoho
lva. Mladý rytíř zatím loveckým oštěpem ozbrojen sestoupil
z ochozu do lvího dvora. Lev, jakmile spatřil dole cizího člověka,
zarazil se, upřel zrak na vetřelce a temným zamručením projevil
svoji nevoli. Rytíř neohroženě pokročil blíže ke lvu, nespouštěje
z dravce oči. Lev se pojednou přikrčil a potom se vzteklým zařváním
vymrštil se ke skoku na rytíře. Než ten v posledním okamžení
odskočil stranou. Lev dopadl na zem, ale sotva se vzchopil, aby
rozlícen vrhl se na svého protivníka, rytíř mu vrazil oštěp dobře
mířenou ranou do hrudi přímo k srdci. Zvíře se vzepjalo a v tom
okamžení svalilo se mrtvo k zemi. Radostný pokřik ozval se ze
skupiny diváků, kteří předtím s napětím sledovali počínání odvážlivce,
jehož měli za ztraceného. Sám vyslanec turecký neskrblil
pochvalou statečného rytíře. Císař pak, potěšen tím důkazem
neohroženosti a síly, pochválil zápasníka a odměnil jej zlatým
řetězem, sňatým z vlastního hrdla.
Jiná pověst, vížící se k tomu lvímu dvoru, vypráví o hrdé šlechtičně,
do níž se zamiloval šlechtic ode dvora císařského. Ona, tuze
hrdá, však o něj nestála. Když jednou přišla na ochoz lvího dvora
v tu dobu, kdy tam i onen šlechtic meškal, upustila pojednou
rukavičku dolů do lví jámy. Ať už se to stalo z neopatrnosti, nebo
chtěla dívka zkoušet šlechticovu oddanost a neohroženost, mladý
muž vstoupil do jámy, a drže vytasený meč za zády, klidně se přiblížil
k ležícím tam lvům a rukavičku ležící v jejich blízkosti zvedl. V té
chvíli mohutný lev, vyrušen z klidu, obrátil hlavu po vetřelci. Ale
dříve, než se zvedl, šlechtic s rukavičkou odkvapil z jámy, a pospíšiv
na ochoz, s úklonou podal svou kořist ustrašené dívce. Tím si
získal její přízeň. Tuto příhodu, která se ostatně vypravuje i o jiných
místech, poněkud změněnou, vylíčil slavný německý básník
Schiller ve své známé básni nazvané „Rukavička“.
Rudolf II. zakládal si na svém lvím dvoře, kam prý z komnat císařských
tajná chodba vedla; císař měl tam i lva svého zamilovaného.
O tom pověděl mu kdysi dvorní hvězdář, že oba, císař i královské
zvíře, mají stejnou planetu, že běh života obou se shoduje. A stalo
se v měsíci lednu roku 1612, že lev ten, neznámo z jaké příčiny,
onemocněl. Tou dobou churavěl i císař, jemuž se při zprávě
o nemocném lvu valně přitížilo. Připomínalť si panovník živě, co mu
hvězdář kdysi oznámil. Když lev, po jehož zdraví se Rudolf neustále
poptával, po několika dnech zcepeněl, chtěli to císaři zatajiti. Ale
císař zvěděl to přec a truchlil nemálo. Od té doby měl pevné
domnění, že i jeho osud je zpečetěn, že i jeho dnům je konec. Odmítal
rady lékařů, nebral nadále léky mu podávané, s nikým mluvit nechtěl;
dvacátého dne toho měsíce skonal.
Po smrti Rudolfově nebyla již nikdy taková péče věnována lvímu
dvoru i ostatnímu zvěřinci, až konečně zůstal Jelení příkop
bez zvířat.