O vinici svatováclavské

Místu, kde hřbet zámecké hory k východu se úží a svažuje, říkalo se
odedávna na Opyši, kteréžto slovo ocas znamená. Připodobňovaliť
horu tu k delfínu, jemuž mořské prase říkali; toho delfína ocas pak
viděli v těch místech před východní branou hradu. Tamodtud také
vedou od hradu do města Staré zámecké schody, při jejich horním
konci na severní straně je sad zvaný vinicí svatováclavskou.
Legenda vypravuje, že si kníže Václav vyžádal na svém otci pozemek,
kde by vinici založiti mohl a víno na ní pěstovati k potřebě mešní.
A když blízko hradu místo takové dostal, hned tam vinici vzdělal
a révu pěstil, z jejíchž hroznů sám víno lisoval a pro kostely je
připravoval.
Také sám hostie pekl, obojí pak po pražských kostelích roznášel. Sám
i oheň k pečení si rozdělával, když si dříví k tomu naštípal a nasekal
z polen na špalku, jenž později uložen byl v kapli svatováclavské.
V tom všem počínání knížeti Václavovi pomáhal a všude s ním
chodil průvodce a pomocník jeho Podiven.
Jednou v zimě také vyšel Václav s Podivenem za ranní tmy z hradu,
aby donesli hostie a víno do chrámu v městě. Přes noc napadlo
hustě sněhu a ráno mrzlo. Podiven, jda za knížetem, stěžoval si, že
ho zebou nohy, bál se, že mu prsty omrznou. Tu stanul pán jeho,
a obrátiv se k němu, řekl:
„Nechci, abys zimou trpěl na cestě za dobrými skutky. Kráčej jen
stále za mnou, do mých šlépějí stoupej. Tak ti bude pomoženo.“
Vskutku také, jak jen Podiven vstoupil v šlépěje Václavovy, přestaly
ho nohy zábsti, ba zdálo se mu, že cítí příjemné teplo.
Byl potom Podiven oddán svému pánovi tím více a vinice na
Opyši společnou jejich prací nesla hojnou úrodu.