O NAPRAVENÉM ANDĚLU

Tak jak už to bývá, tak nejen na zemi mezi lidmi, ale i vysoko v oblacích mezi hvězdami na nebi, je spousta andělů, kteří nejsou zas tak hodní, jak by měly být, protože i na nebi je občas nuda a tak se tam dějí různé věci. Aby se andělé nenudili, dělají se různé úklidy mezi knihami, ve kterých se píší všechny dobré skutky.
Jednou za několik desítek let, se však vždy najde nějaký chytrý či spíše vychytralý andílek, který je spíše čertík než okřídlený ochránce a posel dobrých zpráv.
A takový je i náš malý Martinikus, který se rozhodl, že si život na nebi trošku zpestří. Už ve škole tropil různé hlouposti, třeba když se učitelka nedívala, mával svými malými křídly tak, aby ze stolu shodil všechny papíry a ty se pak rozletěly po celém světě. To byl malér, když to udělal poprvé. Na zemi zavládl chaos a jeho otec musel dát vše do pořádku. Když to provedl podruhé, tak už bylo velké pozdvižení i mezi jeho strýci a tetami. To si pak už Martinikus rozmyslel, jestli bude dál mávat svými malými křídly, na které byl tak moc pyšný a nebo ne. Někdy se mu povedlo z kalamáře vylít všechen inkoust, kterým se do knih zapisují dobré skutky, a po nebi se rozlila červená barva, takzvané červánky. Ostatně, ty se kolikrát objevují i nyní a to proto, že se nahoře na nebi honí malí andílci, kteří při hře na babu občas své kalamáře rozlijí. I když byl Martinikus roztomilý andílek, v jeho očích se třpytily ďábelské jiskřičky, a jeho nenechavé ruce, kolikrát schovali to, co ostatní zrovna potřebovali. Díky těmto schválnostem se jeho rodina rozhodla, že ho pošlou z nebe domů na zem na zkušenou. Co mohl malý Martinikus udělat? Nezmohl vůbec nic!
A tak se stalo. Probudil se na louce poseté květy, bez svých krásných křídel, bez svého krásného oblečení, pouze v roztrhaném pytli, který měl převázaný v pase kusem provazu. Poslední, co si pamatoval bylo, že uléhá do postýlky z těch nejměkčích mráčků a že nahoru na nebe ho nevezmou dřív, než se naučí být zodpovědným a dobrosrdečním andělem, tak jako všichni ostatní. Jenže jak měl malý Martinikus poznat, co je správné, když si ze všeho jen dělal legraci, stále si ze všech utahoval, a nikdy nic zodpovědného nedělal.
„Musím najít někoho, komu pomůžu, abych byl nahoře mezi svými co nejdříve“, řekl si. Vydal se teda polní pěšinou směrem k vesnici, kde myslel, že najde někoho hned na první pokus. Na polní cestě potkal plně naložený povoz, který táhli koně. Na kozlíku, to je sedačka pro kočího, seděl nevrlý a zamračený statkář. „Tak se hněte, vy staré kobyly, nebo z vás udělám salám“, křičel na nebohé koně statkář. Když to malý Martinikus uviděl, rozhodl se že mu pomůže.
„Statkáři, nebylo by lepší koně pobídnout laskavým slovem?“ zeptal se Martinikus. Statkář chtěl hrubým slovem oslovit pocestného, ale vzpomněl si na vyprávění o otrhaných pocestných, co mohou plnit přání. Začal teda pomalu a nejistě mluvit s andělem poslaným na zem.
„Co já bych vám vyprávěl, snažím se s kobylkami vyjít po dobrém, ale oni stále jakoby neposlouchali nebo by nechtěli slyšet, kéž bych si mohl pořídit nové a těmhletěm zajistit krásný poklidný život“ lhal statkář.
„Jestli je to tak,“ pověděl Martinikus, „tak to já vám pomůžu.“ hned na to se podrbal za svým levým uchem, pronesl kouzelnou formuli, a kde se vzali, tu se vzali, byly tam dva krásný koně.
„No to se podívejme, jaké krásné koníčky tu najednou jsou!“ řekl statkář.
„Ty jsou jen tvé, statkáři, to aby jsi mohl zajistit krásný zbytek života dvou starým kobylkám, co teď táhnou vůz“ pověděl Martinikus. Netušil ale, že na něj statkář ušil boudu, a že to řekl Jen proto, aby měl koně zadarmo. Jenže to náš malý anděl nevěděl. Myslel si že udělal dobrý skutek a na večeři už bude doma v nebíčku. Jenže se šeredně mýlil. Právě naopak když to všichni ostatní andělé viděli, rozlítily se ještě více, a rozhodli se, že milému andílkovi vezmou možnost kouzlit. Poslali mu vzkaz po malé ještěrce, která mu vklouzla pod jeho roztrhaný oděv.Ta mu pošeptala, že už nemůže kouzlit, že se musí pokusit vlastníma rukama a vlastním důvtipem stát takovým, aby si ho každý vážil.
Pokračoval v cestě do vesnice. Přišel na náměstí, kde se konal jarmark, a každý nabízel své zboží. V jednom stánku se prodávalo pečivo, ve druhém koření, ve třetím stánku švec podrážel boty, ve čtvrtém se podávala medovina a tak bych mohl vyprávět dál a dál, protože stánky byly rozestavěny kolem celého náměstí. Martinikus dostal chuť na koláče, co voněly jako kdyby je pekla sama nebeská babička, ale neměl ani groš. „Mohl bych dostat jeden či dva koláče?“ zeptal se stařeny. „Myslíš si, že je peču pro pobudy, jako jsi Ty?“ spustila.
,,Tak snad se tolik nestalo,“ zastala se anděla služka stařeny.
,,Jestli mu ho chceš koupit, budeš dnes bez večeře.“ dál hartusila stařena.
,,Ale co, vždyť mi toho tolik nedáváte, tak mu koláč podejte, musí být chudák hladový," řekla a tím se vzdala večeře.
,,Moc děkuji, jednou, když to budeš nejméně čekat ti pomohu“ řekl Martinikus.
,,To nestojí za řeč, vždyť je to jen koláč, kterých peču mraky“ odpověděla služka.
,,A jak ti říkají?“ zeptala se. „Vlastně ani nevím, jak si mám říkat“ zamyslel se Martinikus, i když moc dobře věděl, kdo je. „Budu ti říkat Štístko, snad mi ho přineseš. Jsem Fridolína. Směšné, viď Štístko?“ řekla.
„Ale vůbec ne, je to trošku nezvyklé, ale moc hezké“ řekl už teď Štístko, kterému se jeho nové jméno moc líbilo. Otočil se prošel si náměstí ještě jednou tam a zpátky, a jelikož se již stmívalo, rozhodl se najít si nějaký nocleh. Řekl jsi, že nejlepší to bude u nějakého statkáře, nejlépe u toho, kterému vykouzlil koně, když ještě mohl.
Zabouchal na vrata statku, a nestačil se divit. Vrata mu otevřela Fridolínka.
„Fridolínko, co tu děláš?“ řekl udiveně andělíček.
„To samé se mohu zeptat já tebe, Štístko. Já jsem tady a pracuji pro statkáře a jeho ženu. Ale oba jsou zlý a vypočítavý, není radno si s nima zahrávat“ řekla s viditelným smutkem ve tváři.
„Je na čase ti pomoci Fridolínko. Řekni, že se půjdeš v noci projít k rybníku, protože přímo pod hrází je zakopaný poklad. To stačí a ještě k tomu povíš, že bude po půlnoci největší.“ poradil jí Štístko. „Ale co bude potom?“ ptala se Fridolína.
„O to se nestarej. Jen buď do půlnoci ve své světničce na půdě. A až bude po všem, rychle jdi na dvůr, tam co je špalek na sekání dřeva. Slib mi to.“
„Slibuji!“ pověděla s hned šla spát. Nejdříve udělala a řekla vše tak, jak anděl chtěl. Statkáři s jeho ženou se rozzářila v očích touha po pokladu. Jen co slunce zapadlo, vydali se k hrázi kopat. Jenže jak začali, hráz se protrhla a odnesla oba daleko za hranice města. Dokonce i země. Jak to Fridolínka viděla, utíkala na dvůr ke špalku a tam.... Pod ním našla hrnec s nesmírným bohatstvím. Samé zlaťáky a groše. A kovář, ze sousedního dvora, co se jí už dávno líbil, stál najednou vedle ní. „Fridolínko, už se mi dlouho líbíš, vezmeš si mě?“
„Moc ráda?“
A byla svatba. Malý Martinikus se za tuto pomoc, milé Fridolínce, dostal zpátky do nebe a tam se už choval jako správný anděl.
Vidíte kluci a holky, každý se dá napravit, když chce. A ten kdo nechce, tak toho čeká spravedlivý trest. Tak jako statkáře a jeho ženu. Jenže, pamatujte si, že je to jen příběh vymyšlený v mé hlavě. O vše se musí svým chováním zasloužit sám člověk.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.