O Staronové synagoze

Uprostřed bývalého Židovského Města neboli ghetta pražského,
které jako samostatná městská čtvrť nazváno bylo Josefovem podle
císaře Josefa II., jenž Židům v mnohém ulehčil, stojí stavení
stářím zčernalé, s ostroúhlou střechou; je to židovská modlitebna,
tak řečená Staronová synagoga.
Starobylá stavba tato má také důležité místo v dějinách pražského
Židovstva. Jako každé větší město ve středověku, kde byli usazeni
Židé, měla i Praha zvláštní čtvrť židovskou, ghetto, od ostatního
města úplně oddělenou. Pražský Josefov si zachoval až do poslední
čtvrtiny XIX. století své uzoučké, klikaté uličky s malými špinavými
domky, v nichž později, když oddělování obyvatelstva křesťanského
od židovského přestalo, bydlela také pražská chudina
v temných nezdravých bytech. Tyto zchátralé staré domy zmizely
z povrchu země, půda byla srovnána a na místě tom stojí dnes
skupina nových velikých domů obytných. Jen na několika málo
místech pozorujeme, že úroveň ulic bývala dříve nižší. Tak také
Staronová synagoga stojí značně níže než domy sousední ulice.
O Staronové synagoze se zachovala pověst, že ji vystavěli andělé.
Když totiž po pádu Jeruzaléma, dobytého Římany za císaře Tita,
mnoho národa židovského rozptýlilo se po světě, i v naší zemi prý
se Židé právě o dvaasedmdesát let dříve usadili, než Čechové sem
připutovali. Jak tu při břehu vltavském zvolili sobě místo k obývání,
hned také pomýšleli na vystavění modlitebny, synagogy. Chtěli
ji míti kamennou, ale nikdo se nevyznal v lámání a otesávání kamene.
Tu se jim, Boha vzývajícím, zjevil zástup andělů, kteří zvěstovali,
že Bůh sám poručil jim, andělům, aby synagogu vystavěli.
Hned také počali andělé kamení snášeti a brzy vyrůstaly ze země
zdi bez přičinění rukou lidských. Tak prý byla vystavěna první
synagoga u nás. Obecně se má za to, že je její název překladem
německého slova altneu, což česky znamená „staronová“, že měla
nějakou starší předchůdkyni, která byla přestavěna do dnešního
tvaru. Někteří však praví, že nejde o název německý, ale hebrejský.
V tomto jazyce slovo altnai, zvukově příbuzné německému, znamená
„podmíněná“. A to se vztahuje k naší pověsti. Andělé prý na
její stavbu přinesli kameny z rozbitého jeruzalémského chrámu
Šalomounova s podmínkou, že tyto kameny budou zas navráceny,
bude‑li v budoucnosti jeruzalémský chrám zase znovu stavěn.
Jiná pověst dokonce vypravuje, že Židům, kteří z domoviny své
palestinské se vystěhovavše, po bludné pouti světem do Čech přišli,
přenesli sem andělé modlitebnu ze staré jejich vlasti. Je prý synagoga
tato po jeruzalémské nejstarší na světě. Pražské obci židovské
bylo pak zvěstováno, že modlitebna její zkázu nevezme tak dlouho,
dokavad na ní nebude nic opravováno ani měněno. Proto byla potom
prohlášena kletba nad těmi, kdo by kdy chtěli měniti něco nebo
opravovati na posvátné budově modlitebny. Stalo se v pozdějších dobách několikráte, že si starší obce, nepřikládajíce víry kletbě, umínili
provésti některé opravy nebo změny. Ale tu pokaždé i stavitel,
který prací tou byl pověřen, i ti, kdo jej zjednali, nehodou nějakou
nebo neštěstím byli postiženi, někteří i smrtí byli ztrestáni. Proto se
konečně upustilo nadobro od oprav a změn na budově, a tak kolik set
let se neměnila ani vnějším, ani vnitřním vzhledem. V dnešní době
však přece jen bylo potřeba oprav, zvláště na vnějšku synagogy; ty
byly provedeny, aniž se přitom komu co stalo. Pověra pominula.
Je však i jiná pověst o tom, proč vnitřek Staronové synagogy
zůstával beze změn po staletí. Odpradávna bývali Židé tam, kde
se v městech křesťanských usadili, občas napadáni poštvanou
chátrou domácí nebo i cizím vojskem, v Praze meškajícím, buď
z nenávisti náboženské, nebo z chtivosti bohatství. Tu pak loupeno
bylo a vražděno. Tak roku 1096 táhli Prahou křižáci, kteří se tu
vrhli na Židy, násilím je škrtili a zabíjeli ty, kdo nechtěli víru svou
opustiti. Z pozdějších pronásledování Židů v Praze památné je
krveprolití roku 1389, za krále Václava IV.; tehda na Bílou sobotu
házeli prý Židé kamením po knězi nesoucím svátost k umírajícímu.
Na druhý den potom, na Boží hod k večeru, sběhl se lid
pražský se zbraněmi do ghetta a nastalo hrozné vraždění a také
loupení. Ani synagog neušetřili a ve Staronové pobili mnoho těch,
kdo se tam uchýlili. Na paměť toho neštěstí velikého složil tehda
rabi Avigdor Karo žalozpěv počínající slovy: „Kdo vylíčiti dovede
všecka utrpení, která nás potkala, kdo umí je vypočísti?“ Zakázali
pak starší obce židovské zabíliti stopy krve, kterou byly postříkány
stěny Staronové synagogy při tom vraždění.
Ale je ještě jiná pověst o vzniku Staronové synagogy. Podle té
přišli Židé do Prahy v době knížete Hostivíta, roku 860. Knížeti prý
se zjevila ve snách pramáti jeho, kněžna Libuše, a připomenula mu
dávnou věštbu svoji, že totiž za panování potomka jejího nastane
čas, kdy do Čech cizí národ přijde, aby se tu mezi Čechy usadil. Nebude‑li mu v tom bráněno, přinese zemi české štěstí. Dodala pak
kněžna, že čas ten se už přiblížil. Když potom zanedlouho se objevili
v podhradí pražském první Židé a knížete o přízeň a ochranu žádali,
Hostivít je přijal milostivě a dovolil jim usaditi se na Újezdě; tam
tehda vznikla první obec židovská. I modlitebnu tam měli blízko
břehu vltavského. Jednou však křesťané přepadli osadu židovskou,
vydrancovali a pobořili domy Židů, ani modlitebny neušetřili. Po
utišení bouří kníže vykázal Židům k obývání místo na druhé straně
řeky, tam, kde je nynější Josefov. Počali tam také brzy domy stavěti,
jen na novou modlitebnu peněz nebylo. I sešli se jednou starší ži–
dovští, aby se uradili, jak si dopomoci k nové synagoze. Ale nikdo
nevěděl, kde vzíti k tomu potřebné prostředky.
Tu pojednou vkročil do rady slepý stařec, jistě stoletý, bílé vousy měl po pás, pacholíkem veden o hůl se opíral. Promluvil pak ke shromážděným:
„Pokoj s vámi! Nemějte za zlé starci, že se odvažuji vkročiti mezi
vás. Vím, že moudře vedete obec naši a že blaho její v dobrých je
rukách. Známo mi také, o čem se tu radíte. Máte zajisté péči o to,
jak by stavení příhodné zřízeno bylo, kde by Izrael modliti se mohl
k Hospodinu Bohu svému. Vězte, že se mi ve snu zjevil anděl Hospodinův a poručil mi, abych vás zavedl na místo, kde naleznete, po
čem toužíte!“
Divili se všichni nemálo řeči neznámého starce a někteří hádali,
že snad jim poklad nějaký ukázati chce. Ale jiní pravili:
„Kterak ty, slepý, nás vidomé chceš vésti?“
On však jenom hlavou jim pokynul, aby ho následovali, a vyšel
s chlapcem ven. Všichni pak jako neznámou mocí pobádáni šli za
ním. Stařec se ubíral rychle, jako by na cestu viděl, novými ulicemi
k pahrbku, který se nedaleko vypínal. Tam potom obrátil se
kmet k starším, za ním jdoucím, a k jejich překvapení přesvědčivě
prohlásil:
„Tu jen začněte kopati a uvidíte!“
I odešel od nich v tu chvíli, aby už ho nikdy nespatřili. Rozdělilo
se mínění jejich: jedni pravili, že se ten člověk buď s rozumem
minul, nebo že si z nich dobrý den dělal, druzí věřili řeči jeho
a radili kopati. A tak konečně byli přivedeni dělníci, kteří začali
rozkopávat pahorek. A hle! Zanedlouho se dokopali štítu nějakého
stavení, v zemi skrytého, a když v práci pokračovali, seznali, že
tam je stavba neporušená, v té celkem podobě, jakou má dnes Staronová synagoga. Seznali staří, že jim Bůh pomohl v nouzi jejich.
Ale nedali kopati tak daleko, až by byli přišli tam, kde zdi synagogy
ze základů se zdvíhají, proto potom, když stavení nalezené bylo
upraveno, po devíti schodech z ulice dolů sestupovali do synagogy,
jak je tomu podnes.
Vedle těchto pověstí o vzniku Staronové synagogy udržela se
i střízlivější, která praví, že v základech stavení jsou kameny z rozbořeného chrámu Šalomounova v Jeruzalémě, na těch že synagoga
zbudována. Jak se kameny ty dostaly do Prahy, nepraví se.
Vypravovali si také v Židovském Městě, že Bůh Staronovou synagogu,
sobě zvláště milou, ochraňoval ve všech dobách od nebezpečí.
Tak roku 1558 vznikl ve čtvrti zhoubný požár, jemuž přemnoho
domů za oběť padlo. S velikou rychlostí postupoval oheň dům od
domu a brzy zpozorovali lidé nebezpečí, že plameny zachvátí i Staronovou synagogu. Nic platno nebylo úsilí mužů, kteří se snažili
zdolati požár. Tu starci židovští, shromážděni na místě, kam požár
nedosáhl, spojili hlasy své v prosbě k Bohu, aby plameny od stánku
svého odvrátil. A hle! Za těch modliteb vroucích zpozorovali, že se
mezi plameny a kouřem dvě holubice bílé zjevily, slétly na hřeben
střechy ohrožené synagogy a tam sedíce křídly mávaly. Tím jako by
byly odvráceny plameny, a vskutku také byla synagoga uchráněna
požáru. Holubice neodletěly ze střechy dřív, dokud oheň v okolí
nebyl udušen. Pravili tehda staří, že holubice ty byly dva andělé,
z těch, kteří kdysi stánek boží z Jeruzaléma do Prahy přenesli.
Z dějin víme, že ani Staronová synagoga nebyla ušetřena požárů,
které v ghettu pražském zuřívaly. Z nejzhoubnějších byl zajisté ten,
který v roce 1316 v Židovském Městě vypukl a zničil i značnou část
Starého Města. Po velikém tom ohni byla asi Staronová synagoga
zbudována v nynější své podobě; ukazujeť ráz její stavby
k nejstaršímu způsobu slohu gotického, který u nás kvetl v té době. Že na základech starého stavení a z kamení jeho nové bylo vystavěno,
dostala synagoga jméno Staronová.