O Petříně

K levému břehu vltavskému, k Malé Straně, svažuje se vrch Petřín,
stromovím a křovím zarostlý, sadem utěšeným vábící. Jméno jeho
starobylé všelijak bylo vykládáno: tak kronikář Kosmas málo
pravděpodobně odvozoval je od slova petra, které latinsky znamená
„skálu“, protože vrch je to skalnatý. Blízko jeho vrcholu tam vskutku
četná skaliska pískovcová jsou ukryta mezi stromovím. Kámen
byl na Petříně lámán odpradávna, jak svědčí zpráva z roku 1134,
kdy kámen odtamtud dovážen byl až ke klášteru Sázavskému.
Pověst vypravuje, že na Petříně býval posvátný háj pohanský,
v němž obětováno bylo bohům. Když se později víra křesťanská
počala šířiti v Čechách, rušena byla pohanská obětiště, z prvních to,
jež bylo v háji petřínském. Ale starý dub, pod nímž stával kamenný
oltář obětní, zůstal tam nadále. Potom začali tam v těch místech
lámati kámen. A tu se stávalo, že si za chladných dnů podzimních
rozdělávali pracující tam skalníci
OHEŇ NA PETŘÍNĚ
pod dubem, aby se ohřáli. Jak potom plameny šlehaly z hranice
a dým vystupoval, překvapeným skalníkům zjevovaly se v tom
ohni a dýmu postavy lidské. Že pak těm skalníkům křesťanství ještě
tuze k srdci nepřirostlo, počali se tomu ohni klaněti, neboť v něm
spatřovali duše předků svých, které svatým ohněm jsou očišťovány.
Když se ta věc roznesla, chodili tam i jiní k tomu ohni, i takoví, kteří
naoko křesťanství přijavše, zůstávali pohany.
Zvěst o ohni na Petříně se dostala až k uším biskupa Vojtěcha,
který se tak horlivě staral o vyhubení pohanství v Čechách.
Rozhněván tím biskup hned u knížete Boleslava se zasadil, ať takové
věci netrpí, jaké v blízkosti hradu Pražského se dějí, ať přísně
zakročí proti těm obřadům pohanským. A tak hned z knížecího
rozkázání podťat byl dub na Petříně a rozmetán oheň, který tam
v jámě hořel bez přestání. Biskup Vojtěch myslel, to že bude konec
tomu uctívání ohně. Ale nebyl. Lidé nový oheň si tam zřídili,
klaněli se mu, chléb i peníze do plamenů házeli a tak obětovali.
Tu kníže Boleslav přísněji zakročil, dal znovu oheň uhasiti,
jámu zasypati a na tom místě založil kostelík sv. Vavřince, světce,
který na rošti upálen mučednictví ohněm podstoupil.
Po svahu Petřína proti řece táhne se od vrcholu až k patě hradební
zeď zubatá, které obecně se říká
HLADOVÁ ZEĎ.
Ta byla vystavěna za panování císaře a krále Karla IV. slavné paměti,
jenž byl nazván Otcem vlasti. Tehda roku 1360 po zlé neúrodě
drahota nastala i hlad. A tak přemnozí, nouzí a hladem donuceni,
krádeží chléb si opatřovali. Kdo z nich dopaden byl při činu, byl
jat a do vězení uvržen. Tak tehda žaláře plny byly zlodějů. Když
se o tom doslechl císař Karel, velmi těch chudáků litoval, a svolav
dvořany své a úředníky, tázal se jich, je‑li hoden smrti, kdo krade,
aby hladem neumřel. Zvědav byl, jaká bude jejich odpověď. I řekli
mu:
„Milosti císařská, víš dobře, že zloděj musí býti odsouzen, a co
oni spáchali, je krádež, třeba to z nouze provedli. Ale myslíme
přec, že lépe je krásti nežli hladem zemříti.“
Taková řeč se císaři nelíbila a řekl:
„Soudím, že nejlépe jest, nemusí‑li chuďas ani hlad trpět, ani
krást. Chci se postarati, aby tak bylo.“
Po několika dnech, když císař vycházel z kostela, spatřil venku
zástup chudého lidu – na půldruhého tisíce se jich sešlo –, a ti všichni
prosili, aby jim bylo z té bídy pomoženo. Že oni rádi budou pracovati,
jen když se přitom sebeskromněji obživí. I řekl jim císař:
„Sám jsem již o tom přemýšlel, jak pomoci. Přijďte sem zase
nazejtří a bude vám oznámeno, na čem jsem se ustanovil.“
Na druhý den se všichni zase shromáždili na Pražském hradě
před kostelem, kde jim jídlo bylo připraveno, polévka a chléb. Když
se najedli, císař vyšel k nim z paláce a řekl:
„Práci vám všem dáti jsem rozkázal, která vás obživí dobře. Hle,
tito moji lidé povedou vás a ukáží, co budete dělati.“
Chudáci poděkovali císaři a šli potom za císařovými úředníky.
Ti je vyvedli za klášter Strahov na Petřín a tam jim pověděli, že
se císař rozhodl, aby se rychleji pokračovalo ve stavbě, se kterou
dvě léta předtím bylo započato. Měla býti rozšířena Praha také na
levém břehu vltavském, a proto stavěli zeď, která by se začínala
od městských zdí hradčanských nad Bruskou, pokračovala podle
Pohořelce a Strahova a po východní jeho stráni dolů k Vltavě. A ti
hladoví lidé měli začíti se stavbou té části městské zdi, která by se
od vrcholu Petřína táhla k Vltavě.
S radostí dali se lidé do práce, kámen v petřínských lomech lámali,
na staveniště vozili také pilně písek a vápno, maltu mísili a se zedníky
zeď stavěli horlivě. Plat v hotových penězích nebrali; za práci
se jim dostávalo dobré obživy i šatů a obuvi, a tak byli všichni nouze
zbaveni i hladu. Stavěli tu zubatou zeď přes dvě léta a žertem říkali,
že to upomínka bude na císařovu péči, aby zuby chudých měly do
čeho kousat. Císař Karel přicházel často na Petřín, aby zhlédl, jak
stavba pokračuje a jak se vede lidu, jejž svou rodinou nazýval.
Také se až do dnešních časů udržela ta zeď od vrcholu Petřína
až k bývalé Újezdské bráně; říká se jí Hladová na památku hladu,
od něhož císař Karel lid osvobodil.
Při pohledu na Petřín i časů císaře Karla vzpomínáme i pradávných
dob, kdy obětováno tam bylo v háji bohům pohanským.