SVÍČKA V OKNĚ

Svíčka v okně – pořekadlo našich babiček
Moje babička vždycky říkávala, že světlo svíčky je hlas domova.
Že když ho zapálíš, duše už nikdy nezabloudí.
Když někdo odcházel – na cestu, do nemocnice nebo jen tak s těžkým srdcem – babička postavila svíčku do okna a tiše šeptla:
„Ať světlo ukazuje cestu těm, co jdou tmou.“
Nikdy to nebyl zvyk, ale malá modlitba, kterou slyšelo nebe.
Plamen hořel tiše, chráněný dlaní i vírou.
Babička seděla poblíž a dívala se do něj, jako by v tom plameni viděla všechny, na které myslela.
Říkávala, že když se plamen chvěje, znamená to, že andělé právě přecházejí kolem.
Ráno svíčku sfoukla, zbytky vosku zabalila do papíru a vyhodila ven.
Nikdy ho nenechávala v domě – světlo mělo odejít s klidem.
A při tom vždy řekla: „Děkuju, že jsi hlídalo.“
Od té doby, kdykoli zapálím svíčku, myslím na ni.
Na ten malý plamínek v okně, který říkal víc než tisíc slov.
Na víru, že světlo, které hoří z lásky, nikdy nezhasne – ani když kolem fouká vítr.
A jak říkávala babička: „Kdo drží světlo, toho tma neporazí.“
/zdroj: Fb - Ilon Leichtová/