O pokladě v Pulčínských skalách

Ves Pulčín leží u Valašských Klobouk; u Pulčína je údolí, nad nímž
se pnou malebné skály. Jednomu místu v těch skalách říkají Zámčisko,
že tam stával hrad či zámek. Pod Zámčiskem býval ještě
v minulém století jakýsi sklep, a říkali, tam že jsou poklady. Ale
báli se tam kopat, povídalo se, že zlí duchové ty poklady hlídají.
Vrátil se jednou do Pulčína mladý člověk z vojny; byl on pulčínský
příslušník, ale nikoho z příbuzenstva už tam neměl. A taky
nemohl ve vsi dostat hned práci. Nechal ho zatím jeho kamarád
u sebe přespat; kus toho jídla mu dal, ale voják věděl, že to nadlouho
být nemůže, že bude třeba vypravit se do města, tam že se pro něho
nějaká práce najde.
Poslední den, než měl odejít ze vsi, chodil tak po okolí, šel se
podívat také na Zámčisko. A jak tak chodí sem a tam, potká nějakou
paní, bíle byla oblečena, ta ho oslovila:
„Co ty tu, vojáku, chodíš tak smutně, proč věšíš hlavu?“
A milý voják všecko jí pověděl, jak se z vojny domů vrátil a jak
zas musí domov opustit. Tu mu ona řekla, ať jde s ní. A vedla ho
do toho pustého hradu a tam mu ukázala vchod do polozasutého
sklepa.
„Tady kopej,“ povídá paní, „budeš rád tomu, co najdeš. Ale dej
pozor: ať se děje kolem tebe, co se děje, ničeho se nevšímej, ničeho
nedbej!“
Jen to paní dořekla, zmizela. Voják by byl rád poslechl, ale neměl
motyky ani lopaty. Šel tedy honem do vsi, vzal si ty věci u kamaráda
a vrátil se na Zámčisko. Dal se do kopání, kde mu paní poručila,
a vskutku přišel brzo na měděný kotel, hádal, že tam budou pení–
ze. A byly. Jak chce ten kotel ze země vypáčit, zaslechne pojednou
strašlivé vytí. Vzhlédne a vidí, že se k němu žene náramné množství
vlků. Přiběhnou až k němu, zarazí se a začnou znova výt, oči
jim blýskají. Bylo, jako by se chtěli na něho vrhnout. Ale on byl
pamětliv slov té paní a obrátil se k své práci. Tu vlci zmizeli.
Voják odkopával zemi kolem kotle, aby ho mohl vyzvednout,
ale tu najednou slyší hluk jako mnoha lidí a spatří, že se k němu
nějací vojáci ženou s napřaženou zbraní. Ulekl se, ale zase ho hned
napadlo, že je to mámení nějaké, a kopal dál. I ti vojáci zmizeli.
Ale po malé chvilce, když od kotle zem lopatou vyhazoval, počne
se ozývat ve vzduchu pískot a sykot, hučení a skučení, a voják vidí,
jak se nad ním vznáší zástup zlých duchů, křídloma mávají a natahují
na něj drápy. Tu se tak polekal, že praštil lopatou a utíkal,
co mu nohy stačily. Za sebou už nic neslyšel, a když se ohlédl, ani
nic neviděl, a tak si pomyslil, že to zas jen mámení bylo. Ale už ho
kuráž přešla, aby se sám vrátil. Šel do vsi ke kamarádovi, všecko
mu pověděl a vyzval jej, ať jde s ním. Šli potom oba na Zámčisko,
že ten poklad vyzvednou. Ale když tam přišli, kotel s penězi pryč;
propadl se do hloubi země. Kopali ti dva lidé ještě na tom místě,
ale nedokopali se. Poklad byl tuze hluboko. –
Také se povídá, že ta bílá paní, která na Zámčisku poklady hlídá,
zjevuje se lidem jako shrbená stařena v bílé plachetce. A klíče
od pokladů prý nosí na prostředním prstě. Ale nikdo už se tam
nepokusil o to, aby se k těm pokladům dostal.