O sirotkovi v Radhošti

Hora Radhošť na Valašsku jako celá horská skupina radhošťská
utvořena je z křídových pískovců, v nichž je mnoho jeskyň a podzemních průchodů. O podzemních prostorách v Radhošti vypravují
pověsti, že jsou tam skryty přírodní poklady. Také se lidé
i v novější době pokoušeli pátrati po těch pokladech, ale nenašli
tam nic. Pověst vypravuje o sirotkovi, kterému se povedlo, že
v podzemí hory Radhoště vskutku našel zlato.
Ve dvou vsích blízko Radhoště žili dva bratři Martin a Jan. Měli
po chalupě a živila je práce v lese a nějaké to políčko. Stalo se,
že Martinovi umřela žena a nechala mu dva chlapce; desítiletého
a ročního. To bylo smutné živobytí, když se táta sám musel o děti
starat. Se starším to ještě šlo, ale malé dítě těžko ohlídal. A tak byl
rád, že mohlo u sousedů bývat, když on byl na práci. Ale neštěstí
nechodí samo; než se rok s rokem sešel, ublížil si Martin při práci
a za nějaký den umřel.
Starší bratr Jan přišel ze sousední vsi na Martinův pohřeb a bylo
mu tuze líto sirotků. A tak si také pomyslil, že není jinak možno,
než aby se stal poručníkem těch dětí. Na druhý den vrátil se od
pohřbu domů a přivedl s sebou oba chlapce. Žena, když uslyšela,
že ti malí u nich zůstanou, vzala si muže stranou a povídá:
„Co tě jen, člověče, napadlo, vzít si ty chlapce na vychování.
Máme sami čtyři děcka a teď abych se ještě o dvě starala. Máš‑li
pak nějaký rozum?“
„Nic naplat,“ povídá muž, „jsou to po bratrovi, nikoho jiného
z přízně nemají než nás a já jsem jejich poručníkem. Není možná
mezi cizími lidmi je nechat. Však po bratrovi chalupa zůstala
a kousek políčka, to pronajmu, a přece něco z toho bude na obživu
dětí.“
A tak zůstali chlapci Martinovi u strýce Jana, třeba jeho žena
z toho velikou radost neměla. Na bratrovu chalupu Jan ani nájemníka,
ani kupce nenašel, z políčka bylo nájemné tuze malé, Janovi
přibylo starostí. Ale chtěl se přece jen o sirotky poctivě starati
a také tak činil.
Léta běžela, děti dorůstaly. Také Jan stárnul, zdraví mu jaksi
nesloužilo, na lesní práci už nestačil. Ty výdělky mu chyběly,
hospodářství nestačilo všecky uživit, třebaže se už starší sirotek
práce dost chápal. Ke všemu přišlo špatné léto. Janovi ani sousedům
se na poli pro veliké sucho skoro nic neurodilo. Brzy bylo
znát nedostatek ve vsi, těžko se žilo. Tehda povídá Janovi žena:
„Vidíš, vzal sis na krk ty sirotky; nebýt jich, snáze jsme žili. Teď
ani pro vlastní nic nemáme.“
„Těžká dnes rada,“ muž jí na to, „chlapce vyhnat nemůžeme.“
Ale žena vedla svou:
„Aspoň jednoho kdyby ses zbavit mohl! Víš‑li ty co, zaveď ho
někam hodně daleko, aby se nevrátil.“
„Kam ho zavést,“ Jan odporoval, „aby nám ho zas domů nepřivedli?
A jak bych to mohl udělat chlapci po bratrovi?“
Marně Jan tu věc ženě vymlouval; stála na svém, že by dobré
bylo aspoň jednoho sirotka se zbavit. Nakonec Jan, aby se ženou
obstál, rozhodl se, že mladšího chlapce, devítiletého, kterému bylo
jméno Michal, někam zavede.
Jednoho dne před úsvitem vzbudil strýc Michálka a povídá mu:
„Vstaň, oblec se a půjdeš se mnou. Vyjdeme záhy.“
Michálek byl zvyklý na slovo poslouchat, ani se neptal, kam
je cesta povede. Strýc dal chlapci skývu chleba, ten ji schoval do
kabely, kde měl také nůž, a šli. Když vyšli z domova, ještě bylo
šero, strýc řekl Michálkovi, že půjdou na Radhošť; povídá se prý,
že jsou tam pod zemí poklady, což kdyby oni nějaký našli! To se
Michálkovi líbilo, těšil se na to hledání. Šli, až přišli na Radhošti
k děrám, a do jedné z nich vstoupili. Strýc nesl rozžatou svíčku
a šli pod zemí kus cesty. Potom se dostali na kraj skály, tam byl
starý žebřík, po něm slezli do hloubky. Dole strýc vodil Michálka
dlouhou dobu sem a tam skalními chodbami, až se dostali k potoku,
který tam pod zemí tekl. Přes potok vedla lávka, po té přešli
na druhou stranu a tam odvedl strýc Michálka ještě trochu dál, až
přišli k velkému kameni. Tam řekl strýc:
„Tuhle si, Michálku, sedni a počkej na mne; podívám se sám
trochu dál. Za chvíli se vrátím pro tebe.“
V Michálkovi byla malá dušička, když strýc odešel a on zůstal
sedět potmě. Ale byl zticha, krájel si chléb a pojídal. Strýce se
dočkat nemohl. Seděl dlouho v té tmě, díval se, uvidí‑li světélko
strýcovy svíčky, poslouchal, uslyší‑li jeho kroky. Ale nic neviděl,
nic neslyšel nežli šumění vody od nedalekého potoka.
Čas pomalu ubíhal, strýc se nevracel. Michálek přemýšlel, co
to asi je, a napadlo ho, že snad strýc někde zabloudil. Třeba je
také ve tmě, třeba mu svíčka zhasla. Volal strýce, ale nikdo se mu
neozýval; jeho vlastní hlas se tak divně rozléhal podzemními prostorami, že se Michálek sám bál. Padl na něj strach a tesknota, dal
se do pláče. Když se vyplakal, napadlo ho, že mu jiného nezbude,
než aby hledal sám zpáteční cestu. Zvedl se tedy a potmě kráčel
opatrně kupředu. Šel pomalu, bál se, aby někde nenarazil nebo
někam nespadl.
Chtěl k lávce, ale spletl si v té tmě cestu a kráčel dál a dál od
potoka. Až si potom uvědomil, že už neslyší šumění vody, věděl,
že bloudí. Nohy ho tuze bolely, uchozený byl, a tak si tam sedl na
zem a zase plakal. Jistě ho strýc schválně zavedl.
Za chvilku, když přestal plakat, řekl si, že musí nazpět; sebral
se a šel zas. Jak tak ve tmě tápe a kolem sebe hmatá, přišel k místu,
kde měl skálu nízko nad hlavou. Noha mu uklouzla a on, jak padal,
chytil se skály. Ale zůstaly mu v rukou nějaké kusy ulomené od
skály a on sjel o něco níž. Byl všecek ulekaný, a jak v rukou pevně
sevřených ty dva kusy držel, strčil je na nic nemysle do kabely. Šel
zase opatrně dál, pozoroval, že přišel na lepší cestu. Tak se dostal
zase k potoku. Ale jak měl hledat lávku? Chvíli to marně zkoušel,
ale potom se odhodlal, že potok přejde. Byl bos, vyhrnul kalhoty
a vstoupil do potoka. Měl štěstí, že v potoce bylo mělko, a dostal se
šťastně na druhou stranu. Tam ještě dlouho trvalo, než se dostal
k žebříku. Když jej potmě nahmatal, spadl mu kámen ze srdce.
Opatrně vylezl, věděl, že je zachráněn.
Zanedlouho potom vyšel na světlo z Radhoště. Byl utrmácený,
na smrt umdlený, měl odřené ruce i nohy. Ale děkoval Pánubohu,
že se dostal šťastně ven z těch temnot. Přemýšlel chudák, co dělat.
K strýci nepůjde, to věděl. Co by tam měl, když se ho chtěl strýc
zbavit? Sebral se tedy a šel v jinou stranu, doufal, že tam někde
obživu najde. Snad ho vezmou u některého sedláka za pasáka.
Ale na té své cestě do večera do žádné vsi nedošel. Jen k hradu
nějakému se dostal, a že byl zemdlený, vyprosil si tam trochu
jídla.
Pozvali ho do čeledníku a dali mu tam talíř polévky a krajíc
chleba. Michálek chce si chléb nakrájet a sáhne do kabely pro nůž.
Nahmátne tam kameny, které v Radhošti ulomil a na které dočista
zapomněl. Byly žluté a lesklé. Michálek nevěděl, co je zlato, ale
přišel tam pánův komorník a ten se podivil, co to chlapec má. Ptal
se ho, kde to sebral, a potom povídá, že to ukáže pánovi.
Pán, jak ty dva kusy uviděl, hned poznal, že je to zlato. Hned
poslal komorníka pro chlapce. Michálek musel pánovi všecko po–
vědět, jak ho strýc do Radhoště zavedl, jak jej opustil a jak on sám
dlouho bloudil pod zemí. A když pověděl, že se ke strýci už nevrátí,
pán mu řekl, že může zůstat na hradě.
„Sám jsem tu na světě, paní mi umřela i jediný synáček, však by
byl býval dnes tak velký jako ty. Ty budeš u mne jako můj vlastní.
Co jsi na Radhošti našel, bude tobě k dobrému.“
Tak našel Michálek nového otce. Pán dal chlapce hradním knězem
ve čtení a psaní i v počtech vyučit, aby měl vzdělání, jakého
bude jednou potřebovat. Ty dva kusy zlata prodal a koupil za to
pozemky, aby z nich byl užitek. –
Po nějakých letech, kdy sirotek už dorostl na mladého muže,
ten pán se rozstonal k smrti. Tu řekl Michalovi:
„Všecko, co je moje, bude teď tvé, zdědíš to po mně. Buď stále
hodný jako dosud, s chudými měj slitování, ke každému buď spravedlivý.“
Druhého dne pán skonal. Michal stal se pánem hradu a pěkného
majetku. Nezpyšněl, k lidem byl dobrý a žebrák žádný z hradu
neodešel neobdarován. –
Asi po dvou letech stál Michal jednoho dne na nádvoří, když tu
do brány vcházel žebrák, starý člověk, až hrůza sešlý, z očí mu bída
hleděla, v cárech byl. Jak viděl pána stát na dvoře, hned k němu
a vyhaslým hlasem prosil o almužnu. Michal se na ubožáka podívá
a vidí, že je to jeho strýc Jan. Ale strýc Michala nepoznal. Tu řekl
Michal žebrákovi, ať s ním jde nahoru do komnaty, že mu dá najíst
a napít. Starý nechtěl, že zůstane v čeledníku, ale že pán jinak
nedal, belhal se nahoru. Michal zatím poručil služebníkovi, aby
přinesl chléb, máslo a džbánek mléka. V komnatě musel žebrák
u stolu usednout. Pán za jeho zády otevřel skřínku ve zdi a cosi
odtamtud vyňal. Když vešel služebník, mléko nesl a na dřevěném
talíři chléb, pán položil k chlebu ten nůž, který si tenkrát přinesl,
když z Radhoště na hrad přišel. Měl jej na památku schovaný.
Michal pobídl starého, aby si chleba ukrojil a namazal. Starý
sahá po noži, podívá se na něj a zůstal v tom okamžení, jako by
vedle něho hrom udeřil. Potom se mu začaly ruce třást, brada se
mu rozklepala, ztěžka oddychoval, strnulýma očima hleděl na nůž.
Jako by zraku nevěřil, vzal nůž a prohlížel jej v ustrnutí. Teprve
po chvíli vypravil ze sebe:
„Milostivý pane, odkud se tu, proboha vás prosím, vzal ten
nůž?“
„Co je na tom divného?“ povídá Michal. „Nůž jako nůž!“
„Ale vždyť tohle můj nůž býval, sám jsem na rukojeti tohle znamení
vypálil,“ starý na to a dívá se tázavě na pána. A ten najednou:
„Strýče Jene, neznáte‑li už svého Michala?“
Tu se starý žebrák tak ulekl, že se v bezvědomí skácel k zemi.
Michal jej zvedl a křísil. Když strýc zase přišel k sobě, hleděl jako
vyjevený na Michala, sepjal ruce a chtěl ho odprošovat. Ale Michal
nedal, sevřel starého do náručí, políbil a řekl:
„Všechno je už dávno odpuštěno. Ve zlém jsem vás nevzpomínal.
Utěšte se, teď už je konec té vaší bludné pouti.“
Starý strýc se zaradoval, také proto, že se mu na svědomí tak
ulehčilo. Vyprávěl potom Michalovi o svém životě, jak mu tři děti
zemřely v jednom roce a za rok nato žena. Zůstal mu jen jeden syn,
ten se o starého a chorého otce starat nechtěl, odešel někam přes
pole do služby. A Michalův starší bratr odešel také sloužit, a tak
chudákovi nezbylo než vzít mošnu a hůl a jít po žebrotě.
Jak Michal řekl, také udělal. Nechal si starého strýce na hradě,
ulehčil mu živobytí. Ale na dlouho to nebylo. Do roka starý zemřel;
odcházel z tohoto světa, žehnaje Michalovi za jeho velikou dobro–
tu. Michal neustal sháněti se po svém starším bratrovi, dokud ho
nenašel. Vzal ho k sobě a byli spolu spokojeně živi. Nikdy nezapomínal
Michal na to, co mu řekl jeho dobrodinec před smrtí: aby byl
ke každému spravedlivý a s chudými měl slitování.