O Pražském hradě

Stověžatou Prahu jako koruna její zdobí hrad na výšině nad městem
při levém břehu Vltavy, kdysi králů českých sídlo. V pradávných
dobách založen neveliký byl, dřevěný, stavení i hradby z klád
byly. Když se Čechové naučili stavěti z kamene, také Pražský hrad
byl přestavěn. Již za dob Boleslavů tak bylo; svědčí o tom zpráva
židovského cestovatele Ibrahima, syna Jakubova, který v těch
časech do Prahy zavítal. Podle pověsti byl hrad ten stálým sídlem
Neklanovým; Křesomysl, předchůdce jeho, přebýval ještě na
Vyšehradě. První křesťanský kníže český, Bořivoj, dal vystavěti
na hradě chrám Panny Marie – asi tam, kde je nyní druhý dvůr
hradní. Tento první pražský kostel potrval až do XIII. století, kdy
byl asi při přestavbách zbořen. Zatím již také stály na hradě nové
dva kostely – svatého Víta a svatého Jiří.
Rozmanité byly osudy Pražského hradu během staletí. Byli mezi
panovníky českými mnozí, kteří jej zvelebovali, byli jiní, kteří jej
nechali pustnout. Nejhůře snad zanedbán byl hrad za Jana
Lucemburského, kterýžto král jej zbavil namnoze i cenných věcí,
když se mu na jeho toulky cizinou nedostávalo peněz. Syn Janův,
Karel IV., zvelebitel země české a zvláště Prahy, dal hrad zpustlý
a pobořený znovu zříditi, sám od základů dal na místě starého paláce
vystavěti nový.
Z oken svého paláce rád pohlížel císař Karel na Prahu, pod nimi
se rozkládající, jím zvelebenou a rozšířenou. Stalo se pak rok před
jeho smrtí, že císař jednou, stoje u okna paláce a hledě v zamyšlení
dolů na město, náhle se rozplakal. Podivili se tomu všichni, kdo
s ním byli, dvořané i synové jeho Václav a Zikmund. Ale nikdo se
neodvážil císaře z myšlenek vyrušiti. Až po chvíli hejtman dvorský
dodal si odvahy, přiblížil se k císaři a otázal se uctivě:
„Milosti císařská, pane můj vznešený, proč ráčíš plakati?“
Tu císař Karel, vytrhnuv se z myšlenek, na hejtmana pohleděl
očima uslzenýma, a vzdychnuv zhluboka, smutným hlasem
odpověděl:
„Od Pána Boha bylo mi zjeveno, že moji synové oba zemi českou,
kterou já tolik miluji, v nelásce míti budou a nepřátelství jí
projevovati. Zvěděl jsem také, že jeden z těchto synů mých poničí
i město moje krásné, které já na hlavu celé své říše povýšil. A věř
mi, kdybych vědomost měl, který že to z nich, sám bych mu hlavu
chtěl stíti.“
Hejtman se v leknutí ohlédl po ostatních, kteří stáli opodál, ale
shledal, že nikdo neslyšel, co pravil císař; i řekl pánu svému:
„Račiž to do vůle boží poručiti, Milosti císařská! Dá Bůh, že se
ta všecka věc k dobrému obrátí. Neníť ani možno pomysliti, že by
tak bylo, aby synové tvoji zlé obmýšleli proti zemi, která je jejich
dědictvím, že by poničiti chtěli město, které otec jejich k takové
slávě vyzvedl.“
A císař odpověděl:
„Dejž Bůh, aby se tak nestalo!“
Stalo se to však přece. Byl to císař Zikmund, jehož pro to, jak
se proti mistru Janu Husovi prohřešil, Čechové nechtěli za krále.
Po smrti svého bratra Václava přitáhl do Čech jako nepřítel a bylo
mu Prahy dobývati. Vyšehrad byl už osazen posádkou královskou,
a ošemetný pan Čeněk z Vartenberka, od Zikmunda vladařem
v zemi ustanovený, vpustil 7. května roku 1420 před svítáním
králův branný lid i do hradu Pražského a tak bez vědomí obce
pražské odevzdán byl hrad v moc královu. Potom hrad pražany
byl obležen, ale Zikmund dostal se tam přec už 30. června a dal
se přes zjevný odpor lidu českého korunovati za krále českého
28. července, čtrnáct dní po prohrané bitvě na Vítkově hoře u Prahy.
Zle bylo pro hrad, že Zikmund byl bez peněz, kterých mu bylo
třeba k výplatě žoldu vojenského. Všecky poklady, které Václav
shromáždil na Karlštejně, Křivoklátě i jinde, byly už vyčerpány.
A tu se Zikmund neostýchal hned v den korunovace a nazejtří
zmocniti se kostelních klenotů u Sv. Víta a cenných věcí v klášteře
svatojiřském; obrazy a sochy oloupeny byly o zlato, jímž byly
vyzdobeny, zlaté a stříbrné kostelní náčiní a nádobí bylo stloukáno
a raženy z něho peníze. Sliboval sice císař Zikmund, že všechny
ty věci nové pořídí a krásnější, jak jen v zemi mír a pokoj bude, ale
splnění slibu se nikdo nedočkal. Nebyloť také pokojno v zemi za
živobytí Zikmundova.
Znamenitě zvelebil Pražský hrad král Vladislav II., po němž
nejkrásnější památkou je sál zvaný Vladislavský, dílo výborného
stavitele Beneše z Loun. Také nástupce Vladislavův Ferdinand I.
stavěl mnoho na Pražském hradě. Za něho vznikl roku 1541 na Malé
Straně veliký požár, který i hrad zachvátil a nemalé škody způsobil.
Ale nejslavnější doba od dob Karlových nastala hradu, když se tam
usídlil císař Rudolf II., příznivec a podporovatel umění.
Století za stoletím táhlo přes hrad Pražský. Vposled pustl, zanedbáván
panovníky habsburskými. Teprve od doby, kdy se vláda
věcí národa českého navrátila v ruce jeho a na staroslavných
Hradčanech sídlí ten, koho národ zvolil hlavou samostatného
státu, pozvedá se hrad k nové slávě.