O původu pražského posvícení

Taková je pověst o tom, jak pražské posvícení založeno bylo:
Kníže Oldřich, jenž v Čechách panoval ve století XI. a sídlo měl na
hradě Pražském, byl pán lovumilovný. Často vyjíždíval za časného
jitra z Prahy s četnou družinou do lesů zvěř honit. Ještě šero bývalo
za podzimních dnů, kdy už ze stájí koně vyváděli lovcům, kdy psáři
štěkavé smečky do řemenů vázali, kdy s rachotem spouštěn byl
hradní most, aby po něm vyjela veselá družina na cestu k lovu.
Tak bylo i jednou, kdy kníže kázal zajeti do lesů západních. Časně
pospíchali lovci z hradu a brzy je les do svých bran přijal: Netrvalo
dlouho a vyštvali jelena. A za ním všecka družina se úprkem hnala
cestou necestou, houštinami i plání, po svahu i úžlabinou, přes rokytí
a skalí. Psi štěkali, křik lovců se v to mísil a troubení, tichý les se
rozhlaholil v té chvíli. Jelena hbité běhy bez únavy nesly;
jako šipka letěl, co chvíli zmizel v houštině nebo za skaliskem a někdy
drahně trvalo, nežli zas našli jeho stopu. Lovci už nejeli ve sražené
řadě; po lese se rozptýlili a porůznu se hnali za prchajícím jelenem.
Stalo se knížeti Oldřichovi, že mu trní čapku zachytilo a že přinucen
byl slézti, aby ji vyprostil. Co se tak chvilenku omeškával,
lovci vpředu uhnuli stranou za jelenem. Když kníže zase seděl
v sedle, pobídl ostruhami koně a hnal se za ostatními. Nikoho před
sebou neviděl, jen štěkot láje zaléhal k němu z dálky, ale těžko bylo
rozeznati odkud. Kníže, chtěje dohnati ostatní, uháněl lesem, ale
tak se jen stále víc a víc od nich vzdaloval.
Konečně vyjel kníže na rozlehlou mýtinu. Veliký milíř tam stál,
kouř z něho vycházel. Jezdec nikoho před sebou neviděl, zastavil
koně, chopil se rohu a zatroubil. Naproti ve skalách mu ozvěna
odpovídala, jiný zvuk nezaslechl. Zatroubil podruhé, ale nikdo se
nehlásil. Co tak kníže přemítá, kam se obrátit, z lesa uhlíř vyjde
a blíží se zvědavě k jezdci. Oldřich hned se vyptával, zda uhlíř lovce
nespatřil. A uhlíř na to, že ne, že tamtudy nikdo nejel tu dobu.
„Zbloudil jsem,“ povídá kníže, „vyveď mě z lesa, prosím, a ukaž
cestu ku Praze. Za lovci se hnáti bylo by marné.“
„Ukážu ti cestu, ukážu, pane milý,“ povídá uhlíř, „ale snad bys
chvíli odpočinouti si chtěl. Mám tu v lese chalupu, pár kroků odtud.
Vejdi tam. Však tě dnes i uctít mohu. Ve vsi pod vrchem posvícení
slaví a my s nimi. Žena husu vykrmila, včera ji zabila a dnes, pane,
husička pečená v chalupě voní. Třeba na prostém stole, ale chutnat
ti bude dozajista.“
Kníže se usmál, a že půjde. A tak uhlíř knížete lesem vedl k chalupě
a cestou se vyptával, koho bude mít hostem.
„Tys jistě z družiny knížecí,“ vyzvídal.
„Jsem knížecím komorníkem,“ zalhal Oldřich, „a říkají mi Mates.“
Neměl uhlíř, proč by nevěřil, a tak s radostí pana Matesa do chalupy
přivedl. Tam kníže usedl za stůl s uhlířovou rodinou a s chutí
okusil posvícenské husy. Uhlíř v radosti, že má tak vzácného hosta,
neustával pobízeti, vyptával se však také na knížete, na jeho dvůr,
a milý kníže bavil se nemálo otázkami uhlířovými.
Když byl čas pomýšlet na návrat, kníže uhlíři poděkoval za pohoštění
a povídá:
„Snad i tebe časem cesta povede do Prahy; čekám, že přijdeš ke
mně do hradu, chci tě na oplátku dobře pohostiti.“
„Stane se,“ jemu na to uhlíř, „přijdu dozajista; ale slib mi, že dáš
také husu upéci. Totě jídlo moje nejmilejší a my si ho sotva jednou
do roka můžeme dopřáti.“
Kníže to se smíchem slíbil a rozloučil se s uhlířovou rodinou.
Uhlíř pana Matesa dovedl na lesní cestu, po níž se kníže rozjel ku
Praze. Nejel dlouho, když tu s některými ze své družiny se srazil,
kteří po jeho stopě pátrali. Kníže jim vypravoval, kde byl, a když
pak všecku družinu loveckou svolali, jeli domů.
Nedlouho potom, bylo o svatém Martině, brzy zrána se v bráně
Pražského hradu venkovan objevil; stráži povídá, že je uhlíř z těch
a těch lesů, a ptá se, zdali pana Matesa znají, knížecího komorníka.
Že na pozvání jeho přišel do Prahy a rád by jej vyhledal.
Stráž, knížetem poučená, hned milého uhlíře vedla do hradního
paláce a tu jej služebníkům odevzdala, kteří mu ukázali cestu
do veliké síně, tam že pana Matesa najde.
Uhlíř, všecek užaslý knížecí nádherou, stál na prahu síně, nevěda,
kam dřív pohledět. Vtom už slyší povědomý hlas, poznává,
že pan Mates k němu mluví. Jaké však bylo jeho podivení, když
zvěděl, že to byl kníže Oldřich sám, kterého ve své chalupě hostil.
Uhlíř padl na kolena, za odpuštění prosil, ale kníže s úsměvem jej
pozvedl, a že neví, co by tu měl odpouštěti.
„A teď se jen posaď,“ povídá Oldřich uhlíři, „co jsem slíbil, také
splním. Chci tě s takovou upřímností pohostiti, jakos ty mne
pohostil.“
Kázal kníže vína nalít a s uhlířem za stůl se posadili. Když si
uhlíř po cestě odpočinul, kníže jej hradem prováděl, až do poledne
se s ním zabavoval. Potom, když k obědu zasedli, husa na stůl přišla,
pěkně vypečená, kůrčička jen chrupala. Tak tedy pan Mates
splnil svůj slib.
Odpůldne se vracel uhlíř domů hojně obdarován a doma se divili
bohatství věcí, které si táta od pana Matesa přinesl. Ještě více
užasli, když slyšeli, kdo vlastně je ten pan Mates.
Kníže Oldřich na paměť svého pohoštění v chalupě uhlířově
ustanovil, aby v Praze toho dne, kdy uhlíř návštěvu knížeti oplatil,
to o svatém Martině, pečenou husu mívali. Takový byl původ
martinského posvícení, které se od té doby po dlouhé časy v Praze
slavívalo. Podnes ještě se u nás mluví o huse martinské, a třeba
slavnost posvícenská dávno na jiný den přešla, přece o posvícení
nejdůležitějším jídlem je husa.