O chrámu Svatovítském

Ze skupiny stavení Pražského hradu nejvýše se zvedají věže
Chrámu svatého Víta, v nichž vrcholí celý obraz Hradčan. Dnešní
chrám Svatovítský je dílo mnohých věků; původ jeho sahá až do
doby knížete Václava Svatého.
Stávala prý za dob pohanských při hradě Pražském svatyně
boha Svantovíta, známá po celé zemi. A zblízka i zdaleka putovali
tam lidé Svantovítu obětovat, nejvíc černé kohouty, oběť bohu
milou. Svatý Václav, znamenaje, že se zavedením křesťanství
nezaniklo uctívání boha Svantovíta, že aspoň tajně se děje, ustavil se
na tom, že na místě, kde stávala svatyně pohanská, vystaví křesťanský
chrám. Snad pro podobný zvuk jména zasvěcen byl chrám
ten svatému Vítu, mučedníku. Vysvěcení kostelíka, pro nějž obdržel
od německého krále Jindřicha I. svatý ostatek, rámě sv. Víta,
Václav se nedočkal. Jak potom ubývalo pohanství v Čechách, lid
zvyklý putování na Pražský hrad chodil také do Chrámu sv. Víta,
kam přeneseno bylo z Boleslavi tělo mučedníka Václava. A jako
dřív obětovali Svantovítu, tak potom přinášeli oběti svatému Vítu,
který byl zpodobován jako jinoch mající při sobě kohouta a ctěn
jako ochránce úrody zemské, podobně jako Svantovít. Zvyk přinášeti
do kostela svatovítského jako oběť kohouty, koláče a víno
udržel se až do konce XVIII. století.
Do toho kostelíka, který se stal při založení pražského biskupství
roku 973 kostelem biskupským, přeneseny byly ostatky sv. biskupa
Vojtěcha, které Břetislav I. roku 1309 z výpravy polské do Prahy
přivezl. V chrámovém pokladu svatovítském dodnes se chová
biskupská
RUKAVICE SV. VOJTĚCHA.
O ní vypravuje legenda: Biskup Vojtěch, rozhořčen protivenstvím,
které mu od Vršovců bylo trpěti, roku 995 podruhé Prahu opustil,
aby se odebral do Říma do kláštera. Vršovci za rok potom povraždili
na hradě Libici všechen rod Slavníkovců, z něhož Vojtěch pocházel.
Třetího dne po tom hrozném činu sloužil biskup Vojtěch v Římě
ve Svatopetrském chrámě mši; při modlitbě za mrtvé, která se při
mši koná, stanul biskup jako socha a nehýbal se po drahnou chvíli.
Přítomní byli tím nemálo udiveni, ale nikdo se neodvážil biskupa
vyrušiti. Tak setrval Vojtěch po dvě hodiny. Tu mu teprve jeden
z přisluhujících kněží, přistoupiv k němu, připomenul, že má mši
dokonati. Zdálo se, jako by se byl biskup z těžkého sna vzbudil.
A také hned mši do konce dosloužil. Odešel pak do sakristie
a požádal přisluhujícího kněze, aby mu podal biskupskou rukavici,
kterou na oltáři zapomněl. Kněz se vrátil k oltáři, ale rukavici tam
nenašel. Když o tom biskupovi pověděl, svatý muž, jako by si náhle
vzpomenul, pravil:
„Vím již, co je s rukavicí. Marně ji hledáte. Zapomnělť já ji doma
v Čechách, kde jsem byl přítomen pohřbu bratří svých, zavražděných
od nepřátel víry i rodu našeho.“
Když se ta věc donesla k papeži, divil se náramně, a chtěje se
přesvědčiti, co je na slovech Vojtěchových, vyslal poselství do Čech.
Dorazili poslové do vlasti Vojtěchovy, na hrad Libici přišli, a tam
vskutku rukavice biskupská na oltáři byla nalezena. Poslové přinesli
potom rukavici do Říma papeži a ukázalo se, že to vskutku je ta,
kterou biskup Vojtěch pohřešil.
Spolu s památnou rukavicí hedvábnou, na níž je vyšita postava
sedící na stolci biskupském, je v svatovítském pokladě i biskupský
prsten Vojtěchův i mešní roucho jeho.
Jiná pamětihodnost chovaná v chrámě Svatovítském je takzvaný
JERUZALÉMSKÝ SVÍCEN.
Je to vlastně spodek velikého starožitného svícnu, uměleckého díla
z kovu. Přivezlo jej do Čech z Itálie vojsko krále Vladislava, jenž
vydatně pomáhal při dobytí města Milána. Pověst o tom svícnu
vypravuje, že stával kdysi jako dvanáctý v jeruzalémském chrámu
Šalomounově při arše úmluvy. Když Římané dobyli Jeruzaléma,
s jinou kořistí válečnou odvezli do Říma i těch dvanácte svícnů. Císař
Titus pak dva z nich daroval legii milánské, která se při dobývání
Jeruzaléma obzvláště vyznamenala.
Svícny ty stály potom v dómě milánském a jeden z nich se
dostal v podílu z kořisti českému králi po dobytí Milána roku 1162.
Svícen ten je vpravdě vzácná památka umělecká, ale ne toho stáří,
aby mohlo býti pravda, že jej Římané z chrámu Šalomounova odnesli.
Způsob práce a všechen vzhled ukazuje na původ asi z poloviny století
XII. Dřík a rameno svícnu jsou pozdně renesanční z roku 1641.
V chrámě Svatovítském visí také starobylý, vzácný
OBRAZ TVÁŘE KRISTOVY.
Ten podle pověsti přivezl císař Karel IV. z Říma. Představuje tvář
Spasitelovu, jak se otiskla na roušce, kterou Ježíšovi na cestě na
Kalvárii podala svatá Veronika, aby si pot a krev osušil. Karel spatřil
líbezný obraz ten v chrámě sv. Petra a zvěděl, že jej maloval sám
sv. Lukáš. Císař nalezl zalíbení v obrazu a prosil papeže, aby mu
jej daroval, že by jej chtěl domů do chrámu Svatovítského přivézti
jako ty četné ostatky svatých, které cestou i v Římě získal. Ale
papež nesvolil k jeho žádosti, řka, že ten zázračný obraz z majetku
Svatopetrského chrámu vydán býti nesmí. Císař Karel tak dychtil
po obrazu, že se neostýchal obmyslem jej dostati. Požádal, aby mu
byl obraz na tu dobu, kterou ještě v Římě pobude, zapůjčen do
kaple v paláci, kde přebýval, že by chtěl před ním své modlitby
a rozjímání své konati. To bylo císaři konečně povoleno, a tak byl
obraz přenesen z chrámu Svatopetrského do paláce.
Ale v české družině císařově byl také znamenitý malíř; toho Karel
slavným slibem k mlčení zavázal a poručil mu potom tajně zhotoviti
podle zázračného obrazu jiný obraz, do nejmenších podrobností
stejný. A tu ten malíř svou věc tak dobře provedl, že když oba obrazy
bez rámu vedle sebe byly položeny, císař sám poznati nedovedl, který
je dílem jeho malíře. Malíř do rámu zasadil obraz nepravý a ten
byl potom do chrámu vrácen, aniž kdo klam poznal.
Císař Karel, odjížděje z Říma, odvážel si zázračný obraz tváře
Kristovy; doma dal naň zhotoviti náležitý rám a daroval jej zároveň
s četnými ostatky svatých a jinými drahocennostmi chrámu
Svatovítskému; tehda také se dostalo do chrámu tělo sv. Víta, které
Karel v italském městě Pavii získal.
Z nejstarších a nejpamátnějších částí Chrámu svatovítského
je dojista
KAPLE SVATOVÁCLAVSKÁ.
Když se ve XIV. století stavěl nový Chrám svatovítský, Karel IV.
ze zbožné úcty připustiti nechtěl, aby byl hrob sv. Václava ve starém
chrámě rušen, a proto stavitel z rozkazu králova věc tak zařídil, že
kaple svatováclavská při chrámu starém byla pojata do stavby nové.
Na dveřích z chrámu do kaple vedoucích, silně okovaných, viděti
je bronzovou hlavu lví, držící kruh kovový. Ten prý býval kdysi
na dveřích hradního kostela staroboleslavského. Kníže Václav,
přepaden vrahy ráno dne 28. září roku 929, doběhl až ke dveřím
chrámovým a tam proboden a klesaje zachytil se za kruh. Když
potom kníže Spytihněv II. v XI. století stavěl nový kostel svatovítský,
zřídil tam i kapli svatováclavskou, a tam byl přenesen také
památný kruh ze Staré Boleslavi.
Kapli svatováclavskou kázal císař Karel IV. nádherně vyzdobiti.
Obrazy na stěnách byly na zlaté půdě a byly vyloženy leštěnými
polodrahokamy českými.
Když císař Zikmund kořistil v chrámu Svatovítském, aby měl
na žold pro své vojsko, z kaple svatováclavské, obzvláště z hrobu
světcova, vytěžil mnoho zlata. Přitom také byly vyloupány ze stěn
některé krásné kameny.
Mezi přemnohými vzácnými věcmi ukazují v kapli svatováclavské
špalík dřevěný, o němž se praví, že na něm sv. Václav dříví
štípal, chtěje oheň rozdělat na pečení hostií. Také ve stěně kaple
je zasazen železný košík, kterého prý bylo užíváno při božích soudech.
Při takovém soudu měl obviněný prokázati nevinu svou tím,
že vloživ ruku na žhavé uhlí, neporušenu ji zase odtáhl. Uhlí prý se
dávalo do takového košíku železného, jaký se v kapli svatováclavské
zachoval. Jistěže při takovém soudu často viník, který obmyslem
nějakým si ruku před spálením zabezpečil, trestu ušel; jindy zase
nevinný, spoléhaje právě na nevinu svoji, ruku na oheň bezelstně
položil a popáliv se prohlášen byl vinným. Proto také Karel IV.
zrušil takové soudy, památkou na ně prý ten koš zůstal. Podobá
se však spíše, že to byla pánvice na žhavé uhlí do kaditelnice.
Ze XIV. století, z doby císaře Karla IV., připomíná se
ZLÁ VĚŠTBA U KAPLE SVATOVÁCLAVSKÉ.
Tehda totiž, když císař k své druhé jízdě do Říma pány české do
družiny vybíral, došlo i na Petra z Michalovic. Tento pán byl sta–
tečný bojovník, ale mysli zbujné, měl už před tou jízdou italskou
nějaké spory se správou statků kapituly svatovítské pro násilnosti,
na statcích těch páchané. Při cestě do Říma císař přísně své družině
zakázal počínati si jako v zemi nepřátelské. Ale přes zákaz
ten někteří páni, z nich i Petr z Michalovic, ve vsích a městečkách
italských zle si vedli, lid domácí odírali a soužili, holou loupež
provozovali, jak jen mohli, na cestě pozadu zůstávali. Zvláště pan
Petr byl ukrutný a nelitoval života lidského, jestliže se mu kdo na
odpor postavil, ba nešetřil ani žen a dětí, vraždil bez milosti.
Manželka Petra z Michalovic, paní šlechetná a zbožná, která
velmi trpěla mravy chotě svého, přece vzpomínala na něho stále
v nepřítomnosti a modlila se za šťastný jeho návrat. Napadlo ji jednou
pomodliti se na hrobě svatého Václava, i vykonala pouť ze svého
sídla na hrad Pražský, kde se rovnou do chrámu Svatovítského
odebrala, do kaple svatováclavské. Ale jaké bylo její překvapení,
když našla dveře této kaple zavřeny a nikterak je otevříti nemohla.
Nepodařilo se to ani knězi mimojdoucímu, který se té věci nemálo
divil, věda, že v tu dobu kaple nikdy zavřena nebývá. I dal konečně
přivolati zámečníka, ale ani ten, třeba si zručně počínal, nemohl
kapli otevříti.
„Divná věc,“ povídá zámečník, „nezdá se mi, že by zámek byl
porouchán, a přece otevříti nelze. Nezbude než rozbíti dveře, až
bude třeba do kaple vejíti.“
Paní z Michalovic musela odejíti s nepořízenou. Sotvaže však
odešla z chrámu, dveře se snadno daly otevříti. O tom už paní
nezvěděla, ale vracela se domů se zlou předtuchou. Stále ji tanulo na
mysli, čím to asi, že jí tak bylo zabráněno pomodliti se za manžela
u hrobu svatého Václava.
Přešel čas a císař se vracel s družinou z Itálie. Dojeli do Čech,
páni se na své hrady rozjeli. Ale na hrad pana z Michalovic dojeli
lidé jeho bez pána, přinesli paní smutnou zvěst, že pan Petr ve
Vlaších v šarvátce raněn na místě život dokonal. A podle vylíčení
panoše se to stalo v ten den a v tu hodinu, kdy paní stála v Chrámu
sv. Víta před kaplí svatováclavskou a nemohla dveře otevřít.
V pravé postranní lodi chrámu Svatovítského stojí náhrobek
Jana Nepomuckého, postavený tam sedm let po prohlášení Jana za
svatého. Tehda, roku 1729, byla v Praze veliká slavnost církevní,
při kteréžto příležitosti ustanoveno bylo náhrobek ten poříditi.
Je to veliká rakev stříbrná, nesená dvěma stříbrnými anděly. Nad
rakví je socha klečícího světce, při zábradlí jsou stříbrné svícny
a čtyři sochy stříbrné. Později přidáni byli ještě čtyři stříbrní andělé
nesoucí baldachýn. Okolo náhrobku pak visí sedmadvacet
stříbrných lamp a jedna zlatá. Váha všeho stříbra počítá se na víc
než dvacet metrických centů.
O ZLATÉ LAMPĚ
vypravuje pověst, která, jako mnoho jiných, vznikla z víry v zázraky
svatojanské.
Byl prý kdysi, ještě v XVIII. století, v Praze student ze Saska, synek
bohatých rodičů, veselý chlapík. Kráčeje jednou zrána do školy,
potkal v úzké uličce člověka, podle vzhledu kuchaře, který nesl
živého krocana. Studentovi bylo k smíchu, jak se krocan vzpouzí;
člověk ten ho sotva mohl udržet. Najednou si student vzpomněl
a povídá:
„Počkej, pomohu ti, aby ti to ptačisko neulétlo.“
Vytáhl kord a uťal krocanovi hlavu. Potom, aniž setřel krev
z čepele kordu, zastrčil jej do pochvy a chvátal do školy. Tu v druhé
ulici z průjezdu kteréhosi domu zaslechl třesk kordů na sebe
narážejících. Pospíšil tam, ale ve vratech div jej neporazil mladý
člověk, ženoucí se na ulici. V průjezdě pak ležel na zemi jiný člověk,
podle zdání student, bez hnutí. Ten veselý student přiskočil
k němu, přiklekl a vidí, že se mu z probodených prsou řine krev.
Vtom už se také sbíhali lidé z domu. Student si uvědomil, že ten, se
kterým se ve vratech srazil, je vrahem. Snad jej ještě chytí. I vzchopil
se a chtěl utíkati na ulici. Ale tu lidé v průjezdě počali křičet:
„Chyťte vraha!“ A nějací muži milého studenta zadrželi. A hned jej
vedli na radnici k rychtáři, ohlásili tam, co se stalo, a řekli, že ten,
koho vedou, to spáchal. Marně se student hájil; muži svědčili, že
jej chytili, když od mrtvoly utíkal. Nato rychtář vytáhl studentův
kord z pochvy a hle, lpěla na něm sotva uschlá krev. To byl důkaz
patrný; studentovi nepomohlo to, co o krocanu povídal, rychtář
prohlásil to za výmysl.
A tak byl nevinný uvězněn a postaven před soud hrdelní. Znovu
se tam hájil vypravováním o tom, jak krocanovi hlavu usekl a jak
potom v průjezdě domu s člověkem utíkajícím se srazil. Soudcové
povolili sice odklad a po městě vyhlášeno bylo, aby se dostavil
člověk, který krocana nesl, ale nepřihlásil se nikdo. Tak potom byl
ten student pro vraždu odsouzen k ztrátě hrdla. Ve vězení modlil
se vroucně, a věda, že v Praze lidé k svatému Janu o pomoc se
utíkají, i k němu s prosbou se obrátil.
Když přišel den vykonání rozsudku a chtěli vyvésti studenta
na popraviště, chyběl kněz, který by jej doprovázel na té cestě
poslední.
Nepřišel; posel proň poslaný vrátil se s vyřízením, že kněz
leží nemocen. Když chtěli jiného sháněti, vyskytl se tam v radnici
neznámý kněz a sám se nabídl, že půjde. Tak také došel se studentem
až na lešení popravní. Ale když po vykonané modlitbě kat
chtěl k odsouzenci přistoupiti, kněz náhle zakryl studenta svým
pláštěm a v té chvíli oba zmizeli lidem z očí.
Když se student vzpamatoval, stál sám před domem svých
rodičů ve městě saském. Veliké bylo jejich udivení, když spatřili
syna, a ještě větší, když jim všecko o sobě vyprávěl a řekl, že ten
kněz, jenž jej tak zázračně od hanebné smrti vysvobodil, byl podle
podoby jistě svatý Jan Nepomucký, který prosbu jeho vyslyšel. Na
poděkování za záchranu syna dali potom ti rodiče udělati zlatou
lampu a do Prahy ji poslali, aby nad hrobem světcovým byla
zavěšena.
Zatím už v Praze pravého vraha našli a byli rádi, že nepopravili
nevinného člověka.
Veliká cena zlaté lampy sváděla často zloděje, kteří i jinak
v chrámě Svatovítském naději měli na hojný lup. Proto prý kostelník
pouštěl na noc do chrámu veliké psy, kteří by byli každého
roztrhali, kdo by tam byl vešel. Říkalo se, že více než všeho jiného
bojí se psi nahého člověka, a proto také jednou dali se v chrámě na
noc zavřít zloději, kteří tam v úkrytu nějakém dočista se svlékli.
V noci potom, když z úkrytu vystoupili, psi před nimi v bázni zalezli.
Také si tehda ti zlí lidé mnoho věcí drahocenných z chrámu
odnesli, jen ne lampu zlatou, po níž nejvíce bažili. Ta jim neviditelnou
zůstala, a tak byla ochráněna.
Zato kdysi lampou tou člověk jeden z bídy byl zachráněn. Byl
to pražský zlatník, jenž bez své viny do neštěstí upadl a nevěděl,
z čeho bude živ s rodinou svou. Nuzně se protloukal, bída víc a víc
doléhala. Šel jednou do kostela k sv. Vítu, a když se tam u hrobu
svatojanského zastavil, padla mu do oka zlatá lampa.
„Tu mít, a bylo by po bídě,“ řekl zlatník sám k sobě, odhaduje
dobře cenu zlata, a rozpřádal myšlenku svou dále, „jistě bych zase
zbohatl a potom udělal bych k tomuto hrobu jinou zlatou lampu,
skvostnější ještě, než je tato.“
Leč v okamžiku připadlo zlatníkovi na mysl, že by to byla
svatokrádež, a tu se divil, jak ho mohla taková věc jen napadnout.
Odešel z kostela, ale cestou znovu a znovu vtírala se mu myšlenka
na zlatou lampu.
Když potom v noci usnul, zdálo se mu, že vidí sv. Jana u svého
lože a ten že k němu mluví:
„Po čem jsi zatoužil, to můžeš mít. Bez bázně vezmi si lampu.
Chci ti z bídy pomoci, že jsi člověk zbožný. Ale až ti zas dobře bude,
co jsi slíbil, splň!“
Ráno při probuzení vzpomněl si zlatník na svůj živý sen, ale že
to právě jen sen byl, nepřemýšlel o něm déle. Kupodivu však, druhé
noci totéž se mu zdálo: zase stál svatý u jeho lože, zase mu o lampě
povídal. A když tak bylo i třetí noc, zlatník byl přesvědčen, že to
není jen smyslů mámení, a ustanovil se na tom, že lampu vezme.
Šel tedy k večeru k Svatému Vítu, dal se na noc zavřít do chrámu –
to už psi nehlídali – a sňal potom zlatou lampu. Rozebral ji na místě
a ráno, když přišli lidé do kostela, snadno zlaté kusy pod pláštěm
odnesl. Když přišel domů, hned ve své dílně roztavil krásné zlato,
aby mohl z něho vytvářeti jiné věci. Čekal, brzo‑li se roznese po
městě zpráva o ukradení lampy u Sv. Víta, ale čekal marně. Bylo mu
to divné a po nějakém týdnu zašel si k Sv. Vítu. Když přišel k náhrobku
svatojanskému, div úžasem se neskácel: mezi stříbrnými
lampami visela tam zlatá jako dřív. Viděl, že se tu stal zázrak.
Záhy začalo se zlatníkovi v řemesle dobře dařiti. Prsteny hotovil,
pečetní i snubní, náramky, náhrdelníky, spony, řetězy, ale
i koflíky, číše a misky, všecko umělecké práce, brzy tím známý
byl po celé Praze, bohatí lidé hojně u něho kupovali i sami dávali
dělati. A tak ten zlatník za pár let zbohatl nemálo. Nezapomněl
na příslib učiněný a dal se do práce, chtěje udělati krásnou lampu
zlatou pro náhrobek svatojanský. Ale jak ji dát věnovati kostelu,
aby to nápadné nebylo? Co tak o tom uvažoval, dohotovuje lampu,
došlo k jeho sluchu, že u Sv. Víta ztratila se přes noc zlatá lampa
od sv. Jana a že žádný neví, jak se to mohlo státi.
Tu poznal zlatník, že může bez obavy dáti novou lampu do kostela.
Učinil tak brzy a došel pochvaly.
Vysokou věží postranní vyvrcholuje vznosná stavba chrámová.
Vypravuje se, jaké bylo
PROROCTVÍ O VĚŽI SVATOVÍTSKÉ.
To králi Václavu IV. kdysi hvězdář jeden z hvězd vyčetl předpověď
neblahou: zahyne prý král před věží chrámovou. Určitějšího nic
hvězdář pověděti nedovedl, třebaže král zneklidněn a popuzen naň
naléhal. Nedalo králi ani spáti přemýšlení o tom proroctví a uvažoval,
jak osud předejíti. Od té doby ubíraje se z paláce nikdy nešel
ani nejel blízko věže, aby před ní nezahynul. Záhy však jej napadlo,
že předpovědi možno i jinak rozuměti. Honem rozkázal, aby věž
zbořili nadobro; tak, soudil, nebude po věži ani památky a on ještě
bude na světě, věštba se nesplní. Dřív bude konec věže než jeho.
Ale osud si s králem zahrál. Dělníci se pustili do díla rychle
a snesli všechen hořejšek, ale tu počaly v Praze bouře husitské. To
když přes zákaz konšelů uspořádáno bylo v neděli 30. července
1419 po ulicích pražských procesí těch, kdo podobojí přijímali na
památku Husovu. Procesí to přišlo ke kostelu sv. Štěpána a našlo
jej uzavřený, ač tam služby boží v tu dobu byly konány. Účastníci
procesí vyrazili kostelní dveře a kostel opanovali. Potom vybili
faru a dali se ulicí k rynku novoměstskému, k radnici. Tam žádali,
aby konšelé propustili uvězněné podobojí, ale marně. Místo toho
házeli z oken radnice kamením na průvod a udeřili i do monstrance,
kterou nesl kněz Jan ze Želiva. Rozlícený lid hnal útokem na
radnici, vypáčil vrata, vnikl dovnitř a tam z oken v patře sházel
deset konšelů, kteří byli dole chytáni na meče, oštěpy a sudlice
a na zemi dobíjeni.
Když se roznesla po Praze zpráva o vzbouření, královský podkomoří
pan Jan z Bechyně se třemi sty jezdci přichvátal na Nové Město,
aby zjednal pokoj, ale byl nucen ustoupiti před rozbouřeným
lidem.
Král Václav meškal tou dobou na Novém hrádku u Kunratic; když
zvěděl o bouřlivém procesí v Praze, rozlítil se nemálo, až zuřil. Tím
také zdraví jeho bylo dotčeno, a pak 16. srpna raněn mrtvicí
po těžkém zápase smrtelném skonal.
Tělo královo dovezeno bylo pro nepokoje v městě tajně teprve
21. srpna na hrad Pražský. Když nesli rakev jeho podle věže
svatovítské do kostela, vzpomněl jeden z dvořanů hvězdářovy věštby,
řka:
„Přece tedy král zahynul před věží svatovítskou, dřív než ona.“
Věž, pravda, dále nebyla bourána a zůstala beze svršku. Později
dostala střechu šindelovou, jež i s krovem shořela při velikém požáru
roku 1541. Za Rudolfa II. dán byl na věž kryt z plechu měděného.
Ten byl zničen bleskem roku 1760 a po deseti letech dodělána
byla nová střecha v té podobě, v jaké se dodnes spatřuje.
Na zvonici věže svatovítské visí sedm zvonů, z nichž největší je
Zikmund, ulitý slavným zvonařem Tomášem Jarošem roku 1549.
O VELIKÉM ZVONU,
který předtím na věži býval, pověst toto vypravuje:
Český král, nepraví se který, kázal ulíti pro kostel svatovítský
veliký zvon, takový, aby se mu v celém království žádný nevyrovnal.
Když jej z dílny zvonařovy na hrad dopravovali, bylo potřebí
do silného vozu šestnáct párů koní zapřáhnouti. Když pak jej až
pod věž dopravili, nastala starost, jak jej vytáhnouti na zvonici. Tu
tíhu ani nejtlustší řetězy neudržely, přetrhaly se. Marné bylo všecko
počínání, zvon vyzvednouti nemohli. To když viděl král, který
z okna paláce té práci přihlížel, kázal zavolati stavitele a učence,
aby radili, co počít. Ale nic platno nebylo, zvon nevyzvedli.
Měl pak ten král dceru učenou, a ta viděla, kterak se práce nedaří.
I přišla k otci svému a pravila, že by ona tu věc chtěla provésti.
S dovolením královým potom podle svých nákresů dala postaviti
u věže složitý stroj, jemuž nikdo rozuměti nemohl. Řetězy nechtěla,
jen silný provaz dala udělati z vlasů ženských, kterými ženy v Praze
i širokém okolí musely přispěti. Když potom stroj byl hotov a provaz
ke zvonu připevněn, sama dcera královská kliky se chopila. Viděli,
že lehce otáčí klikou, provaz pak počal se napínati, až i pomalu zvon
se pozvedal všem shromážděným na podiv. Tak vznášel se znenáhla
výš a výš, až ke zvonici, kam oknem byl vtažen. Král, jeho družina
a všichni ostatní podivovali se té moudrosti a dovednosti dcery
královské.
Učenci pak chtěli seznámiti se se složením toho stroje znamenitého.
Ale dcera královská nedovolila, aby blíže zkoumali stroj,
a poručila hned zase na místě jej rozebrati a zničiti, aby nikdo nemohl
vniknouti do jeho tajemství, které jen pro sebe chtěla ponechati.
Zatím už na věži upevnili zvon na hřídel na hranici z dubových
trámů, srdce zavěsili a zanedlouho zvon rozhoupaný poprvé se
rozezvučel nad Prahou. Brzy také rozneslo se, že jen zásluhou
dcery královské zvon byl zavěšen, i chválil ji za to všechen lid.
O ZVONU UMÍRÁČKU
na věži svatovítské pověst vypráví, jak vyzváněl, když císaře Karla
duše s tělem se loučila. To bylo v den 29. listopadu roku 1378,
k hodině třetí po slunce západu. Císař zesláblý na loži modlil se
s arcibiskupem, který přišel připravit jej na cestu do věčnosti. Rodina
císařova stála opodál lože: císařovna tam byla, synové Václav,
Zikmund a Jan, dcerky‑děvčátka Anna a Markéta. Když pak se
císař po podání svátosti a skončení modliteb obrátil k rodině své
a mdlou rukou kynul, aby k loži přistoupili, najednou k podivení
všech slyšeti bylo z věže svatovítské umíráček, za nímž i ostatní
zvony zazněly.
Všichni, kdo byli kolem smrtelného lože, podivili se, co to.
Kdože to poručil umíráčkem zvonit i všemi zvony? A syn Václav,
pokynuv komorníkovi, poslal jej vyzvědět, co to bylo.
Ale zatím už zvoník svatovítský pospíchal na věž, na zvonici,
ustrašen tím zvoněním. Kdože by mohl? Vždyť on, zvoník, klíče
od věže měl ve své světničce! Kterak by se byl kdo dostal do věže
zavřené? Chvátal tedy zvoník s klíči k věži; našel ji zavřenou, ale
nahoře zvony zněly neustále. Odemkl rychle, a co mu nohy stačily,
po schodech běžel ke zvonům. Tam stanul užaslý: pod zvony nikdo
nebyl, ty samy rozhoupány se pohybovaly, hlasy jejich splývaly
v souzvuk velebný, ale smutný. To že umíráčku hlas s nimi se nesl
v jednom hlaholu.
Co tu tak zvoník stál tím zjevem jako omámen, přiběhl zdola
komorník císařův všecek udýchán. Uchopil zvoníka za ruku, ale
nežli se ho zeptat mohl, ten jen druhou ukázal ke zvonům.
A komorník hlasem chvějícím se ptá:
„Samy tedy znějí?“
„Samy,“ přisvědčil zvoník a dodával: „Domů jsem je slyšel, ke dveřím
zamčeným jsem přiběhl, chvátám sem nahoru a tak, jak teď vidíš,
zvony samy se houpaly, sama srdce bila. Viď, že císař umřel?“
„Neumřel ještě, ale každou chvíli to čekají,“ komorník na to.
„A víš‑li ty, že po celé Praze z věží hlasy zvonů znějí, sem k nám
nahoru se nesou? Slyšel jsem to, když jsem z paláce sem pospíchal.“
Tu chvíli v císařské ložnici císař umírající těm, kdo kolem něho
stáli, slabým hlasem povídal:
„Slyšíte zvony? A mezi nimi umíráčku hlas! To mně na cestu.
A já hotov jsem ji nastoupit. Všechny vás tu v ochranu boží
odevzdávám.
Také českou zemi svou drahou, i vy o ni pečujte dobře.
A duši svou poroučím Pánu, jenž mne k sobě volá.“
Potom, pohnuv hlavou maličko, zavřel císař oči, vzdychl a vypustil
duši. Všem smutek srdce sevřel a ženy v pláč vypukly. Král
Václav, od toho okamžiku pán zemí českých, k oknům přistoupil
a otevřel je, aby jimi duše císařova k nebesům mohla vzlétnout.
A s chladem nočním do komnaty se vevalila změť kovových hlasů.
To zdola z města, ode všech kostelů zvony zněly, nikým nepobízeny,
a souzvuk ten hlaholný vedly zvony svatovítské, mezi nimi
umíráček se ozýval hlasem naříkavým.
Císař zemřel, Čechy navždy opustil otec dobrotivý, vším národem
ctěný a milovaný.
Chrám Svatovítský, nejznamenitější kostel v zemi, pohřebiště
knížete Václava Svatého i českých králů, podíl měl nemalý na osudech
tohoto království. Proto také ve starých letopisech zprávy
nacházíme
O ZJEVENÍCH V CHRÁMĚ SVATOVÍTSKÉM,
která se v těžkých dobách, na zemi dolehlých, ukazovala. Tak bylo
v roce 1619, kdy na hradě sídlil Fridrich Falcký, jehož si stavové
čeští v odboji svém proti Ferdinandu Habsburskému králem zvolili.
Fridrich byl náboženského vyznání kalvínského a jeho dvorní
kazatel, Abraham Skultetus, dosáhl toho, že chrám Svatovítský
byl odňat kněžím katolickým a odevzdán kalvínům. Vyznání
kalvínské nepřipouštělo obrazy ani ozdoby v chrámech, a proto
také Skultetus usiloval, aby chrám Svatovítský všech takových
věcí byl zbaven. Ale tu stala se divná věc, o které si po celé Praze
povídali.
V noci na 23. listopad lidé, kteří byli blízko chrámu, spatřili
tam okna tak jasně osvětlená, jako kdyby uvnitř na všech oltářích
veliké množství svící hořelo. Nikdo si to vysvětliti nedovedl.
Skultetus, když ráno o té věci zvěděl, jinak nemyslil, než že v noci
bylo v chrámě tajné nějaké shromáždění duchovních katolických.
Proto od toho dne na každou noc stráže vojenské byly postaveny
u chrámových dveří. Přesto však nedlouho potom, v noci
na 29. listopad, opět spatřili lidé všecka okna chrámová ozářena
i zpěv zaslechli ze vnitřku, sborem mužských hlasů znějící. Stráže
u dveří chrámových tím zlekány utekly. Zpráva o tom hned byla
podána Skultetovi, jenž nebojácné vojáky sebral a s nimi a se
služebníky ke chrámu pospíchal. Ale než ke dveřím chrámovým přišli,
zpěv umlkl a světlo se ztratilo. Skultetus, utvrzen v domnění, že tam
vypuzení kněží katoličtí noční obřady konali, kázal otevříti dveře
chrámové, aby tam vojáci pochytati mohli, na koho padnou. Sotva
však dveře byly otevřeny, nastal takový průvan, až pochodně
vojákům zhasly, mnozí z nich pak hrůzou jati dali se na útěk. Sám
Skultetus ustrašen nemálo nenaléhal, aby do chrámu vstoupili,
ale zůstavil u dveří silnou stráž až do rána. Prohledali potom ráno
chrám, ale nenalezli tam nikoho.
Třebaže pan Vilém z Lobkovic, nejvyšší hofmistr, králi o té věci
pověděl, že to jsou dojista znamení výstražná, aby chrámu ubližováno
nebylo, přece král povolil naléhání svého kazatele a přímluvám
manželky své, že má chrám býti vyčištěn podle vůle jejich.
Dne 21. prosince se mělo započíti s takovou prací. Ale v noci před
tím dnem se ukázala potřetí záře v oknech chrámových, a lidé uslyšeli
zpěv ještě zřetelněji než dříve. Byl to zpěv varhanami prováze–
ný, jako když mše se koná, i jednotlivé její části byly rozeznávány,
od „Kyrie“ až po „Ite missa est“.
A jak píše kronikář, nebyli jen katolíci, kteří to všecko slyšeli
a viděli, ale také husité, luteráni i kalvíni, všichni svědčili svorně,
že tak bylo. Ale přesto na druhý den Skultetus provedl vůli svou
a v kostele svatovítském, tolika památnostmi a vzácnostmi bohatém,
ohavnost zpustošení způsobil bořením oltářů, otvíráním
hrobů, rozbíjením soch i obrazů, pustošením náramným. Toho
zhoubného díla památkou je dodnes obraz ve dřevě vyřezaný na
epištolní straně hlavního oltáře, dílo sochaře a řezbáře Bendla.
Ten v době, kdy byl chrám uvnitř znovu zřizován, na rozkaz císaře
Ferdinanda II. zhotovil obraz zároveň s druhým, na němž se
kvapný útěk zimního krále Fridricha spatřuje. Na prvním obraze
je viděti výjevy z toho řádění kalvínského, jak o nich vypravuje
kronika.
Ještě v pozdějších dobách ukazovalo se někdy nočního času
světlo v chrámu Svatovítském. Tak prý roku 1753 jednou granátník,
v nádvoří nedaleko chrámu v čase půlnočním na stráži stojící,
spatřil pojednou okna chrámová osvětlena a slyšel varhany. Za
nějakou chvíli potom otevřely se dveře chrámu a v nich objevila se
vysoká postava bílá; kráčela k užaslému vojákovi, a když k němu
došla, vysypala na zem hrst pšenice. Potom zmizela. Granátník
byl ještě všecek strnulý, když jej na stráži vystřídali, a na strážnici
potom kamarádům pověděl, co se mu přihodilo. Jedni se mu smáli,
druzí říkali, že měl podle předpisu zavolat na tu neznámou osobu,
a nezastavila‑li by se, střeliti.
„Vám se to lehko směje a povídá,“ řekl jim voják, „nevím, zda
byste byli měli na mém místě více kuráže.“
Na druhou noc zase ve dvanáct hodin jinému vojákovi stejná
věc se přihodila, jen ta postava tajemná místo pšenice hrst peněz
na zem vysypala. Ani ten kurážnější nebyl, neozval se. Třetí noci
stál na stráži granátník, chlapík jako skála, o němž říkali, že se ani
čerta nebojí. Ten také okna osvětlená spatřil a hru varhan slyšel.
Když potom zjevila se ve dveřích bílá postava a proti němu kráčela,
zavolal: „Stůj! Kdo tu?“ Ale zjevení se nezastavilo. Tu nemeškal,
sňal honem pušku z ramene, namířil a vystřelil. Ta postava však
chytila kouli do vztažené ruky a hodila ji na vojáka, který tam stál
jako sloup; potom ozval se hlas:
„Tak bude po tři roky: napřesrok bohatá úroda, po roce stříbra
v hojnosti, na třetí rok válka.“
Potom se to zjevení ztratilo. Voják na strážnici vypravoval, co
slyšel. Potom už žádnou noc zjevení se neukázalo. Ale to, co řeklo
vojákovi, vyplnilo se navlas: jeden rok úroda byla neobyčejná, na
druhý z ní bohatství mezi lidem a na třetí, léta 1756, začala se válka,
již Bedřich Veliký, král pruský, s Marií Terezií o dědictví rakouské
vedl, válka zvaná sedmiletou. V té také při obléhání Prahy vojskem
pruským chrám Svatovítský střelbou z děl přemnohé škody
utrpěl.
Na počátku válek francouzských, jichž se zúčastnil také císař
František I., koncem XVIII. a začátkem XIX. století, v noci často
vídati bylo chrám Svatovítský uvnitř osvětlený, i zpěv i varhany
slyšet bylo. To po celé Praze v známost vešlo, ale nikdo odvahu
neměl, aby věc tu zkoumal. Měli tehda u Sv. Víta mladého kostelníka,
kurážného člověka, a tomu nedalo, aby se nepodíval, co se
v kostele děje. Ukryl se tam v noci ve zpovědnici a čekal, co se bude
díti. A hle! Když na věži odbila dvanáctá, počal se vnitřek chrámu
pojednou rozjasňovati. Na oltářích i na lustrech svíčky samy se
rozsvítily. V lavicích kostelník spatřil plno lidí, viděl, že mají na
sobě starodávný kroj, jaký znal leda ze starých obrazů. Na kůru
zazněly varhany a jejich hlas se nesl velebně chrámem. Vtom již
z otevřených dveří svatováclavské kaple vcházel do chrámu slavný
průvod. Vpředu zpěváci, za nimi ministranti, potom kanovníci;
kostelníkovi se zdálo, že rozeznává mezi nimi svatého Jana
Nepomuckého.
Za kanovníky kráčel svatý Vojtěch v ornátě biskupském,
s knihou a berlou, za ním pak svatý kníže Václav, kněžna
Ludmila, svatí Prokop, Zikmund a Vít, patronové čeští. Kostelník
znal všecky dobře z velikého obrazu mozaikového na vnější stěně
chrámu. Průvod ukončovali kněží a jáhnové. Chrámem se nesl
zpěv starodávné písně „Gospodi, pomiluj ny“, mezitímco průvod
kráčel k hlavnímu oltáři. Tam potom biskup Vojtěch sloužil slavnou
mši. K závěru mše modlil se biskup a všichni za ním za mír
a pokoj v zemi české, za její blaho. Potom se zase všechen průvod
navrátil do kaple svatováclavské tak, jak z ní vyšel, varhany zmlkly,
zpěv ustal, světla pohasínala, lid z lavic mizel, až se konečně
ztichlý chrám zahalil ve tmu, v níž jediné zářilo věčné světlo před
hlavním oltářem. Kostelník přemožen dojetím usnul ve zpovědnici
a probudil se, když už venku den svítal a bylo slyšeti otvírání
chrámových dveří.
Když potom mladý kostelník ostatním o vidění svém vypravoval,
porozuměli všichni, že se to předkové dávno zemřelí modlili
se svatými patrony za spásu země české.
Velebná stavba chrámu Svatovítského dlouho dokončena býti
nemohla pro války a jiné překážky všeliké. Bývalo mezi lidem
známo proroctví o tom,
KDO DOSTAVÍ CHRÁM SVATOVÍTSKÝ.
Tomu panovníku prý, který dokončí stavbu chrámu, podaří se
vyhnati Turky z Evropy. Sta let byli výbojní Turci metlou východních
zemí evropských, valnou část Uher opanovali, i dále k západu se drali.
Za panování císaře Leopolda I., jenž byl dříve již jako arcivévoda
v Chrámě sv. Víta roku 1656 korunován na krále českého, hrozilo
turecké nebezpečí říši habsburské. Tehda bylo nařízeno modlení
ve všech chrámech říše „proti Turkům“ a tu si u nás lidé připomínali
staré proroctví. Zvěděl o něm také císař Leopold, a žádostiv vítězství
nad Turky, začal v roce 1673 v dohodě s arcibiskupem pražským
stavěti nový díl kostela. Ale daleko to se stavbou nedošlo: Leopold byl
zapleten v mnohé války a Turci, využívajíce toho, počali nanovo
útočiti na říši rakouskou. Až k samé Vídni pronikli a oblehli ji roku 683. A tak bylo třeba peníze, které byly určeny na dostavění chrámu
Svatovítského, věnovati na válku – a chrám Svatovítský zůstal
nedostavěn. Ale ani Leopold nevyhnal Turky z Evropy.
Dostavba chrámu Svatovítského se protáhla až do století XX.,
osudem bylo určeno, že dřív nebude dokončen nádherný tento
památník umění stavitelského mnoha věků, dokud národu našemu
vrácena nebude svoboda a samostatnost.__