O řeznících staroměstských

Stará živnost řeznická byla v Praze odedávna kvetoucí a vážená.
Za panování Lucemburků počítalo se tu na dvě stě masných krámů
na Starém a Novém Městě, čtrnáct na Malé Straně. Také
na Hradčanech, které byly za krále Jana založeny jako městečko
purkrabské, byly masné krámy, stály ve dvou řadách proti sobě
na náměstí od východu k západu. Novoměstské masné krámy
vystavěny byly v roce 1360 na nynější Lazarské ulici, kde stály
až do konce XIX. století.
Když se u řemesel a živností vyvinulo zřízení cechovní, měli
pražští řezníci cech slavný; při kostelních slavnostech a při vjezdech
králů, pro kteréžto příležitosti určen byl pořádek, v jakém mají cechy
s korouhvemi cechovními kráčeti, byli řezníci na místě prvním.
Před nimi nesena byla korouhev červená, na níž byl lev bílý bez
koruny, o jednom ocase, na druhé její straně mříž visící nad branou
a z každé strany oděnec, an mříž seká sekyrou. Tak stojí psáno
v popisu korouhví cechovních ze XIV. století. V popisu tom vysvětleno
je také, jak řezníci pražští toho erbu nabyli: „Od krále Jana Slepého;
neb když jest před městem ležel, tehdy jsou řezníci bránu vyrubali,
aby jej pustili do města.“
To bylo tak: po vymření rodu Přemyslova vzali si pánové čeští,
ač neradi, za krále Rudolfa z rodu habsburského. Po jeho smrti
zvolen byl králem manžel starší dcery Václava II., Anny, Jindřich,
vévoda korutanský. Ale ten nevládl dobře, byl příliš slabý, než
aby dovedl udržeti pořádek v zemi, kde bylo plno rozbrojů. Proto
smluvili se pánové čeští s císařem německým Jindřichem VII., že
jim dá za krále svého čtrnáctiletého syna Jana, jenž si vezme za
manželku Elišku, mladší dceru Václava II. Ale nový král český, Jan
Lucemburský, dosud nekorunovaný, neměl cestu do královského
sídla volnou. Musil dobývati českých měst, zvláště Prahy.
Tehda, na sklonku roku 1310, byla zima velmi tuhá. Vojsko krále
Jana přitáhlo k městu Kolínu nad Labem; měšťané byli vyzváni,
aby se vzdali; odpověděli, že počkají, jak se rozhodne Praha. Proto
za třeskutých mrazů táhlo vojsko Janovo ku Praze a oblehlo Staré
Město 28. listopadu. V Praze držel se Jindřich a nechtěl se města
vzdáti.
Staré Město bylo tehda dobře opevněno; zdi ohradní tvrdé byly,
vysoké, stavení v hradbách a věže pevné, příkopy hluboké. Vojsko
Jindřichovo hájilo Prahu srdnatě. Marné byly útoky obléhatelů;
k tomu přistupovaly svízele kruté zimy, a tak už obléhající malomyslní
byli, ba někteří chtěli již od Prahy odtáhnouti. Ale jeden z vůdců
prohlásil prý, že neustoupí, kdyby i z nebe místo sněhu samé šípy
padaly.
Lid pražský Korutancům nepřál, trpělť od nich mnohá příkoří.
Toho ku prospěchu krále Jana užil starý kněz Berengar, jenž kdysi
býval při dvoře kněžny Elišky, nyní choti Janovy. Ten zůstal v Praze,
když odtud Eliška do Němec k svatbě odjela. Toužil po návratu
své paní do Prahy, proto též si usmyslil takovou věc: potají vyjednal
s přáteli Janovými ve městě, že ve zbrani pohotově budou na
dané znamení. Také obléhajícím tajně vzkázal, co mají činiti.
Potom 3. prosince po polednách vystoupil Berengar na věž kostela
v Týně a tam trojím zazvoněním na veliký zvon dal smluvené
znamení. V malé chvíli začalo se náměstí mezi kostelem a radnicí
plniti ozbrojeným lidem. Mezi ním na prvém místě byla řeznická
chasa, chlapíci jako skály, širočinami řeznickými ozbrojení. A srazivši
se všichni v jediný houf, pospíchali ulicí k městské bráně.
K té už zatím přiběhlo zvenčí také vojsko krále Jana, a tam, jakož
i na jiných stranách, počal se útok na město. Zatím u té brány
lid pražský s řezníky v čele zahnal její obhájce, a začal pak
do brány sekyrami sekati a motykami a jinými takovými zbraněmi
bušiti. Netrvalo dlouho a brána byla prolomena; do města hrnul
se dav obléhatelů. V Praze nastal zmatek nepopsatelný: Korutanci
vidouce zradu neměli odvahy bojovati, dali se na útěk, hrnuli se
přes most na Malou Stranu a dále na hrad.
Tak hlavně přičiněním statečných řezníků dostal se král Jan
na Staré Město. Za týden potom Jindřich Korutanský potají prchl
z hradu a ujel do Korutan.
Jan Lucemburský nezapomněl pražským řezníkům jejich zásluh
o dobytí města; obdařil také jejich cech korouhví, na níž spatřovala
se znamení, jaká svrchu byla popsána. Později užívali řezníci jednoho
znaku, a to lva držícího v pazourech řeznickou sekyru.
Ještě jindy vyznamenali se statečností řezníci staroměstští.
Zachránili podvakráte před zkázou kostel sv. Jakuba v sousedství
masných krámů staroměstských. Poprvé v bouřích husitských, kdy
roku 1420 odrazili útok lidu na kostel a klášter, podruhé za vpádu
Pasovských r. 1611. Tehdy zmatku v městě hleděla využíti chátra,
aby mohla drancovati; hlavně na kostely a kláštery měla namířeno.
I ke Sv. Jakubu přitáhli, dělajíce, jako by tam hledali ukryté žoldnéře
cizí. Řezníci postavili se na obranu kostela a uhájili ho. Mniši
minorité, jichž byl klášter i kostel, dali na památku hrdinných činů
řezníků zasaditi v klášteře desku s nápisem o tom. Starší cechu
řeznického zván pak byl každoročně k slavnému obědu o poutní
slavnosti na den svaté Anny, jejíž kaple již od roku 1323 stojí v ochozu
klášterním; sedal tam při tabuli v refektáři na čestném místě,
před ním pak ležely na polštáři klíče od kláštera i kostela.
Pražští řezníci byli vždy hrdi na prokázanou udatnost příslušníků
jejich cechu. Lev na zadních nohou kráčející, se sekyrou v pa–
zourech, maloval se donedávna na vývěsních štítech řeznických
krámů.
Naposledy osvědčila se statečnost řezníků staroměstských
v roce 1648. Tehdy vpadlo do Čech švédské vojsko, jemuž velel
generál Königsmark, a přitáhlo ku Praze. Zradou dostali se Švédové na
Hradčany a zmocnili se i Malé Strany. Přes Kamenný most chtěli se
dostati na Staré Město, ale to nešlo tak snadno. Primas staroměstský,
Mikuláš Turek z Rosenthalu, kázal zvoniti na poplach a svolati
všechny, kdo by se zbraní v ruce mohli se postaviti Švédům na odpor,
aby Staré Město proti nim obránili. Studenti, měšťané, řemeslníci,
úředníci, šlechtici hlásili se k obraně města. Z těch obránců vedle
studentů nejstatečněji vedli si řezníci, osvědčujíce udatnost, kterou
odedávna byli proslulí. Na mostě u kříže násep byl udělán a opevněn,
tam zadržovány byly útoky Švédů statečnými bojovníky a také
střelbou ze Staroměstské věže mostecké a z vodárny. Po tři měsíce
pokoušeli se Švédové o zdolání odporu, o dobytí Starého Města; že
se jim to nepodařilo, o to zásluhu nemalou měli také řezníci
staroměstští.
Také jim toho dlouho bylo vzpomínáno.
Na staroměstské vodárně u Karlova mostu vyobrazen byl boj se
Švédy na mostě, postavami primátora Turka, měšťana, studenta
a řezníka připomínající statečné obhájce Starého Města.