O kostele svatojakubském

Ze staroměstské ulice Štupartské za Týnským dvorem či Ungeltem
vchází se do kostela a kláštera sv. Jakuba. Na místě, kde tyto stojí,
už ve XII. století založili mniši minorité kostel a klášter. V refektáři
toho kláštera, rozsáhlém, protože tam mnichů bylo přes sto, hostinu
korunovační měli král Jan Lucemburský s královnou Eliškou
7. února 1311 a pět let potom klášter dočista vyhořel; mniši vystavěli
nový, větší a nádhernější za štědrého přispění královny Elišky.
V novém refektáři syn Janův, markrabě Karel, dne 13. června 1343
Pražanům privilegium vydal, že „při právech jejich a zvyklostech
dosavadních bude je hájiti, pokud by jim psané právo takové nebylo
uděleno“.
Známo předobře, jak milá byla Praha Karlovi, když po svém
otci na trůn český nastoupil, a jak ji zvelebil. A tak záhy započato
bylo i se stavbou nového kostela sv. Jakuba, jež dokončena byla
po pětatřiceti letech. A za čtyři léta potom král Karel znovu byl
u Sv. Jakuba, žel, že už neživý: to po smrti králově tělo jeho přes
noc z druhého na třetí den v rakvi vystaveno bylo v kostele
svatojakubském.
Ve válkách husitských chrám i klášter mnoho vytrpěly, roku 1596
blesk uhodil do kostela. Když roku 1689 v Praze požár velký zuřil,
kostel i klášter svatojakubský vyhořely úplně. Znovu pak vystavěny
byly zanedlouho v té podobě, v jaké nyní se spatřují. Na hlavním
oltáři v kostele svatojakubském v zasklené skříni chována je dřevěná
socha Panny Marie, vzácná památka ze století XV., o níž pověst
takto vypravuje:
Odedávna považována byla socha mariánská v kostele
svatojakubském za zázračnou. Byla proto uctívána i dary obmýšlena.
Stříbrné i zlaté mince v hojnosti byly na ní navěšeny, i skvosty
všeliké, šňůry perel, celé bohatství toho bylo. Jednou, v době
nepokojné, po Praze všelijaká čeládka se potloukala, škůdci a zloději
kradli a brali, nač přišli; byli mezi nimi lidé odvážní, kteří z ničeho
si nic nedělali, ničeho se nebáli. Tak také jeden člověk takový,
chodě po městě, zašel i do kostela svatojakubského v svátečním
čase mešním, hledaje, komu by v tom lidí návalu měšec uřezal
nebo jinou věc ukradl. Dostal se až k hlavnímu oltáři a tam uviděl
Matku boží, bohatstvím ověšenou. Oči mu zajiskřily, hned si
pomyslil, to že by byla kořist dobrá. Že se vyznal ve svém řemesle
nedobrém, brzy měl plán hotový. Vyšel z kostela, aby se tam vrátil
až na druhý, všední den, kdy tolik lidí do kostela nevchází. Přišel
tam v čase nešporním, pozdě odpoledne; ohlížeje se na všechny
strany, aby zpozorován nebyl, vkradl se do prázdné zpovědnice,
kde se přikrčil a vyčkati hodlal do noci.
Když k večeru kostelník kostel uzamkl, ten člověk zlý věděl, že
je bezpečný, že ke krádeži může přistoupiti. A náhoda mu přála,
že té noci měsíc z jasné oblohy svítil a že zář jeho velikým oknem
k oltáři padala. Vlezl zloděj na oltář a chystal se stáhnouti soše
z krku šňůru s dukáty. Ale v té chvíli ucítil, jak jej někdo za ruku
uchopil a pevně drží. Leknutím ani hnout se nemohl, a ještě hůř
mu bylo, když spatřil, že to sama socha Matky boží ruku vztáhla
a chytila jej za ruku. Byl dlouhou chvíli jako omámený, ale potom
zkoušel, jak by se vyprostil. Ale marně – živou mocí nemohl ruku
vytáhnouti z objetí prstů. V zoufalém strachu už i na to pomýšlel,
jak by tu sochu zvrátil, aby upadla a rozbila se. Ale třebaže to byl
člověk silný, nepodařilo se mu to. Nezbylo nic než vyčkati rána.
Úzko bylo zloději při pomyšlení, jak při svatokrádeži byl zadržen
a jaký bude jeho trest. Pomalu ubíhal mu čas o samotě v noční době.
Konečně, když se nový den na východě ukázal a noc pominula,
ozvaly se venku kroky a klíč zarachotil v zámku. To kostelník bral
se do chrámu, aby vše přichystal k ranním bohoslužbám. Přišel
k hlavnímu oltáři a ulekl se nemálo, když tam člověka schouleného
spatřil u sochy mariánské a viděl, že se nehýbá. Hned vyběhl
z chrámu a poplach učinil v klášteře i na ulici. Přiběhli mniši, i lid
z ulice sem se nahrnul, a všichni nemálo se divili tomu, jak zloděj
byl zadržen. Poznali také očitě, že není možná zloděje vyprostiti,
ač o to vší mocí usilovali, chtíce chlapíka odevzdati soudu. Tu
představený kláštera, kvardián, obrátil se k zázračné soše a otázal
se, co by se tomu zloději státi mělo za trest, že se takového skutku
bezbožně odvážil; zdali by mu ruka měla být useknuta. A jedva to
kvardián dořekl, sevřená pěst sochy se uvolnila a zloděj mohl ruku
svou vyprostiti.
Mezitím rychtář s biřici přišel do kostela, zloděje jali a odvedli.
Na soudě potom ustanoveno bylo, aby zloději takového trestu se
dostalo, jaký mu Matka boží sama přisoudila. I vyveden byl z vězení
k sv. Jakubu a tam před kostelem kat mu pravici uťal. Na památku
té události ruka zlodějova v kostele pověšena byla na řetízku, jak
tam v pravé lodi uschlá a zčernalá dodnes se spatřuje. Také obraz
tam byl pověšen, na němž to potrestání zlodějovo vymalováno bylo
a nápis uveden o té příhodě podivné, a to v řeči české, německé
a latinské.
Zloděj byl po léta žalářován, a když konečně na svobodu vyšel
polepšený a kající, do kláštera k mnichům minoritům k Sv. Jakubu
se odebral prositi, aby jej za služebníka nejnižšího přijali, že chce
tam svůj zločin stále míti na očích a pokání činiti. Přijali jej a on
jim do smrti sloužil poctivě, zasloužil si odpuštění hříchu.
V levé lodi svatojakubského chrámu při stěně stojí k nemalé jeho
ozdobě nádherný náhrobek Jana Václava hraběte Vratislava
z Mitrovic, kdysi nejvyššího kancléře Království českého, jenž zemřel
roku 1712. Sochy na náhrobek provedl slavný sochař Brokoff. Pod
náhrobkem v podzemí je rodinná hrobka hrabat z Mitrovic. Vznikla
pověst, že pochovaný zde kancléř byl jen zdánlivě mrtev, že se
v hrobce té probudil, vyrazil víko rakve a usiloval se ven z hrobky
dostati. Ale námaha jeho byla marná, hlas jeho ven nedolehl, a tak
bídně zahynul. Našli prý jeho mrtvolu, když po čtyřech letech
jiného Mitrovice pochovati měli a otevřeli hrobku. Podivno, jak
pověst ta vznikla, neboť jest jisto, že nejvyšší kancléř Jan Václav
hrabě Vratislav z Mitrovic zemřel ve Vídni a tam také byl pochován;
teprve za rok převezena byla rakev s jeho tělem do Prahy.
Krásný obraz oltářní sv. Jakuba Většího maloval slavný umělec
český Václav Vavřinec Rainer. Dříve místo něho byl tam obraz na
zdi malovaný, nevalné ceny. Vypravuje se, že Šebestián Zeiller,
malíř, obraz ten začal malovati v době, kdy v Praze mor zuřil –
v roce 1713. A třebaže ve farnosti svatojakubské lidé houfem umírali,
ten malíř jako zázrakem zdráv zůstal až do doby, kdy obraz
domaloval. Poté za dva dni morem zachvácen skonal.
A ještě o jednom malíři příběh se vypravuje podivný, to o tom,
jenž namaloval řadu obrazů na klenbě a v postranních výplních
výklenkových. Zaznamenáno je v klášterní kronice, že v roce 1736,
kdy výzdoba chrámu byla dokončována, dal se u provinciála řádu
ohlásiti neznámý člověk, na němž viděti bylo, že zdaleka přichází,
a nabídl se, že vymaluje strop chrámu svatojakubského. Odměny
nijaké nežádal. I svěřeno mu bylo to dílo, on je pak také zdárně
provedl. Potom teprve prohlásil se malíř – že před lety býval
mnichem, v Praze u Sv. Jakuba, ale že ze zchudlého kláštera odešel
tajně a do Říma se odebral, kde ho papež nižšího svěcení zbavil;
on pak v městě tom v umění malířském vzdělal se znamenitě.
Nezapomněl však na vlast svou ani na pražský klášter a umínil si,
až se do Čech vrátí, že kostel klášterní vyzdobí malbami. Jméno
malíře toho bylo Quido Vogel.
Slavná je minulost kláštera svatojakubského, jak o ní dějiny vypravují.
A také vnitřek chrámu o ní svědčí, v němž vzácných děl
umění řezbářského, sochařského i malířského je nemálo.