O Rozárce, která si nedala říct

Na konci jedné malé vesnice, kousek od polí se žlutými klasy obilí, stál žlutý domek s modrými okenicemi a červenou střechou. V něm bydlela babička Růžena, dědeček Lumír a s ní její vnučka Rozárka.
Rozárka byla chytrá, zvědavá a měla srdce na pravém místě, jenže měla jednu velkou vlastnost, která babičku přiváděla k šílenství.
Nikdy neposlouchala, nikdy si nenechala v něčem poradit. Sama si myslela, že zná a umí všechno nejlíp.
Jednoho rána babička volá : „Rozárko, venku je mokro, vem si gumáky!“
Ale Rozárka jí odpověděla :
„Ale babi, to je trapný! V gumákách už nikdo nechodí a navíc, v gumákách se nedá běhat!“
Babička se jen pousmála:
„Tak si běhej, jak chceš, jen ať pak nefrkáš do kapesníku jednu nudličku za druhou.“
A hádej co?
Večer seděla Rozárka v kuchyni, kapesník v ruce, nos červený jak jahoda.
„Babi… měla jsi pravdu,“ zamumlala mezi kýchnutím.
Babička jí podala čaj s medem.
„To víš, já už pár louží v životě prošla,“ pousmála se.
Druhý den přišla Rozárka ze školy celá nadšená :
„Babi, postavím si za stodolou domeček z větví!“
Babička se zasmála:
„Dobrá, ale zeptej se dědy, jak se staví střecha, aby ti do domečku nepršelo.“
Jenže to by nebyla Rozárka, aby se nevzpírala : „Postavím ho sama! Žádné rady nepotřebuju! Já vím nejlíp, jak na to!“ odpověděla Rozárka sebevědomě a hned běžela ven.
Celé odpoledne skládala větvičky, provázala je provázkem a nakonec hrdě prohlásila:
„Hotovo!“
Jenže večer se zatáhlo, začal foukat vítr a začalo pršet. Co pršet, lilo jako z konve.
Rozárčin domeček se pomalu rozpadl jako perníček namočený ve vodě.
„Ach jo!“ povzdechla si promoklá Rozárka, když to viděla.
Z domu za stodolu vyšla babička s deštníkem a dekou.
„Tak co, stavitelko, prší ti do pokoje?“
Rozárka se zahanbeně podívala na zem.
„Asi jsem to měla udělat podle dědy. Měla jsem se ho přece jen zeptat…“
Babička se usmála, zabalila Rozárku do deky a řekla:
„Víš, zlato, rady starších nejsou proto, aby tě brzdily. Ony jsou jako mapa, neříkají ti, kam musíš jít, ale ukazují pouze směr, kterým se můžeš vydat.“
O pár dní později přišel děda z lesa.
„Rozárko, pojď sem, postavíme ten tvůj domeček znovu, tentokrát pořádně.“
Rozárka souhlasila. Poslouchala, když děda vysvětloval, jak zapřít větve, aby se střecha nezřítila.
A světe div se, nový domeček vydržel i bouřku, co ten den přišla.Když v něm večer všichni tři seděli a poslouchali kapky deště bubnovat do střechy, Rozárka se usmála a povídá :
„Víš co, dědo? Já myslela, že když poslechnu, tak to nebude moje práce. Ale ona to má práce vlastně je, ale jen s tvojí pomocí.“
Děda jí položil ruku na rameno.
„A přesně o to jde, Rozárko. Chytrý člověk si nechá poradit, hloupý všechno zkouší sám. A moudrý? Ten ví, kdy koho poslouchat.“
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina