O sedlákovi v Brodku, který čaroval

Umřel před lety v Brodku na Přerovsku sedlák, sirotka zanechal,
tomu odkázal hospodářství. Místo nezletilého chlapce hospodařila
na gruntě matka. Ale za nějaký rok se selka znovu provdala.
Otčim nebyl hodný, záviděl nevlastnímu synovi statek a nic se
nepřičiňoval, aby hospodářství vzkvétalo. –
Syn dospěl, sám už se v hospodářství činil, a tak přišel čas, kdy
mu matka musela statek odevzdat. Mladý hospodář našel si nevěstu
v sousední vsi, oženil se a matka s otčimem šli na výměnek.
Tu tedy začal mladý hospodařit sám. Ale nedařilo se mu všechno.
Netrvalo dlouho, pošel mu pěkný vůl a hned nato druhý. Potom
mu i kůň padl. A tak to šlo dál, mladý sedlák přišel v nedlouhém
čase o deset kusů dobytka. Ptával se otčima, co by to asi bylo, ale
ten jen krčil rameny. A tu jednou povídá selka muži:
„Nevím, ale zdá se mi, že ti otčim nějakými čarami škodí.“
Sedlák se tomu zasmál, to že je přece nemožná věc, ale selka mu
domlouvala, aby to nebral na lehkou váhu. Vyprávěla, jak u nich
ve vsi také byl takový člověk, který dovedl dobytku škodit. Ale
sedlák tomu přece nevěřil.
Nedlouho potom přišel do vsi jednou k večeru nějaký starý člověk,
olejkář. Všelijaké olejíčky hojivé prodával, zázračné mazání,
léčivé thé. Vcházel zrovna do statku toho mladého sedláka, když
tam vytáhli z chléva pošlou krávu. Selka plakala, hospodář se mračil.
Olejkář, ve dvoře byl známý, vyptával se, co se děje, a tu mu
sedlák všecko vypověděl a selka nesmlčela, na koho má podezření.
Olejkář jenom kroutil hlavou a potom se zeptal, je‑li starý pantáta
doma. Řekli, že odešel. Olejkář, že zkusí, pomůže‑li jim, a sháněl
se po svěcené vodě. Měli jí doma trochu a dali mu ji. –
„Teď vezměte motyku,“ povídá olejkář sedlákovi, „a pojďte!“ –
Šli k chlévu, tam olejkář pokropil práh svěcenou vodou a vybídl
sedláka, ať kopá pod prahem. Sedlák poslechl, začal kopat a za chvilku na něco přišel. Bylo to trochu kostí omotaných žíněmi
a kravskými chlupy.
„Tuhle máte ty čáry,“ povídá olejkář, „teď ještě toho, kdo čaruje.
I toho dostaneme. Pohodím ty kosti na dvoře pod vaše okna. Kdo
je zakopal pod prahem, kdo škodil vašemu dobytku, přijde si
pro ně.“
Olejkář kosti spočítal, hodil je pod okno a potom šli všichni
do světnice. Selka zchystala večeři, najedli se a potom seděli
a povídali.
Olejkář, který byl světem zcestovalý, uměl všelicos pěkného
ze světa povídat. Tak jim ušel čas až do té chvíle, kdy staré hodiny
odhrčely jedenáctou. Tu olejkář zhasil kahan na stole a řekl, ať
jdou s ním k oknu se dívat. Potom stále mumlal nějaká nesrozumitelná slova.
Nebyli dlouho u okna, když se venku u stavení mihl nějaký stín.
Olejkář hned otevřel okno, vyhlédl na dvůr a povídá jakoby sám
sobě:
„Snad neprší?“ A jako by byl toho člověka venku teprve zahlédl,
zavolal: „Hej, vy tam, co to děláte?“
Tu se ten člověk dříve sehnutý napřímil – sedlák se selkou
poznali otčima – a podává něco olejkáři. „Tuhleto jsem tu našel,“
povídá a jde zas pryč, k výměnku.
Olejkář zavřel okno, šel ke stolu, rozžal zase kahan a ukazoval
sedlákovi a selce, co mu ten člověk podal. Byly to ty kosti na dvoře
pohozené. Spočítal je zase, byly všechny. Potom je hodil do kamen,
kde shořely.
„Hádala jste dobře?“ ptal se olejkář selky, a když přisvědčila,
řekl: „To ho to moje říkání mučilo. Však on ráno ještě přijde.“
A vskutku ráno, u sedláka zrovna snídali, olejkář už byl někde
za vsí, otevřou se dveře a do jizby vkročí otčim. Měl zachmuřenou
tvář a nějak byl přepadlý. Šel rovnou k nevlastnímu synovi a povídá:
„Ty víš, co bylo. Nemluvme o tom, všecko ti chci vynahradit
a bude zase dobře. Odpust mi, čím jsem se provinil, a mámě, prosím
tě, neříkej.“
Mladý sedlák byl dobrák, odpustil otčimovi; od té doby byl na
statku pokoj a hospodářství se dobře dařilo. Otčim čarování nadobro
zanechal.