O silném Bivojovi

Při samých hradbách Vyšehradu stál za dob Libušiných vysoký les,
jenž se odtamtud táhl do dálky po rovině rozlehlý a hustý. Jen tu
a tam se na prostranství vypraženém dědina rozkládala, obklopená
políčky, tuhou prací z lesní půdy získanými. V lesích hlubokých
hojně žilo zvěře, jeleni a srny tam byli, ale také lišky a kuny, i vlci
a medvědi se ukazovali, lovci na hradě i na dědinách pilně byli
zaměstnáni lovem zvěře všeliké pro užitek i pro odvrácení škod na
majetku a životě. Při lesních močálech i černá zvěř bývala, často až
k lidským obydlím přicházela, úrodu polní ničila a lidi v zuřivosti
napadala. I tuto zvěř museli lovci hubiti, aby bezpečno bylo na
dědinách v té krajině.
Ze statečných lovců z okolí Vyšehradu nejvíce vynikal mladý
vladyka Bivoj, syn Sudivojův, statnou postavou a silou neobyčejnou
i zacházením se zbraní. Rád sám na lov vycházel, ozbrojen
lukem i oštěpem, meč maje za pasem. Pronásledoval zvěř i statečně
se stavěl proti jejímu útoku. Pohubil tak také dravých šelem
bez počtu.
V okolí dědiny Bivojovy potloukal se kdysi divoký kanec samotář,
zvíře neobyčejně veliké a zlé. Nikdo, kdo jej potkal v lese,
nemohl se mu vyhnouti; každého napadlo zuřivé zvíře a mnoho
lidí poranilo i usmrtilo. Po tom kanci pásl vladyka Bivoj, chtěje
zbaviti dědinu zlého škůdce. Ale marně, kanec jako by se vyhýbal
statečnému lovci.
Tu jednou Bivoj, chodě po lese, vypátral na stromě kunu, a pohodiv
oštěp na zem, vzal luk, položil šíp na tětivu a chystal se vystřeliti
na kunu do vršku stromu. Vtom se ozvalo z blízkého roští
zachrochtání a na Bivoje se vyřítil tamodtud divoký kanec. Bivoj
odhodil luk a chtěl se sehnouti pro oštěp. Ale nebylo kdy. Zvíře
s hlavou skloněnou hnalo se s velikou prudkostí na lovce, jemuž
nezbylo ani tolik času, aby meč z pochvy mohl vytáhnouti. Postavil
se tedy kanci s holýma rukama, a jak zuřivec přiběhl, aby ho tesáky
napadl, uchopil jej Bivoj za kůži u uší, sevřel ji v pěstích a velikou
silou přehodil si zmítající se zvíře přes hlavu na záda. Ať sebou
kanec házel, jak chtěl, nemohl se vyprostiti z rukou Bivojových.
Ten se nerozmýšlel dlouho, co udělá s nenadálým úlovkem. Nebylo
daleko na Vyšehrad a Bivoj se tam odebral, kněžně Libuši chtěl přinést divoké to zvíře, kořist vzácnou. Nebylo lehké nésti na zádech
takové břímě jen za kůži, kanec nadto sebou zuřivě házel, ale Bivoj
kráčel s ním k Vyšehradu pevným krokem.
Když došel Bivoj na nádvoří Vyšehradu, sbíhal se lid ze všech
stran k té zvláštní podívané. I kněžna Libuše, u níž tou dobou
sestra její Kazi meškala, vyvábena hlukem a křikem vyšla se
sestrou na nádvoří. Nemálo se podivily obě Bivojově síle a kořisti,
kterou živou na Vyšehrad přinesl. Zvědavy byly jako všechen lid,
co si statečný lovec počne s divokým zvířetem. Kazi měla o Bivoje
strach, chtěla říci Libuši, aby poručila ozbrojeným mužům, ať
zabijí kance na zádech vladykových. Ale tu už Bivoj kance rukama
pozvedl, a přes hlavu dopředu jej přehodiv, mrštil jím o zem
s takovou prudkostí, že zvíře zůstalo omráčeno ležeti. Potom zčerstva
vytrhnuv meč od pasu, mocnou ranou proklál kance, jemuž
z hrudi se vyvalil proud krve. Bylo po zvířeti, které tak dlouho
bylo postrachem dědin kolem Vyšehradu.
Tak učinil před tváří kněžny Libuše i její sestry, poklonil se
hluboko a poprosil kněžnu, aby vzala zavděk jeho darem. Libuše
pochválila Bivoje za jeho sílu a statečnost a také Kazi se k ní připojila
s pochvalou. Odměněn byl potom Bivoj krásným opaskem,
bohatě stříbrem pobíjeným. Ale dražší odměnou mu bylo, že získal
přízeň kněžniny sestry Kazi.
Pozván Libuší zůstal Bivoj na Vyšehradě, kde vystrojili hostinu
jemu na počest. Častěji potom docházel vladyka na Vyšehrad, když
věděl, že tam sestra Libušina mešká; konečně osmělen požádal
jednou o ruku kněžny Kazi a dostal ji. Byla slavná svatba
na Vyšehradě.
Statečný vladyka Bivoj odstěhoval se potom na hrad své
choti, na Kazín.