O vyšehradském pokladě

Kněžna Libuše, když hrad otcovský zvelebovala i rozšiřovati počala,
také podzemní síně a kobky dala vylámati hluboko ve skále,
na níž Vyšehrad stál. Tam byl i poklad uložen, který Libuše počala
shromažďovati. Země česká oplývala bohatstvím kovů, kněžna
sama jasnovidnou silou ducha svého pověděla Čechům, kde mají
dolovati, aby se vzácných rud dokopali. A tak dolováno bylo zlato
v Jílovém, tak na Březových Horách stříbra dobývali. Jílovské doly
skýtaly veliké bohatství zlata, které bylo dováženo na Vyšehrad.
Když jednou pohromadě bylo zlato za jediný rok v Jílovém vytěžené,
Libuše, udivena tím bohatstvím, chtěla zvěděti, kolik zlato
všecko váží. I postavila se s manželem svým, knížetem Přemyslem,
na jednu stranu velikého vahadla, na jehož druhé straně bylo
nakupeno ryzí zlato. Seznali, že jednoletý ten výtěžek zlata větší měl
váhu než kníže a kněžna dohromady. Vzdala tehda Libuše bohům
oběť na poděkování a z vděčnosti kázala ulíti ze zlata modlu v podobě
sedící postavy lidské.
Ale dříve ještě, než se to stalo, učiněn byl podivuhodný nález
zlata v Čechách. Pásl jednou pastýř stádo na hoře, Křesná řečené.
A tam mezi kamením spatřil pojednou, jak se cosi leskne. Když
pak blíže přihlédl, uviděl zlatý prut silný ze země vyrůstající.
Podhrabal jej, jak hluboko se dalo, a vylomil. Hned mu připadlo na
mysl, aby tu vzácnou věc odnesl kněžně Libuši na Vyšehrad. I vypravil
se druhého dne na cestu, prut zlatý nesl v šátku zavinutý,
ubíral se přes lesy a lučiny, přes kopce i údolí, až dostihl Vltavy
řeky, po jejímž břehu došel až pod Vyšehrad. Ke hradu vystoupil,
ke bráně. Když se tam prohlásil, že nese dar kněžně, vpustili jej do
hradu, do paláce jej dovedli před Libuši. I poklonil se nízko pastýř,
neodvažoval se oči pozvednouti ke kněžně.
Libuše vlídným hlasem promluvila na pastýře, ať se nebojí, ať
poví, jaká je žádost jeho. Tu teprve on osmělen řekl, jaký nález
učinil a že jej chce kněžně dáti darem. Vybalil ze šátku zlatý prut,
jemuž se kněžna podivila nemálo. Přijala dar, ale kázala pastýře
odměniti bohatě; ten pak s radostí odcházel z Vyšehradu.
Později zase se přihodilo, že horník kterýsi, jenž nedaleko Lipnice
stříbrnou rudu dobýval, narazil ve skále na rudnou žílu obzvláště
bohatou, i celou spleť drátků ryzího kovu našel v kameni
skrytou, a dále pak kopaje, přišel na balvan stříbra nemalý v podobě
koně. Také ten nález byl přivtělen k pokladu Libušinu.
Tak vzrůstal poklad v podzemní síni uložený, který schránila
kněžna Libuše pro potomstvo svoje. Nikdo o něm nevěděl kromě
několika starých, věrných služebníků; ti když zemřeli, poklad
skryt zůstal všem lidem mimo Přemysla, jejž kněžna zavedla do
pokladnice hned po sňatku. Ale ani Přemysl nikomu již o něm
nepověděl po smrti Libušině, ctě její vůli. A tak zůstal poklad dodnes
ukryt v hloubi vyšehradské skály a zjeví se teprve, až v zemi
české nastane největší bída, taková, že z ní hlad a mor pojde, který
záhubou ohrozí všechno české plémě. Tenkráte přinese poklad
Libušin národu jejímu spásu.
Vypráví se o pokladu ve skále, že je přístup k němu jednou v roce,
to na Velký pátek o půlnoci. Tehdy prý by si člověk bohabojný mohl
z pokladu vzíti, co by chtěl; jen ohlédnouti se nesmí, děj se co děj.
Stalo se kdysi, že nábožný člověk jeden, jda podle skály vyšehradské
v noci velkopáteční, uviděl vchod do skály otevřený. Pustil se
temnou chodbou tam, kde v dálce cosi slabě svítilo. Cestou slyšel za
sebou podivné hlasy, volání a křik strašlivý. Ale nelekal se a statečně
kráčel kupředu. Přišel potom do skalní síňky, tam stála veliká truhla
železná, od které záře vycházela. A na truhle spatřil ten člověk
černého psa a černého kohouta, ti se spolu rvali. Jak tak na ně hledí,
zdá se mu pojednou, že slyší za sebou hlas svého bratra, který jej
volá. Ohlédne se – a v tom okamžení zmizelo všecko. Když se ten
člověk z leknutí vzpamatoval, stál zase před skálou vyšehradskou,
ale otvor už tam nebyl.
K nesmírnému pokladu vyšehradskému patřila i
ZLATÁ KOLÉBKA LIBUŠINA.
To byla ta, v které odpočíval syn její prvorozený. Byl to klenot vzácný
i kovem, i zpracováním. Kolébce té však Libuše jiný osud určila,
než aby zavřena byla s pokladem v podzemní síni. Kázala jednou
vynésti ji z pokladnice a snésti k patě vyšehradské skály.
Stála tam kněžna s dívkami svými nad vodou, do vln plynoucích
pohlížela; zdálo se jí, jako by léta a staletí podle ní plynula
do moře věčnosti i s osudy jejího národa. Zdálo se jí, jako by ve
vlnách viděla vše, co čeká národ český v budoucnosti. Těžké doby
viděla, zlá léta válečná i jiné pohromy a bědy na Čechy se valící.
Ale třeba smutné ty obrazy srdce jí svíraly, neztrácela Libuše víru
v lepší budoucnost. A tu kázala kolébku zlatou postaviti až tam,
kde se břeh srázně v bezednou hlubinu svažoval, a nahnuta nad
kolébkou, jako by jí žehnala, promluvila:
„V chladné lože Vltavino chci tě ponořiti, kolébko dítěte mého,
abys na staletí ukryta zůstala zrakům všech. Ale přijde jednou čas,
kdy sama vyplyneš na povrch. To bude tenkrát, až po temnotách
běd a utrpení slunce pokoje a lásky vysvitne nad vlastí naší, až
nastane jitro slavných dob. Tenkrát i ty se objevíš, protože určeno
je osudem, abys chovala toho, který národ svůj i zemi svou v časy
blahé a slavné povede.“
Po těch slovech postrčila kněžna kolébku z břehu do vody, a kolébka
zapadla v hlubinu nezměrnou.
Léta, staletí plynula, zlé časy bylo Čechům přetrpěti, kolébka
stále odpočívala v hlubině pod skálou vyšehradskou. Až jednou
zase vyplynula, to když královně české, poslední z rodu Přemyslova,
syn se narodil. Byl to ten, kterého, když v muže dospěl, Čechové
Otcem vlasti nazývati počali. A povídá se, že jak dorůstal králevic
Karel, zlatá kolébka rostla s ním, až se v zlaté lože proměnila. To
lože na hrad Karlštejn se dostalo a tam panovník, přicházeje si
odpočinouti po chvílích starostí a námahy, na něm uléhal.
Po smrti Karlově zmizelo lože z Karlštejna, zapadlo prý sem do
hlubiny pod Vyšehradem. Ale přijde prý zase jednou doba, kdy
jako kolébka z vln se vynoří.