O založení Vyšehradu

Nad Vltavou, při samém jejím vstupu do Prahy, jako stráž skála strmí
příkrá, jejíž patu vlny omývají. Na té skále stával hrad, jenž byl
sídlem knížat českých dříve než hrad Pražský. Vojvoda Krok, jenž
přebýval na hradě Budči, ustanovil se na tom, že sídlo příhodnější
sobě vyhledá. I poslal lidi své, směr cesty jim ukázal, kudy k řece
dojedou, kde by místo vhodné pro hrad nalezli. Poslové se potom
dali na cestu, k řece dorazili, ke brodu, a dostali se na druhý břeh.
Tam vábila je skála nad vodou z lesa vystupující, vévodící celému
okolí. Našli cestu lesem a obešli tak strmou skálu, vystoupili na ni
z druhé strany. I zdálo se jim příhodným to místo, nehledali dále,
vrátili se na Budeč, vůdce jejich pak oznámil Krokovi:
„Vyplnili jsme, vojvodo, vůli tvou. Dali nám bohové najíti místo,
kde bys hrad založiti mohl.“
Popsal potom posel místo ono a kníže seznal, že by příhodné
bylo. Vypravil se tam bez meškání s družinou svou i s lidem dělným.
A spokojen kázal tam les káceti, z kmenů stromů pokácených
hrad stavěti dřevěný, rozlehlý, prostorných stavení, velikých
dvorů, kde by s rodinou i čeledí bydleti mohl pohodlně, kde by
i místo bylo k poradám lechů a vladyků, k obětem bohům, ale také
k valným shromážděním lidu. Byl též hrad ten obehnán hradbami
roubenými, příkopy hluboké a široké vykopány byly tam, kde ke
skále snadný byl přístup.
Že pak hrad ten na skále stál vysoko nad řekou, dáno mu jméno
Vyšehrad. Na nádvoří hradním lípa byla, pod lipou kamenný stolec,
na něm vojvoda Krok sedával, když spory rozsuzoval, když se
radíval se svými kmety, lechy a vladyky. Šla pak sláva Vyšehradu
po vší zemi, i sousedé cizí o něm věděli, že je pevný a že tam moudrý
vojvoda panuje, lid svůj spravuje rozšafně.
Když po smrti vojvody Kroka bylo třeba, aby si lid vládce zvolil,
nebylo tu mužského potomka. Jen tři dcery kníže po sobě zanechal:
Kazi, Tetu a Libuši. Ty všechny neobyčejnými dary ducha se skvěly:
Kazi, nejstarší, znalá byla umění lékařského. O bylinách věděla,
které mají léčivou moc, kde rostou a kdy je trhati, neduhy hojiti
dovedla, rány ošetřovati; i zažehnávání znala mocná a jimi lidem život
a zdraví vracela. A tak pověst slavná o ní šla široko daleko. Druhá
dcera, Teta jménem, věděla, kterak bohům dobrým i zlým sloužiti,
klaněti se jim a oběti jim přinášeti. Také zpěvy posvátné znala, jaké
zpívati třeba při bohoslužbách, a všemu tomu lid učila. Nejmladší
z dcer, Libuše, byla z nich nejspanilejší a také nejmoudřejší. Znala
rozhodovati ve sporech, rozšafné rady její každý rád přijímal; v tom
i nad moudrého otce svého, Kroka, vynikala. Nadto věšteckým
duchem byla nadána, dovedla oznamovati věci budoucí. Proto kmeti,
leši, vladykové i všechen lid rozhodnutím jednohlasným za kněžnu
zvolili si Libuši. Ta potom nadále sídlo svoje měla na Vyšehradě.