O skřítkovi ve Zhoři

Ve Zhoři Stránecké u Velkého Meziříčí nějaký sedlák měl skřítka.
Skřítek měl podobu černého kuřete, které ve statku skrytě bytovalo.
Všecko se tomu sedláku dobře dařilo, krávy mu pěkně dojily,
zloději nikdy ve statku nic neukradli, nikdy nehořelo. To všecko
byla skřítkova zásluha. Ale za to museli mu dávat od každého jídla
tři kousky. Kladli mu je na misku v komoře.
Jednou také dala hospodyně na misku tři šišky a postavila navečer
jídlo do komory. Měli v tom statku novou děvečku, ta ještě nic
nevěděla o skřítkovi. Byla zrovna neděle, děvečka byla u muziky
a přišla až v noci domů. Jak byla vytancovaná, měla hlad. Šla si
pověsit sváteční šaty do komory a tam vidí misku, tři šišky na ní.
Nemohla se zdržet, sáhla do misky, vzala šišku a snědla ji. Ale že
nebylo ještě po hladu, vzala druhou šišku. Třetí už nechala, to že
ji napadlo, že se bude hospodyně po šiškách shánět. Potom šla spát
do komůrky, kde i druhá, starší děvečka spala.
Za nějakou chvíli, sotva se děvečka uspala, probudila se náhle,
něco jí pípalo u ucha. V komůrce byla tma jako v pytli, děvečka
nevidí nic, ale slyší sípavý hlásek:
„Ty dvě šišky! Dej sem ty dvě šišky!“
Děvečka leknutím vykřikla, až druhou vzbudila. Ta se ptá, co
se děje, a tu se dověděla o snědených šiškách.
„I propána! Chybilas! Vždyť to byly skřítkovy šišky!“
A teď se děvečka dověděla od druhé, co s tím skřítkem je. Jak
mu mohla dát šišky, když je snědla!
„Nic si z toho nedělej!“ řekla jí starší děvečka. „Já to ráno řeknu
hospodyni a ta dá skřítkovi zítra dvojnásob. Ale ty nedej znát, že
o něm něco víš!“
Za chvilku potom starší děvečka spala zase, jako když ji do vody
hodí, ale mladší nemohla usnout. Pořád čekala se strachem, že skřítek
zase přijde. A přišel. Ozvalo se zase to protivné pípání a děvečka
slyší u samého ucha hlas:
„Ty dvě šišky! Dej sem ty dvě šišky!“
Děvečka si chtěla honem přetáhnouti peřinu přes hlavu, ale
skřítek skočil jí do vlasů a začal jí je nemilosrdně cuchati. Děvče
křičelo, až vzbudilo zase starší děvečku, ale také hospodyně přichvátala
s kahancem podívat se, co se na komoře děje. Ale šotka
nespatřila. Začala vyslýchati děvečky a ty musely s barvou ven.
Mladší, všecka ulekaná, ukazovala, jak má hrozně pocuchané
vlasy. Byly tak spletené, že bylo nemožno je rozčesat.
„To máš za to, žes brala, co nebylo tvé,“ povídala hospodyně,
když se dověděla, jak to všecko bylo. „Skřítek nikomu neubližuje,
kdo ho nechá na pokoji. Ale nač si dělá právo, to si vzít nedá.“ –
Ta mladá děvečka měla dlouho památku na skřítka. Její vlasy
byly podivně spletené, tak, jako by plstěnou čepici na hlavě měla.
Chtěla‑li se toho zbavit, nezbylo jí nakonec než se dát ostříhat
dohola. Potom jí bába kořenářka mazala temeno nějakou mastí,
až se zhojilo a začaly zase pěkně růst dobré vlasy. –
Takové spletení vlasů vyskytuje se tu a tam v některých krajích;
způsobeno je nějakou nemocí půdy vlasové. Lidé si vykládali, že
vzniká působením skřítka. Jinde zase jmenují skřítkem či koltunem
nemoc, která prý ze vnitřku těla do vlasů přichází. Ale s pověrou
o domácím skřítkovi to nespojují.