O Slaměné louži u Šubířova

Nedaleko Šubířova u Jevíčka je neveliká bažina, které říkají Slaměná
louže. Byla prý tak pojmenována podle nešťastné příhody,
která se v těch místech před dávnými lety udála.
Přiženil se tam kdysi do statku na Šubířov selský synek z blízkého
okolí. Po svatbě zajel si do otcovského statku v rodné vsi, aby
si tamodtud odvezl některé své věci do nového domova. I slámu
měl naloženu na voze. Máma mladého sedláka pekla toho dne
chléb a dala synovi na cestu pecen chleba. Jel sedlák k Šubířovu
a přijel k příkrému svahu, ze kterého se mu těžce sjíždělo. Koně
nemohli vůz udržeti a sedlák se lekl, že spřežení i s vozem sletí ze
svahu. Neměl v tom okamžení nic při ruce, čím by kolo podložil.
Vzal tedy pecen chleba a tím kolo založil.
Chleba váží si lidé, úctu k němu mají, nazývají jej „božím darem“.
To, že si sedlák pecen chleba pod kolo položil, bylo hrubým
jeho zneuctěním. A za to prý naň trest boží přišel. Koně přece jen
nemohli zadržet tíži vozu a sjeli s ním na močálovitý palouk; tam
se zabořili a počali se i s vozem propadati do močálu. I sedláka,
který byl při voze, koně s sebou strhli, a tak po malé chvíli všecko
se propadlo do bezedné bažiny. Ani památky po nich nebylo, jen
sláma z vozu plavala na vodě. Nějaký člověk, který byl v té chvíli
nablízku, viděl to a pověděl ve vsi. Jinak by nikdo ani nebyl věděl,
kam se sedlák s vozem a koňmi poděl.