O cikánech na Zábřežsku

Cikáni, kočovný národ, už odedávna se potulovali v našich zemích;
podle dochovaných zpráv již v XIII. století se tu objevili. Někteří
z těchto kočovníků provozovali řemeslo, hlavně kovářství a kotlářství,
jiní obchodovali s koňmi, ale mnoho jich štítilo se práce a živo
bylo z almužny a z krádeží. Většinou bývali na obtíž domácímu
obyvatelstvu. Proto bývalo občas proti nim přísně nastupováno,
bývali vypovídáni a vyháněni ze země i zabíjeni. Tehdy trpěli nevinní
s vinnými. Ale nadobro vypuditi cikány z našich zemí nepodařilo
se nikdy.
Mnoho je u nás pověstí o cikánech. K nim přiléhá také příběh,
který prý se udál na rozhraní století XVII. a XVIII. na panství
zábřežském. To spravoval tehda zámecký hejtman v Zábřehu Tobiáš
Barth. Byl to muž výborných vlastností, úředník rozšafný a poctivý,
který se o svěřené mu panství poctivě staral. Byl vdovcem a své
dva dospívající syny Ferdinanda a Františka určil také ke knížecí
službě.
Jednou byl Barth se syny pozván na hostinu k zámeckému hejtmanu
na nedaleký Mírov. Ale otec musel právě tehdy odjeti ke knížeti
do Vídně a mladší syn byl trochu churav. Mohl tedy jen starší
Ferdinand vyhověti pozvání. Dal si večer osedlati koně a vyjel si na
Mírov. Jel lesem podle vsi Skaličky. Když přijížděl k Probuči, spatřil
stranou od cesty v houští zář ohně. Zvědav, co by to bylo, seskočil
z koně, přivázal jej ke stromu a zticha ubíral se tam, odkud záře
přicházela. Záhy zpozoroval, že se při ohni míhají nějaké postavy,
větší i menší, a hádal na cikány. A vskutku: když přišel blíž, spatřil na
malé loučce, dokola houštím obklopené, tábor cikánů. Hlučný hovor
a výkřiky mužů, žen i dětí ozývaly se lesem. Byli všichni rozloženi
kolem ohně, nad nímž visel kotel, ve kterém se vařil nějaký pokrm.
Na kameni blízko ohně seděl starší člověk vážného vzezření,
šedovlasý, ušlechtilé tváře, oděný v ošňůrovaný kabátec, jak se
v Uhrách nosily. Ferdinand se domyslil, že je to náčelník cikánů.
V tu chvíli ozvaly se od ohně zvuky loutny a Ferdinand spatřil mladou
cikánku, která právě začala zpívat. Měla krásný hlas a zpívala vážnou
píseň. Ferdinand, zaujat zpěvem, stál nepohnutě při kraji houští
a naslouchal.
Také cikáni poslouchali pozorně, i cikáňata byla zticha.
Když cikánka dozpívala, chtěl se Ferdinand nepozorovaně
vzdáliti, ale tu zpozorovalo jej jedno z cikáňat, vykřiklo a ukazovalo
ostatním v tu stranu. Prozrazený mladý muž, aby ukázal, že
se nebojí, vystoupil z houští a kráčel k ohni. Vyrušil tak cikány;
někteří z mužů se postavili proti němu a dotazovali se, co tam chce.
Ale náčelník jejich je okřikl. Hned ustoupili a Ferdinand přikročil
k náčelníkovi. Pověděl neohroženě, že jej mimojdoucího přivábila
zář ohně, a že má obavu, aby snad nevznikl v lese požár.
„My nezapálíme,“ odpověděl mu náčelník, „nechceme nikoho
škodu. Oheň nás poslouchá, nic se nestane. Pohleď, pane!“
A náčelník zavolal na jednoho z mužů, aby mu přinesl otep slámy.
Potom požádal Ferdinanda, aby malinko povytáhl kterékoli
stéblo z otepi. Když tak Ferdinand učinil, náčelník třískou v ohni
zažehnutou zapálil stéblo. To prohořelo celou otepí až na druhý
konec, aniž ostatní sláma od něho chytla.
Cikáňata obklopila příchozího a dotěrně se dožebrávala nějakého
penízku. Cikánky zase se nabízely, že budou mladému muži
hádati z ruky. Stály u něho mladé i staré, jen zpěvačka, jejíž píseň
Ferdinand vyslechl, zůstala opodál. Ferdinand, nevšímaje si ostatních,
pokročil k ní a žádal, aby mu ona z ruky hádala. Byla to krásná
dívka, dcera náčelníkova, nač i úpravnější její oděv ukazoval.
Náčelník se usmál a potom okřikl ženy i děti. Odstoupily
a náčelníkova dcera přikročila k Ferdinandovi. Nebyla divoká jako
ostatní cikánky; také celým vzezřením lišila se od nich. Vzala
podávanou ruku Ferdinandovu a zahleděla se upřeně do dlaně, ale
náhle vzkřikla zděšeně, pustila ruku a zakryla si obličej. Starý náčelník
přiskočil udiven k dceři, a Ferdinand zmaten na ni pohlížel. Oba
doléhali na mladou cikánku, aby pověděla příčinu svého zděšení.
Ta řekla konečně Ferdinandovi:
„Nedobré věci psány jsou v dlani tvé. Běda! Tvá ruka přinese
mně smrt, má tobě. Tvůj otec a bratr tvůj nás oba zavraždí.“
To pověděla cikánka všecka se třesouc rozčilením. Ferdinand
se usmál a pravil:
„Ne, tato tvoje věštba se dojista nesplní. Otec můj i bratr tak
mne mají rádi jako já je, jak by mne mohli o život připraviti?“
I starý náčelník se rozesmál, že dcera tak věří tomu, co vyčtla
z ruky. Ale dcera pohleděla vážně na otce i cizince a řekla:
„Bůh jediný může odvrátiti osud ten od nás a chci se k němu za
to modliti. A ty, otče, nevysmívej se tomu, co osud vepsal v lidské
dlaně. Vzpomeň jen na matku!“
Na ta slova rázem zesmutněl starý náčelník. Ferdinand vzpomněl,
že je na čase, aby pokračoval v cestě. Rozloučil se se starým
náčelníkem a jeho dcerou, hodil něco drobných peněz cikáňatům,
která se o ně s křikem servala, pospíšil k svému koni, vsedl naň
a chvátal k Mírovu. Tam jej uvítali s radostí, ale jindy tak veselý
Ferdinand seděl při hostině zamyšlen, nemluvný. Stále bylo mu
vzpomínati na příhodu s cikány. Ale neřekl nikomu nic. Když konečně
všichni na něm pozorovali tak nápadnou změnu, vymluvil
se, že se cítí churavým, a odešel do vykázaného mu pokoje. Dlouho
nemohl usnouti, stále viděl v duchu dceru náčelníka cikánův
a slyšel věštbu, kterou mu polekaná oznamovala.
Druhého dne ráno odejel Ferdinand domů; ač se tomu zpěčoval,
doprovodilo jej několik přátel do Zábřehu. Téhož dne vrátil se i jeho
otec z Vídně a nemálo byl překvapen změnou, která se stala
s Ferdinandem. Jindy veselý mladý muž chodil jako bezduchý, tváře
měl pobledlé, oči smutné. Marné bylo domlouvání jemu; ani otci, ani
bratrovi se nesvěřil s tím, co jej trápí. Nemohl také zapomenouti
na dceru náčelníka cikánů. Hned druhý den vyjel si procházkou
do lesa ke Skaličce, ale místo, kde se předtím setkal s cikány, našel
prázdné. Viděl sice podle stop vozů a koní, v kterou stranu se
odebrali, ale nechtěl zatím za nimi. Vrátil se domů. Tam zastal
otce v hovoru s lékařem. Bylo to o Ferdinandovi. Lékař vyptával
se Ferdinanda, prohlédl jej a radil mu léčbu v lázních. Doporučoval
mu Trenčanské Teplice. To se hodilo Ferdinandovi k provedení
jeho úmyslu. Již následujícího dne rozloučil se s otcem a bratrem
a odejel. Sluhu, jehož mu chtěl otec dáti s sebou, Ferdinand odmítl,
jel sám.
Nebylo Ferdinandovi těžko najíti cikány. Jel po jejich stopě a již
třetího dne k večeru zastihl je tábořící na pastvisku pod lesem.
Podivili se nemálo vidouce Ferdinanda; nejvíc starý náčelník a jeho
dcera. A tu Ferdinand zjevil starému svůj pevný úmysl: požádal jej
o ruku jeho dcery a pověděl, že chce zůstati mezi cikány. Náčelník
se ulekl rozhodnutí mladého muže; začal mu všecko přátelsky
rozmlouvati.
„Od rodiny své se odloučiti chceš,“ pravil náčelník, „nadobro se
rozejíti se svými drahými? Život pohodlný a příjemný mezi sobě
rovnými zaměniti chceš za potulný náš život, často plný strádání,
jemuž těžko budeš zvykati?“
Marné bylo všecko přemlouvání. Ferdinand nedal se ničím odstrašiti;
řekl, že tak chce učiniti z lásky k náčelníkově dceři. A také
ta přivolaná doznala otci, že také má mladého muže ráda.
„Je tedy tvým nezvratným rozhodnutím žíti mezi námi. Věz proto,
že ani já nejsem rodem cikán,“ řekl starý a vypověděl příhody svého
života, které jej přivedly mezi potulný národ. Byl on maďarský
šlechtic ze starého, slavného rodu Forgáčů. Když se šlechtic Emerich
Tekeli stal vůdcem povstání v Uhrách proti císaři Leopoldu I., Forgáč
přidal se k němu, a když pak se Tekeli spojil se sultánem tureckým
a táhl s Turky na Vídeň roku 1683, byl s ním i Forgáč. Ale u Vídně
se oba šlechtici z neznámé příčiny znepřátelili, a Forgáče, jejž dal
císař do klatby a jemuž se stal Tekeli úhlavním nepřítelem, zřekla
se i vlastní rodina; nejsa si životem jist, uprchl do Tater a skrýval se
v horských lesích. Tam setkal se s tlupou cikánů, přidal se k ní a byl
přijat za jejího člena. Dali mu jméno Jagšer, tolik jako ohnivá hlava.
Pojal za ženu mladou cikánku, nedbal toho, když mu před svatbou
věštila, že ona do roka zahyne jeho rukou. Narodilo se jim po čase
děvčátko, ale krátce potom, zrovna za rok po svatbě stalo se neštěstí:
Jagšer vystřelil jednou z pušky po veverce, puška se roztrhla, kus
hlavně zasáhl vedle stojící ženu Jagšerovu a usmrtil ji. Věštba se
splnila. Zarmoucený otec potom sám vychovával děvčátko, jemuž
bylo jméno Marie.
Ferdinand vyslechl dojat vypravování starého náčelníka, ale
setrval na svém úmyslu. Náčelník, když i dcera jeho prosila
za Ferdinanda, konečně svolil. A tak mladý muž byl přijat mezi cikány
a oženil se s Marií. Zvykl záhy kočovnému životu, otužil své tělo
proti mrazu i parnu, kůže jeho sádlem mazaná zhnědla. Osvojil
si cikánskou řeč i způsoby cikánů a byl mezi nimi šťasten. –
Na zámku v Zábřehu otec i bratr Ferdinandův s lítostí vzpomínali
na zmizelého. Když se nevracel z lázní, vydal se bratr František
do Trenčanských Teplic, ale tam vypátral, že jeho bratra tam
vůbec nebylo. Když se tedy Ferdinanda doma nedočkali, soudili,
že byl cestou do lázní někde přepaden a zabit. Otec si nepřestával
vyčítati, že jej pustil samotna na cestu. –
Po letech znovu se zvedla v Uhrách vzpoura proti císaři rakouskému,
který byl i králem uherským. Francouzský král Ludvík IV.
z nenávisti proti císařskému rodu habsburskému toto povstání
podporoval. Tehda obviňováni byli cikáni, potulující se v našich
zemích, že jsou vyzvědači vzbouřenců, a nastalo ukrutné jich
pronásledování.
Prohlášeni byli za psance, a kdokoli směl cikána
beztrestně zabíti. Zvláště krajský hejtman olomoucký tehda horlivě
pronásledoval cikány. Listem ze dne 30. července 1708 nařídil
přísně obyvatelstvu kraje olomouckého, aby dospělí cikáni,
kdekoli budou dopadeni, pobiti byli nebo pověšeni a děti aby byly
dány do špitálu a tam křesťansky vychovávány.
Na rozhraní panství zábřežského a mírovského prostíral se hluboký
les, Studená loučka zvaný, kde se cikáni rádi zdržovali. Ale
bývali tam i loupežníci a mnohý jejich krvavý zločin připisován byl
na vrub cikánů.
Po vydání ukrutného rozkazu olomouckého hejtmana doneslo
se na Zábřeh a na Mírov, že se v Studené loučce zdržuje tlupa cikánů.
I vypravili se panští lidé mírovští a zábřežští, aby les cikánů
zbavili. Šel i zábřežský hejtman Barth, i jeho syn František, který
byl tehda lesníkem na panství mírovském. Prohledávali les po celý
den, ale teprve k večeru vypátrali v odlehlé rokli cikánský tábor.
Z úkrytu pozorovali, že je tlupa četná a že muži jsou dobře vyzbrojeni,
jakož i že přístup do rokle může býti dobře bráněn. Proto
hejtman Barth, jenž vedl výpravu, neviděl jiné rady nežli cikány
postřílet. Počala se tedy střelba ze zálohy, ukrutné vraždění.
Jednou z prvních ran, střelou hejtmana Bartha, zasažena byla
mladá žena cikánská, při níž byly čtyři malé děti, a klesla raněna.
Tu spatřili útočníci, kterak přiskočil jeden z cikánů, vzal raněnou
do náručí a chvátal i s naříkajícími dětmi do houští, aby se zachránil.
Ale tu vystoupilo proti němu několik myslivců, mezi nimi syn
Barthův František. Ten první vystřelil a cikán zasažen se potácel.
„Bratře Františku!“ vzkřikl smrtelně raněný cikán na svého
vraha.
V tom okamžení poznal mladý Barth po hlase bratra a s výkřikem
hrůzy vrhl se k němu. Přispěchal i otec, a poznav, co se přihodilo,
v nesmírné bolesti poklekl k raněnému synovi. Poznali
hned, že rána je smrtelná! Slábnoucím hlasem pověděl Ferdinand
bratrovi a otci, proč od nich odešel, prosil je, aby mu odpustili,
a ukazuje na děti, plačící u mrtvé matky, žádal, aby se jich ujali.
V malé chvíli potom skonal. –
Otec i bratr zastřeleného Ferdinanda nemohli se vzpamatovati
ze strašné bolesti nad tím neštěstím. Hejtman Barth zemřel žalem
za krátkou dobu, syn jeho František vstoupil do kláštera v Unčově,
aby činil pokání za to, že zmařil život bratrův.