O Zvonovém lese u Konic

K silnici od Konic k Jevíčku vedoucí přiléhají z obou stran stráně,
porostlé krásnými lesy jehličnatými. Jednomu z těch lesů na kopci
říkají Zvonový les. Jaký je původ toho jména? Vypravuje o něm
pověst.
Na místě, kde nyní zelený les stojí na kopci, bylo před dávnými
časy město. Výstavné bylo, věže se tam nad domy zvedaly, hradby
pevné je obklopovaly. Bylo to bohaté město, zámožní lidé tam
obývali, chudiny tam nebylo. Prostřed rozlehlého náměstí stál krásný
kostel s věží nejvyšší z celého města. Když se rozezvučely zvony
na věži toho kostela, táhly jejich kovové hlasy nad městem a daleko
široko do okolí jako krásná hudba. A nejkrásnější hlas měl zvon,
který byl ze stříbra ulitý.
V tom městě měli lidé zlaté časy. Kupci a kramáři tam byli, kteří
obchodem doma, v zemi i v cizině bohatli, řemesla tam kvetla,
dovední řemeslníci známi byli v širém okolí, práce měli sdostatek,
veliké výdělky. Všude v městě bylo bohatství vidět.
Ale bohatství přivádí rozmařilost a pýchu. A tak se v tom městě
rozmohl život prostopášný. Lidé libovali si v radovánkách, v divokých
zábavách, utráceli mnoho peněz, zapomínali znenáhla na to,
jak bývali pilní a přičinliví.
Přišel‑li někdo cizí do města, podivil se i zhrozil, jak tam lidé
žijí. Hospod tam byl nadbytek, ze všech zněla hudba, zpěv i křik;
opíjeli se tam, hráli v karty o veliké peníze, rvali se. Byla to učiněná
spoušť.
Žebráci, kteří ode vsi ke vsi, od města k městu táhli, i do toho
bohatého města přicházeli. A všelijak se jim tam vedlo. Někdy byli
hojně obdarováni, jindy byli od prahů odháněni, lidé jim spílali,
mrzákům se vysmívali, psy na ně štvali, z toho měli krutou zábavu.
Konečně došlo tak daleko, že městská rada dala strážcům ve
branách městských rozkaz nepouštěti do města žádného žebráka,
aby obyvatelé žebrotou obtěžováni nebyli.
Přišel také jednoho dne k večeru k bráně toho města stařeček,
šedivý žebráček. Stáří mu v týle sedělo, hřbet mu ohýbalo, chůzi
měl vratkou, o hůl se opíral, bílá hlava slabostí se mu třásla. Nikdy
předtím v té krajině nebyl, viděl výstavné město, myslel, že si tam
na živobytí hodně vyžebrá, že tam i nocleh najde. Slyšel v okolí,
jaké je to v městě, jaký tam hříšný život panuje, ale věřit nechtěl.
Leč strážce ve bráně zastoupil mu cestu, dál že ho pustit nesmí,
žebrota v městě že se netrpí. Žebrák stál tu smutný, udivený, nechtěl
věřit, že by v tom městě byli lidé tak tvrdého srdce, že by
nuzným almužnu odpírali. V té chvíli ozvala se blízko v městě
hudba a zpěv. Žebrák slyšel, jak je tam veselo, a rozhořčil se nad
tím nemálo, že ho od brány odhánějí. Ale co dělat? Obrátil se tedy
a odcházel od města.
Sotva ten žebrák jen na pár kroků poodešel, ozval se z kostelní
věže ten stříbrný zvon. Klekání zvonil. Žebrák se zastavil, sepjal
ruce a modlil se. Ale k dojemnému hlasu zvonu bez ustání přidávaly
se hlučné zvuky hudby a hulákavý zpěv z města. Nad takovou
hříšností, že chvíle modlitby rušena je tak bezbožně, žebrák ustrnul.
Věřil teď všemu, co o městě zlého slyšel, a pozvednuv ruku,
svolával na město trest boží.
„Bodejž se to hnízdo hříchu na místě do země propadlo!“ zvolal
žebrák.
V tom okamžení ozval se hromový rachot, až ulekaný žebrák
leknutím k zemi klesl a omdlel. Když se za nějakou chvíli vzpamatoval
a zvedl hlavu, hleděl s úžasem před sebe. Města neviděl; na
jeho místě holá pláň se prostírala. Bezbožné město vskutku se
propadlo do země. Kolem bylo ticho, jen žebrákovi se zdálo, že
odkudsi z hlubin země slyší krásný, ale smutný hlas stříbrného
zvonu. –
Po letech na tom místě, kde stávalo bohaté město, les vyrostl.
A lidé tomu lesu dali jméno Zvonový. Jednou v roce, to v den zkázy
města zní tam smutný hlas zvonu, ale každému není dáno jej slyšeti.
To jen nevinné děcko, které tam klestí sbírá, jej slyší. Nikdo
jiný.