O starém purkrabství

V Jiřské ulici na Hradčanech při samém hradě Pražském stojí budova
starého purkrabství, za dvorkem odděleným od ulice vysokou
zdí. Tam přebýval kdysi purkrabí pražský, jenž byl náměstkem
nejvyššího purkrabí, první osoby po králi, velel brannému lidu
v hradě, předsedal soudu purkrabskému, dlužníky soudícímu,
vládl vězeními hradními.
Bylo to roku 1335, za panování Jana Lucemburského, kdy zlí lidé
chtěli nesvár zasít mezi krále a syna jeho Karla. Našeptávali králi,
že syn jeho, tehdy už markrabí moravský, jemuž svěřil vladaření
v Čechách i odevzdal statky královské a jejž národ pro dobrotu
jeho a šlechetnost měl v lásce, chce jej veškeré vlády zbaviti.
I rozhněval se král Jan na syna a vypověděl jej z Prahy na královský
hrádek Křivoklát. Ale nebyl Karel dlouho v nemilosti, otec se s ním
zase usmířil.
Tu potom ještě svrchu řečeného roku na zimu navrátil se Karel
z Křivoklátu na Pražský hrad. Že však byl návrat jeho náhlý,
nečekaný, nebyly připraveny komnaty na hradě Pražském k jeho
ubytování, a tu pan purkrabí Hynek mladší Berka z Dubé, přivítav
králevice, pozval jej, aby zatím v domě purkrabském vzal
pohostinstvím zavděk.
A tak se tam Karel ubytoval s věrně oddaným panem Buškem
z Velhartic.
Seděli spolu večer ti dva sami v komnatě, vykázané jim za ložnici,
a hovořili pozdě do noci. Když potom ulehli a zhasli, zdálo
se jim za chvíli, jako by někdo chodil po komnatě. Drobné krůčky
slyšeli jakoby někoho sem tam přecházejícího, ale když zavolali,
kdože to je, hned bylo ticho. A zase po chvilce kroky, také praskot
v táflování dřevěném kolem stěn.
„Totě mi nocleh poklidný,“ pravil Karel, když ten šramot neustával.
„Vstaň, pane Bušku, a svíci rozsviť!“
Pán z Velhartic učinil tak, jak markrabí kázal, na oheň v krbu
polínka přiložil a šel ke stolu pro svíci, aby ji rozsvítil. Vtom oba
uviděli, že z číší, které stály na stole od večera, neviditelná ruka
jednu uchopila a hodila ji doprostřed komnaty. Toho se ulekli oba
a pan Bušek chtěl pro purkrabího běžet. Ale markrabí nedovolil,
kázal jen svíci rozžehnout a na stůl postavit. Potom oba rozmlouvajíce
bděli ještě asi hodinu. Když nato zhasli, nic se už neozývalo,
oni za chvíli usnuli a spali až do rána.
Když po ránu purkrabí přišel a ptal se, jaké bylo spaní, markrabí,
dobrácky se usmívaje, tázal se ho, jaké že to výtržníky noční
má pan purkrabí ve svém domě, kteří i do ložnice vejít se opovážili
a tam si počínali nevážně. Pan purkrabí se ulekl, a když mu potom
hosté všecko pověděli, jak bylo v noci, nemálo se podivil. Přiznal,
že slýchal od starých lidí, jako by v domě purkrabství přebývali
duchové domácí, jimž se skřítkové říká, po latinsku penates. Ale
sám prý nikdy je neviděl ani neslyšel.
Spokojil se Karel tím výkladem, ale hned se do paláce královského
odstěhoval, chtěje spáti pokojně.