O kostele svatojiřském

K nejstarším kostelům v Čechách patří dojista chrám sv. Jiří na
Hradčanech. Není k němu daleko od Sv. Víta. Na začátku století
X. založen byl knížetem Vratislavem, otcem sv. Václava. Bába
Václavova, kněžna Ludmila, zavražděna byla na Tetíně a vnuk její
dal později přenésti tělo její na hrad Pražský, kde bylo pohřbeno
v kostele sv. Jiří s velikou slávou. Tam také Vratislav, syn Ludmilin,
byl pohřben. Pokud místo Václava nezletilého vládla matka jeho
Drahomíra, neodvážil se zbožný kněžic tělo Ludmilino přivézti
do Prahy. Teprve když nastoupil na trůn český, poslal na Tetín,
aby tam ostatky kněžniny vyzvedli. Když ti lidé, jež kaplan knížecí
vedl, v chrámě tetínském hrobku otevřeli, rakev Ludmilinu
spatřili zcela zetlelou a toho domnění byli, že už také tělo bude
zpráchnivělé. I radili se, jak ostatky vyzvednouti. Jaké však bylo
jejich podivení, když našli tělo neporušené. Převezli je potom do
Prahy, kde u Sv. Jiří kamenná schránka pro ně byla připravena.
Úmyslem Václavovým bylo uložiti tělo do hrobky podzemní; když
však ji počali kopati, vytryskl ze země silný pramen. Nezbylo
tedy než zasypati jej, a zřízen byl náhrobek kamenný, jaký je tam
dodnes, a v něm tělo prý neporušené odpočívá. Zůstalo prý
nedotčeno i při velikém požáru, který roku 1142 zničil chrám i klášter
svatojiřský.
Při kostele svatojiřském založila Mlada, sestra Boleslava II.,
klášter jeptišek řehole sv. Benedikta roku 973. Byl to první klášter
v Čechách a Mlada byla první abatyší.
Mají také v kostele sv. Jiří starobylý krucifix umné práce řezbářské,
o němž pověst takto vypravuje:
V roce 1276 táhl Přemysl Otakar II. do pole proti Rudolfu
Habsburskému, který usiloval o zeslabení moci tohoto českého
panovníka.
Rozloučil se král v Praze s rodinou svou i s duchovenstvem
a lidem, který jej jako ve slavném procesí z městských bran
vyprovodil.
Smutné bylo loučení, jako by tušení nějaké neblahé padlo na
všecky. Král potom přes Brno do Rakous se bral se vším vojskem,
dále podle řeky Moravy na Moravské pole, kde kdysi
u Kressenbrunnu tak skvělého vítězství dobyl.
Zatím v Praze na královskou rodinu stesk veliký dolehl. Strachovali
se o osud králův, modlili se k Bohu, aby jej vytrhl z nebezpečí od
nepřátel hrozícího. V těch dnech jednou královna Kunhuta
s druhorozenou dcerou svou, kněžičkou Anežkou, děvčátkem asi
sedmiletým, do kostela sv. Jiří zašla, pomodlit se tam za štěstí
královo.
Poklekla na klekátko před krucifixem, kněžička vedle ní a modlily
se vroucně. Tu najednou děvčátko spatřilo, že mu na ručku padla
krůpěj krve. Vykřiklo leknutím a královna ze zamyšlení vytržená
pohlédla na ručku a potom vzhůru. S úžasem pozorovala, že tělo
Kristovo potí se krví, a hned usoudila, že to špatné znamení.
Vskutku také bylo to v ten den a tu hodinu, kdy král na bojišti
proboden šípem klesl, a sedmnácti ranami dobit, skonal.