O věži Daliborce

Poblíž stavení starého purkrabství hradčanského stojí věž, jejíž
jméno je Daliborka; ta, jako ostatní věže hradu, Černá, Bílá neboli
Mihulka a bašta, byla kdysi vězením. Vystavěna byla věž ta jako
součást opevnění hradního za Přemysla Otakara II., v polovině
XIII. století, ale už ve XIV. století bylo v ní vězení. Říkali jí také
purkrabská, podle blízkého purkrabství; když ji potom sešlou opravili
za krále Vladislava II. roku 1496, dostala jméno Daliborka po prvním
vězni, který se do ní po té obnově dostal. To byl rytíř Dalibor
z Kozojed, který byl pohnán k soudu do Prahy pro rušení řádů
zemských.
Rytíř Adam Ploskovský z Drahonic, sídlem na tvrzi Ploskovicích
v kraji litoměřickém, utiskoval lid svůj poddaný nemálo robotami
nenáležitými, a tak se konečně pozdvihli roku 1496 poddaní, přitáhli
ve zbrani ke tvrzi ploskovské, oblehli ji a také dobyli. Rytíř Adam byl
raněn a zajat. Na zajatém vynutili sedláci zápis, že na čest a víru je
propouští z poddanství a zavazuje se soudem je pro to nestíhati. Oni
pak se poddali dobrovolně rytíři Daliboru z Kozojed, jehož znali jako
pána laskavého. Ten se ujal lidu i statku. Ale když se ta věc donesla
k sluchu hejtmanů zemských, vyslali tito vojsko k Ploskovicům,
aby zkrotilo vzbouřené sedláky a rytíře Adama zase v majetek jeho
uvedlo. Dalibor potom pohnán byl k soudu zemskému do Prahy
a uvržen do vězení, do věže na hradě vedle purkrabství.
Bylo smutno ve vězení nevlídném, dlouhá chvíle rytíře trápila,
nejistota budoucího osudu tísnila ducha. V tom smutku zatoužil
Dalibor po něčem, čím by mysl rozptýlil. Že byl hudbymilovný, že
rád slýchával hru na housle potulných hudců, požádal žalářníka,
aby mu z peněz, které mu byly k výživě ponechány, koupil housle
nějaké. A tak si zjednal nástroj dobrého zvuku – jenže na něj
hráti neuměl. Ale zkoušel klásti prsty na struny, smyčcem tóny
vyluzovati, a že měl dobrý sluch hudební i vytrvalost, brzo dovedl
nápěvy známých písní na houslích zahráti.
Žalářník i strážci poslouchali se zalíbením hru rytířovu a brzy
se rozneslo po hradě, jakého tam mají urozeného hudce ve věži.
Přicházeli lidé z hradu, později také zdola z města poslouchat
krásnou hru rytířovu. Ale tenkrát už na Dalibora nouze dolehla.
Peníze, které ještě měl, docházely, a tak byl rytíř starostliv, z čeho
bude živ. Tehda vězňové sami se museli stravovat nebo jim stravu
opatřoval ten, kdo je do vazby přivedl. Jinak byli odkázáni na milost
a nemilost žalářníkovu a trpívali často krutě hladem. Dalibor
neměl přátel, kteří by jej živit chtěli, a tu mu žalářník poradil, aby
si na živobytí vyprosil. Řekl mu:
„Tolik lidí denně tu pod věží stává, hru tvou poslouchají, snad že
by ti i na živobytí přispěli. Dám ti košík s provázkem, ten můžeš
dolů spouštěti.“
Trudné bylo rytíři pomyšlení, že má žebrotou živobytí sháněti,
ale neviděl zbytí. Ještě měl výhodu, že nemusel do města choditi
jako jiní vězňové, kteří v poutech dům od domu voděni o almužnu
prosili.
„Nač by ses ostýchal,“ domlouval mu dobrosrdečný žalářník,
„však darmo dávat nebudou, ale za hru.“
A tak se stalo, že Dalibor z věže, když příchozí z hradu i z města
dole hru jeho poslouchali, košík spouštěl na provazci. Do košíku
dole milosrdní lidé almužnu dávali, jídlo i pití, ba i šat nějaký
a také peněžité dary. Od té doby rytíř nouzí netrpěl.
Hře na housle se Dalibor pro rozptýlení své učil a dobře se naučil.
Ale lidé myslili, že tak učinil, aby si na živobytí mohl vydělati,
a říkali: „Nouze naučila Dalibora housti.“
Je jistě pravděpodobnější, že původ pořekadla byl jiný. Dalibor
k soudu pohnaný byl totiž v podezření, že sám podněcoval poddané
páně Adamovy ke vzpouře proti vrchnosti, chtěje si k cizímu
majetku dopomoci. Aby byl donucen přiznati se k tomu, dotazovali
se právem útrpným, natahovali jej na skřipci, přičemž zajisté
bolestí křičel, až ho ven slyšeti bylo. Skřipci, nástroji mučícímu,
že na něm tělo lidské napínáno bylo jako struny na houslích, říkali
také housle.
Jako byli posluchači Daliborovi vždy milosrdní, tak soudcové
s ním milosrdenství neměli, přísní byli: po nálezu soudu za to, že
statek neprávem vzatý přijal a proti právu a řádu užíval, hrdlem
propadl. Když pak rozsudek zemského soudu nabyl moci práva,
rytíř Dalibor sťat byl mečem 13. března 1498.
Ve věži Daliborce dodnes ukazují v dolejším patře vězení rytíře
Dalibora.