O staroměstském orloji

Na Staroměstské radnici, na přístavku podle hlavního vchodu, orloj
se spatřuje, umné dílo hodinářské, který tam ke konci XV. století
zřízen byl mistrem Hanušem, řečeným Růže. Býval už předtím na
radnici orloj obyčejný, ale ten mistr Hanuš přidáním tří nových částí
tak zvelebil, že mu tehda rovno nebylo mezi orloji v celé Evropě.
Mistru Hanušovi také správa orloje za kopu bílých grošů byla svěřena,
po jeho smrti, vyučenci jeho, mistru Jakubovi. Ten pak vzal do
učení Václava Zvůnka, hospodáře radničního, jehož měl do umění
orlojního uvésti.
Ale nerozuměl Zvůnek dobře orloji, porouchání jeho opraviti
nedovedl. Když se to nepodařilo ani mistru z bavorského města
Norimberka zavolanému, ani potom po Zvůnkově smrti synu jeho
Janovi, odevzdána byla správa orloje mistru hodináři Hanušovi
z ulice Platnéřské. Ten však hned na druhý den klíče pánům vrátil
a prosil, aby správy orloje byl zproštěn, řka, že by se zbláznil,
kdyby měl stroj ten složitý řídit.
Nato orloj svěřen byl Janu Táborskému z Klokotské Hory, písaři
knih, který třeba v hodinářství nevyučen, přece pilným zkoumáním
orloje k tomu došel, že rozuměl dokonale stroji složitému.
Dovedl také opraviti chyby, kterými orloj trpěl, i zdokonaliti jej
měrou nemalou. Tak opraven byl orloj roku 1553. Ale po třech letech
přihodilo se, že Táborský kteréhosi dne, odcházeje od hodin,
v komůrce orloje svíčku hořící zapomněl, od kteréžto prkna nad
orlojem chytla a již hořela. Pro tu nedbanlivost páni Táborského
zbavili správy orloje, až teprve po čtyřech letech znovu mu ji odevzdali.
Tenkráte Táborský poruchy některé v orloji našel, o kterých
podezření měl, že je způsobil někdo z těch, kdo sami na místo
správce orloje naději si dělali a zklamáni chtěli šťastnějšímu sokovi
nesnáz způsobiti. Táborský zase opravami a novotami mnohými
orloj zdokonalil. Napsal též roku 1570 pamětní spis o orloji na
čtrnácti listech pergamenových, v němž popsán je vznik orloje
i všecko jeho ústrojí. Doporučil také Táborský konšelům, aby taková
nařízení vydali, že každý správce orloje povinen je vyučiti sobě
pomocníka a nástupce, který by ve stroji a jeho řízení dobře byl
obeznalý. Neboť, jak doslova uvedl, orloj ten je hádanka pro všecky
mistry orlojníky taková, kterou ani uhodnouti nemohou.
Po smrti Táborského učedník jeho Jakub Špaček spravoval orloj,
jehož osudy v letech pozdějších pestré byly. Leckdy stroj službu
vypovídal, opravován byl a obnovován a zase chátral, až v r. 1787
úmysl pánů byl zrušiti jej a části stroje do starého železa prodati.
Ale přece jen zachován byl ten klenot Prahy, jemuž dodnes podivují
se domácí i cizinci.
Stroj ten podivuhodný ukazuje hodiny denní i noční podle času
slunečního i hvězdního; podle hodin českých po starém způsobu
od prvé po západu slunce až do čtyřiadvacáté, hodiny nestejné
podle toho, jak od západu k východu dlouhá je doba, ale také po
způsobu německém, jak u nás říkali, po němž doba denní dvakrát
dvanácti hodinami se měřila. Také dni a měsíce orloj udává, východ
i západ slunce a měsíce, přibývání a ubývání měsíce, postavení
země k slunci a měsíci, běh planet, znamení zvěrokruhu. Na
kruhové desce pod ciferníkem, která za rok jednou dokola se otočí,
je kalendář, datum každého dne ukazující, vyobrazením měsíců
i znamení nebeských vyzdobený. Nad ciferníkem pod stříškou dvě
okénka jsou, která otvírají se každou hodinu, a v nich sošky Krista
a dvanácti apoštolů přecházejí. Když přejdou, nad nimi v malém
okénku kohout se ukáže, křídly zatřepetá a zakokrhá. Potom odbijí
hodiny. Ale také na kamenných ozdobách, po stranách ciferníku
i kalendářní desky, jsou figury k orloji náležející. Některé z nich
při přecházení apoštolů se pohybují: tak tam Smrt‑kostlivce lze viděti,
který přesýpací hodiny převrací, hlavou kývá, dásně rozevírá
a zvoncem vyzvání trhavě. Vedle něho Turek stojí, jenž vrtí hlavou
na znamení, že ještě nechce jíti se Smrtí. Naproti lakomec měšcem
a hlavou pohybující, vedle něho marnivec v zrcadle se zhlížející,
hlavou kroutící. Vedle desky kalendářní spatřují se sošky anděla
s mečem a štítem a tří měšťanů, všecky nepohyblivé. Přihodilo se
kdysi, že ve chvíli, kdy kostlivec dásně měl rozevřené, vrabčák mu
do úst vletěl, a za ním zrovna dásně se sevřely naposled. Vrabčák
byl tak uvězněn; teprve až zase za hodinu figury počaly se hýbat,
Smrt ústa otevřela a polekaný vrabčák pospíšil si odtamtud.
Že orloj staroměstský odedávna těšil se pozornosti a úctě Pražanů,
o tom i pověsti svědčí, k němu se vztahující. Vedle té, která
o popravených pánech mluví, k orloji jednou v roce se ubírajících, je
tu i jiná, o původci orloje, mistru Hanušovi, o tom, jakého špatného
vděku dostalo se mu nakonec za to, že takový podivuhodně umný
orloj Pražanům zřídil, jemuž rovno nebylo v dalekém světě.
Konšelé staroměstští prý obavu měli, aby až sláva orloje pražského
po světě se roznese, mistra Hanuše někdo z cizího města
nějakého nezískal k sestrojení orloje nového, třebas i lepšího. Přemýšleli proto konšelé dlouho, jak by tu věc nejlépe zařídili; ani úpis
nějaký, ani přísaha nebyly jim dost bezpečny. A tehda připadl jeden
z konšelů, člověk urputný a tvrdého srdce, na prostředek, jehož se
zpočátku všichni ulekli, ale potom se k němu přece jen dali přemluvit,
uznávajíce, že je neklamný. Tím spíše pak k jeho provedení
se odhodlali, když zvěděli, že vskutku již mistru Hanušovi vzkazy
přišly z několika stran, zda by v tom neb tom městě nechtěl zříditi
orloj, pražskému podobný. A také známo bylo konšelům, že mistr
doma u stolu sedá, stále jen cosi počítá a kreslí. Co by to jiného bylo
než zase nějaký ten orloj nový?
Seděl jednou mistr Hanuš k večeru v příbytku svém u svých počtů.
Sám byl doma: pomocník jeho i stará hospodyně, kteří jediní
v domku s ním přebývali, kamsi odešli. Tak byl mistr do práce
zabrán, že ani nepozoroval, jak se smráká. Teprve když už neviděl
na archy, které s nárysy a výpočty před sebou na stole měl rozloženy,
vstal, aby lampu rozžehl a pokračovati mohl ve svém díle. Ale
v tu chvíli už se ozvalo zvenčí zabušení na dveře, jako když někdo
zhurta vstupu se dožaduje. Spěšně vyšel mistr do síně ke dveřím
domovním a zavolal, kdo je to venku a co chce.
„Otevři jen, mám naspěch!“ ozval se zvenčí drsný hlas.
Mistr Hanuš, domnívaje se, že to snad někdo se vzkazem
nějakým přichází, nemeškal, odtáhl těžkou závoru a otevřel dveře.
Zalekl se, když v soumraku spatřil tři zakuklence vysokých
hřmotných postav, kteří drali se do dveří. Zděšeně vyskočil, a tuše
nebezpečí, pospíchal do světnice, aby se tam před vetřelci zavřel.
Ale ti jej dohonili na samém prahu, chopili se ho, ústa mu zacpali
a ruce svázali. Dva dobře jej drželi, třetí ke krbu přistoupil, kde
polena buková hořela, do ohně pak dýku svou širokou strčil, aby se
rozžhavila. Strašlivá myšlenka kmitla hlavou mistrovou, napadlo
ho, co chtějí ti hrozní lidé. A bylo tomu tak: v malé chvíli dílo
strašné bylo vykonáno a nešťastný mistr Hanuš omdlel bolestí
a hrůzou.
Když se zase vzpamatoval, poznal, že odpočívá na loži, slyšel
vedle sebe hlas pomocníka svého, ale hleděl do tmy. V očích cítil
krutou palčivost – byl oslepen. Horečkou byl rozpálený a sotva ze
sebe mohl vypraviti, jak se ta věc stala. A užaslý pomocník lotry
neznámé proklínal, jak takového zločinu mohli se dopustit na
člověku, který ani kuřeti neublížil. Přiběhla i hospodyně a nářek
spustila, když zvěděla, co se stalo. Ale pomocník vystrčil ji ze dveří
a poručil, ať pro doktora běží, ať si pospíší, že je s mistrem zle.
Dlouho stonal mistr Hanuš a z té nemoci už do jasného dne se
nevrátil, o zrak byl oloupen. A tak odevzdán do vůle boží, sedával
v příbytku svém s pomocníkem věrným. Kdo ti zlosynové byli, mistr
uhodnouti nedovedl. Až jednou pomocník vrátil se z radnice,
kam docházel k orloji prach smetat a čepy mazat, a pověděl, co tam
zaslechl z hovoru dvou konšelů. Když prý od orloje vyšel, dvířka
železná zavíral, jeden z konšelů blízko stojící druhému povídá:
„A tak už tomu našemu orloji ve světě druhý podobný se nenajde.
Jediný mistr Hanuš dovedl takové dílo, a dobře, že už udělat
nemůže. Dobře jsme učinili.“
Poznal i mistr Hanuš, čím skutkem bylo jeho oslepení, ale kde
se dovolat spravedlnosti? Hořkost rozlila se mu v srdci, když pomyslil,
jaké odměny se mu dostalo za dílo, kterému v světě rovna
nebylo. A z hořkosti té klíčilo záští i touha po pomstě těm, z jichž
poručení do věčné tmy byl uvržen. A tak slepec přemýšlel, co počít,
až všecko dobře uvážil a promyslil.
V den, kdy pomocník jeho chystal se zase na radnici zajíti k orloji,
řekl mu mistr, ať jej vezme s sebou. Že by rád zase jednou své
uslyšel a také ohmatal, když ho už spatřit nemůže. Pomocník rád
mu vyhověl, a tak ubíral se se slepcem k radnici. Tam do komůrky
ke stroji vešli a mistr stanul tiše před dílem svým. K sluchu jeho
doléhal tikot a klapot pomalý, ruka jeho dotýkala se železné kostry
stroje. Duševním zrakem viděl slepý mistr celý ten stroj před sebou,
soukolí i hřídele, páky a váhy, všechny ty součástky umného
svého díla, v němž on jediný dokonale se vyznal. V tu chvíli před
jeho zrakem duševním přeletěly obrazy celého období jeho života:
viděl se, jak s myšlenkou zříditi orloj počítá a rýsuje plány jeho,
jak na jeho součástech pracuje a dohromady je skládá, jak poprvé
stroj je spuštěn na podiv všemu lidu shromážděnému na rynku,
jak všichni hlasně chválu volají, jak konšelé pochvalují dílo zdařilé,
jakou také on má radost z toho, co z jeho myšlenky a práce vzešlo.
A teď, co za to za všechno má? Do věčné temnoty uvržen je bídným
úkladem. Taková byla vděčnost pánů!
Mistru Hanušovi lítostí slzy z očí vyhaslých vytryskly – ale potom
se vzchopil, tváří k orloji obrácen myšlení svoje všecko sebral,
bylo mu, jako by ten stroj před sebou viděl, všecky jeho součástky
jako by jasně rozeznával. A vtom už do stroje sáhl, páku nějakou
tam chytil, k sobě přitáhl. Zaskřípělo to, cosi tam prasklo, a už slyšet
bylo skřípot a rachot ve stroji. Pomocník přiskočil k mistrovi, ale
bylo už pozdě. Stroj pokažen byl nadobro a jeho tvůrce v tom
okamžení bez ducha padl do náručí pomocníkova. Srdce mu puklo.
Přihodilo se to všecko právě ve chvíli, když na orloji při plné
hodině figury počaly se hýbat. Ale sotva Smrt zvoncem potrhla,
naráz všecky se zastavily, ticho bylo. Všichni, kdo na rynku před
radním domem stojíce čekali na to divadlo, zaraženi nevěděli, co
se děje. Teprve když pomocník ulekaný vyběhl na rynk lékaře
shánět, zvěděli, co se přihodilo.
Marná byla pomoc lékařova, mistra Hanuše už nevzkřísili. A také
orloj, slavné jeho dílo, pokažen zůstal po drahnou dobu. Pomocník
tak dobře ještě stroji nerozuměl, aby jej opravit dovedl, a nebylo, kdo
jiný by se ujal orloje. S životem jeho tvůrce i jemu život došel.