O chrámě Týnském

Jako dvé ramen k nebi pozdvižených vzpíná se dvojice štíhlých
věží chrámu Matky Boží před Týnem nad průčelím starých domů
na východní straně náměstí Staroměstského, jako významný
protějšek radnice. Mezi věžemi štít chrámový se pne, ozdobné dílo
kamenické, v něm pak socha Bohorodičky se spatřuje na místě, kde
stával veliký kalich pozlacený; pod ním ve výklenku dnes prázdném
bývala socha krále Jiříka Poděbradského, v ruce pozdvižené
meč držícího. Nápis u sochy byl latinský: Veritas vincit – pravda
vítězí. To zřízeno bylo v době, kdy Týnský chrám patřil kněžím
podobojí, z návodu Jana Rokycany, týnského faráře, arcibiskupa
podobojí zvoleného, ale nepotvrzeného, nedlouho po slavné
korunovaci Jiříkově, která se konala v chrámě Týnském.
Kalich ten ve štítě byl tak veliký, že by se do něho čtyři měřice
obilí vešly. Nemálo se tehda Pražané divili, když hned na druhé
jaro po kalicha zřízení jednoho dne březnového z hejna čápů
od jihu táhnoucích nad Staroměstským náměstím dva se oddělili,
k chrámu Týnskému se snesli a na okraj kalicha usedli. Odpočinuvše
si tam nějakou chvíli, zvedli se zase a odlétli. Ale ještě větší
bylo podivení diváků, když zanedlouho ti dva ptáci se vrátili
s roštím a rákosím v zobácích a začali si hnízdo v kalichu vystýlat.
A tak se ten párek čápů v kalichu uhnízdil bez překážky, protože
se říká, že čáp štěstí přináší tam, kde se ubytuje. Začátkem května
mladí čápi se vylíhli a staří mláďatům potravu snášeli: žáby, hady,
ještěrky a mloky, tak horlivě a v takovém množství, že je čápata
ani pojíst nemohla. A tak se stávalo často, že ta havěť ošklivá ven
z kalicha vylézala a padala na rynk a tam i do ulic přilehlých se
rozlézala k ošklivení a hrůze Staroměstských. Nevěděli kališníci,
co počít; kalich sejmouti nechtěli, aby na posměch to nebylo
těm, kdo pod jednou přijímali. Konečně chytrá nějaká hlava radu
věděla. I vyhodili z kalicha čapí hnízdo, vyčistili jej a udělali na něj
příklop. A tak tam kalich zůstal nadále, i v době, kdy kostel
luteránům sloužil. Ale po bitvě bělohorské, kdy kostely pražské,
luterány zabrané, katolíkům se vracely, také chrám Týnský přešel
ve správu církve katolické. Tehda ze štítu chrámového odstraněny
byly i kalich i socha husitského krále. Chovanci jezuitského
semináře snesli ze štítu kalich, sochu Jiříkovu shodili na dlažbu
a tak rozbili. To bylo roku 1623; po třech letech postavena byla
na místo kalicha socha Bohorodičky z bílého mramoru, záře kolem
ní udělána byla z kovu kalicha a ze zlata jeho pozlacena. Výklenek
po soše Jiříka krále prázdný zůstal do dnešních časů.
Tam, kde stojí chrám Týnský, bývala před dávnými časy kaple
při špitále, zřízeném pro cizince přicházející na trhy pražské. Bylť
v těch místech blízko velkého tržiště už asi v XI. století kupecký
dvůr hrazený, týn, kde ve sklepích zboží bylo ukládáno. Ungelt
bylo pozdější jméno domu, jenž byl místem ochrany a kde cizinci
také ubytováni bývali. Jméno „týn“ značilo prostor dřevěnou
hradbou opevněný.
Kdo tam pobýval, ten také požíval plné ochrany vladařovy, ale
musel zaplatiti zvláštní poplatek, jemuž ungeld se říkalo. Nad
pořádkem v kupeckém dvoře bděl hospodář ungeltní, jemuž také
každý příchozí hned ve bráně zbraně musel odevzdati. Do Ungeltu
zajížděli kupci domácí i cizí, kteří do Prahy zavítali. Ale i ti, kdo
jen projížděli Prahou – a vyhnouti se jí nikdo nesměl –, povinni
byli do Ungeltu zajeti a tam ze zboží svého podle míry a váhy zaplatiti
museli clo ustanovené.
Pověst ovšem vypravuje, že tu chrám stával už dříve, při domě,
v němž sídlila kněžna Ludmila. Když za panování kněžny Drahomíry
pohané v Čechách vrchu nabyli, odňat byl chrám bohoslužbě
křesťanské; nábožná kněžna Ludmila s vnukem svým Václavem
tajnou chodbou docházela do podzemní kaple pod chrámem, kde
pro ni kněz před úsvitem mši sloužil. V příbytku svém, v komnatě,
kde dlívala kněžna na modlitbách, měla kříž, který v té době
pronásledování křesťanů donésti dala do podzemní kaple. Je to prý
kříž, jenž dán byl později do chrámu do kaple sv. Ludmily. Tělo
Kristovo na kříži tom uděláno bylo z tlačené kůže. Pověst dodává, že
to byla kůže prvního z křesťanů umučených za doby Drahomířiny.
Z kaple špitálu týnského povstal kostel městský, trojlodní.
Na věž tohoto kostela vystoupil ráno 3. prosince roku 1319 kněz
Berengar, aby úderem na zvon znamení dal k útoku na město pánům,
kteří s nově zvoleným králem Janem Lucemburským přitáhli ku
Praze, kde tou dobou držel se ještě Jindřich Korutanský. Zanedlouho
potom pomýšleno bylo již na stavbu chrámu nového, většího.
Ale nedošlo k tomu dřív než po roce 1365, kdy přikoupen byl dům
vedle kostela, aby nová stavba mohla mít větší rozlohu. V roce 1437
navezeno bylo dříví na stavbu krovu; tohoto dříví bylo však užito
jinak. Tehdy Roháč z Dubé, český pán, opovědný nepřítel císaře
Zikmunda, který po bitvě u Lipan držel se na hradě Sioně u Kutné
Hory, po dobytí tohoto hradu zajat byl s družinou svou a do Prahy
přiveden. Když pak i se svými byl odsouzen k smrti, poručeno bylo
šibenici udělati z dříví, které pohotově bylo ke stavbě krovu Týnského
chrámu, šibenici o třech patrech, na níž nejvýše sám pan
Roháč pověšen, pod ním tři znamenitější z jeho družiny, nejníže
pak ostatní; bylo jich třiapadesát, kteří zbyli ze vší posádky Roháčovy.
Po dvaceti letech, v roce 1457, kdy chystali v Praze slavnosti
ke svatbě Ladislava Pohrobka s dcerou krále francouzského, na
rynk staroměstský navezeno bylo dříví ke stavbě lešení k tancování
a ke hrám rytířským; když pak pro smrt královu k slavnostem
nedošlo, toto dříví užito bylo na krov chrámu Týnského. A co krov
ten byl stavěn, hned v roce 1458, dne 2. března, z radnice
Staroměstské toho dne zvolený král Jiří z Poděbrad přiveden byl
do Týnského chrámu k slavnému Te Deum.
Vnitřek chrámu Týnského vyzdoben byl mnohými vzácnými
díly umění malířského a sochařského. Tak slavný malíř Karel Škréta
vymaloval pro chrám řadu oltářních obrazů, mezi nimi pro oltář
sv. Lukáše obraz, na němž světec, patron malířů, maluje podobiznu
svaté Panny. Pověst vypravuje, že Škréta dal sv. Lukáši vlastní
podobu, Pannu Marii že maloval podle své manželky. Památný obraz
ten nevisí dnes už v chrámě Týnském, přenesen byl do obrazárny.
Když o svatvečerech při klekání rozhlaholí se nad městem velebný
souzvuk pražských zvonů, vpadají do něho i zvony týnské
jasnými hlasy. Visí tu v jižní věži veliký zvon, Panně Marii zasvěcený,
který ulil v roce 1533 mistr Tomáš Jaroš z Brna, slavný zvonař
pražský, v slévání a formování měkkých kovů nad jiné znamenitě
zběhlý. Zvon‑velikán je po Zikmundu svatovítském, taktéž Jarošově
díle, u nás největší: váží bezmála šedesát centů. Je tu také malý
zvonek jasného hlasu, o němž takový příběh se povídá:
Na Starém Městě pražském ve farnosti týnské před dávnými lety
šlechtična přebývala, paní bohatá a nádhery milovná, jmění měla
veliké, krásný dům obývala, skvostnými šaty se odívala, hostiny
strojila, všeho měla v hojnosti. Ale srdce její bylo zlé. Chudým
nepřála, s nikým útrpnosti neměla, služebnictvo své, měla ho mnoho,
sužovala i týrala stále a stále, nikdo u ní ve službě nepobyl, leč by to
byl býval člověk poddaný, nad nímž měla všechnu moc.
A tak se stalo, že jednou také komorná té paní ze služby utekla
pro sužování ustavičné. Tu vzala si paní do služby děvče z venko–
va, ze svého panství. Byla to hodná dívka, přičiňovala se ze všech
sil, jen aby ve službě obstála, ale dělej co dělej, paní své nikterak
se zachovat nedovedla. A tak často, když šlechtičně při oblékání
nebo svlékání pomáhala, křik a vádu náramnou musela poslouchat,
i rány snášet.
Jednou podvečer chystala se ta zlá paní do společnosti, k hodům
nějakým, a mladá služka strojila ji v její komnatě. Tu najednou
z věže blízkého chrámu v Týně zalehl sem hlas zvonu vyzvánějícího
klekání. Služka, jak byla pobožná, tu chvíli šaty položila na židli,
aby mohla ruce sepnout k modlitbě. To rozhněvalo její paní
do té míry, že s křikem a láním přiskočila k služce, za hrdlo ji
chytila oběma rukama a zlostí se neznajíc tak dlouho ji rdousila,
až nebohé děvče bez ducha padlo k zemi.
Teď teprve vzpamatovala se zlá žena, ulekla se náramně, začala
služku křísit, domácí lidi volala, i lékaře honem dala přivést, ale
vše bylo nadarmo. Děvče už k životu nepřivedli. Z toho veliké
pohoršení povstalo v domě i ve všem okolí, lidé šlechtičnu proklínali
jako vražednici, láli jí, a sotvaže se venku objevila, s křikem hněvivým
se sbíhali, žádajíce si potrestání té ukrutnice. Přišla ta věc na soud,
ale advokát panin byl chytrý, osvobodili ji. Prý nikdo při tom
nebyl, když děvče zemřelo, a říci nemůže, zda paní je vinna. A tak
také soudce na svou stranu přivedl. Říkali pak lidé, že u soudu
chudý zastání nemá.
Ale tu zlou paní potrestalo vlastní její svědomí. Kudy chodila,
kde pobývala, ve dne v noci všude ten hrozný skutek na očích měla
a jím se děsila. Stále hůře jí bylo. Až potom, aby své duši pokáním
ulehčila, vstoupila šlechtična do kláštera, do přísného řádu, od
světa nadobro byla odloučena, kála se tam ze svého hříchu. Ale
dříve ještě z velikého jmění svého, kteréžto zčásti rozdala chudým,
zčásti klášteru přinesla, dala u zvonaře ulíti zvonek žalostného
hlasu a Týnskému chrámu jej darovala, aby jím klekání zvonili,
to na upamatování smrti nebohého děvčete.
Stalo se pak jednou po letech, že se zvoník Týnského chrámu
k večeru kdesi opozdil a pozdě dostal se k věži, aby klekání zvonil.
Ale ještě ani k chrámu nedochvátal, když tu z věže ozval se zvon
klekání vyzvánějící. Ulekl se zvoník, divné mu bylo, kdo by to
za něho zvonil. Spěchal tedy na věž, a když vyběhl po schodech
ke zvonům, vidí tam jeptišku, která zvoní. Ale sotvaže k ní chtěl
přikročiti a zeptati se, jak se tam dostala, zmizela náhle jeptiška,
jako by se byla v mlhu rozplynula. Ustrašený zvoník rozpomněl
se v té chvíli na tu, která zvonek kostelu darovala. A nejinak hádal,
než že to byl její duch, který se tam zjevil v rouše klášterním, aby
klekání odzvonil, když zvoník včas nepřišel. Dodnes visí tam na
věži zvonek, památka na umučené děvče.
Týnský chrám, stavba mohutná a velebná, vzácné dílo gotického
umění stavitelského, je schránkou přemnohých památek uměleckých.
Zvenčí ráz jeho gotický celkem je neporušen, zato z vnitřní
výzdoby původní jen malé jsou zbytky; z nejznamenitějších je
pozdně gotický baldachýn, který roku 1493 vytvořil Matyáš Rejsek,
slavný kameník a stavitel, zprvu bakalář a správce školy týnské,
nad hrobem kališnického biskupa Augustina Luciána
Sanktuarienského.
Po bitvě bělohorské kámen na hrobě byl rozbit a ostatky biskupovy
rozmetány. Spanilému dílu mistra Rejska naštěstí nebylo
ublíženo.