O Starém židovském hřbitově

Je obklopen staveními novodobými a krčí se mezi nimi Starý hřbitov
židovský v pražském Josefově, nedaleko břehu řeky Vltavy.
Tam, pravda, dávno již nepochovávají. Ale když kolem ta stará,
chudá čtvrť pražská ustupovala skupinám vysokých domů nových,
pro památnost svou zachována tam zůstala tato „zahrada mrtvých“,
mající nyní vskutku vzhled staré zahrady, hustě zarostlé bezovými
keři křivolakých kmenů a větví. A bujná tráva vyrůstá tu mezi
přečetnými kameny náhrobními starodávných tvarů; přemnohé
z nich časem byly porušeny, mnohé se nachylují k zemi jako lidé
stářím sehnutí. Nápisy písmem hebrejským i obrazová znamení
pokrývají plochy náhrobků, ponejvíce ze sliveneckého mramoru
vytesaných; nápisy jsou někde už valně sešlé. A všecek hřbitov
působí tu v novém okolí zvláštním dojmem starobylosti.
Kdy byl hřbitov založen, určitě se neví. Známo jen, že na tom
místě ještě počátkem století XV. byly zahrady, křesťanům náležející,
ale jisto není, zda už tehda vedle nich nebyl tam hřbitůvek
pro pražské Židy, později přikupováním zahrad rozšiřovaný. Větší
hřbitov židovský, kam byli pochováváni Židé z celých Čech, byl
prý od dob krále Přemysla II. za hradbami staroměstskými, mezi
nynějšími ulicemi Jungmannovou a Spálenou.
Tam, třebaže hřbitov byl zrušen králem Vladislavem roku 1478,
říkalo se ještě dlouho potom Na Židovské zahradě.
Z náhrobků na starém hřbitově některé jsou prostší, některé
honosnější. Nejstarší z nich – je jich jen několik – nelze letopočtem
určiti; málo jiných ukazuje na století XV., většina jich je z dob
pozdějších, ale všecky jsou již stářím sešlé. Leč přece ne tak staré,
jak se říkávalo; soudili podle nápisu na jednom z kamenů, že tam
je pohřbena žena zemřelá sto let před založením Starého Města
pražského. Není však nemožné, že byl z nedostatku místa hřbitov
ponenáhlu zasypáván a pohřbíváno pak do horní vrstvy. Starší
kameny byly by tedy v zemi. Z nejstarších náhrobků na hřbitově
je pomník rabiho Avigdora Kara, zemřelého roku 1439, jenž složil
žalozpěv nad vražděním Židů a loupením a pálením v ghettu
roku 1389.
O NÁHROBKU HENDL ŠMILESOVÉ,
velikém a honosném, pověst vypravuje, že ne ona Hendl, ale kterási
polská královna tu odpočívá. Král prý ji od sebe zapudil, a že
se necítila bezpečna ve své vlasti, že se úkladů nepřátel obávala,
uprchla potají z Polska do Čech, do Prahy, kde se uchýlila do
ghetta, hledajíc u Židů ochrany. Židé rádi královnu u sebe přijali
a pohostinství jí poskytli, protože měla právo raziti peníze. Žila
pak královna v Praze u Židů pokojně až do smrti, nakonec i jejich
víru přijala, aby mohla býti pochována na jejich hřbitově. A tak jí
tam potom zřízen byl mramorový náhrobek, na němž i erb její byl
vytesán, jak jej lev ve spárech drží; erb o třech polích, v prostředním
tři hvězdy, v postranních po lvu. Ale jméno královnino na
náhrobek nedali, aby snad jednou Poláci, zvěděvše o své královně,
nechtěli ostatky její vykopat a do Polska převézt. Proto také vytesáno
je tam jméno Hendl Šmilesová.
Tolik dí pověst. Známo však je, že ten náhrobek dal zříditi bohatý
Žid, původem z Itálie, Jakob Baševi, jemuž říkali také Šmiles.
Ten půjčoval peníze na úroky panovníkům: Rudolfovi II., jenž mu
udělil za to mnohé výsady, Matyášovi i Ferdinandu II. Panovník
tento propůjčil mu roku 1622 šlechtictví s přídomkem z Trauenberka
a s erbem takovým, jaký se na náhrobku Hendl Šmilesové
spatřuje. Baševi zbohatl později nesmírně, vystavěl si dům jako
palác a také náhrobek nádherný ženě své zřídil. Myslel dojista, že
také sám tam bude odpočívat, ale když později pro nepoctivosti
veliké, jichž se s jinými ještě dopouštěl, měl býti zatčen, utekl
z Prahy. Dávali mu za vinu, že se nešlechetně obohacoval jako
člen společnosti, která měla pronajatu mincovnu, kde byla ražena
lehká, špatná mince obsahující málo stříbra. Nedlouho potom
zemřel a pochován jest v Mladé Boleslavi, kde dodnes viděti jeho
náhrobek z bílého mramoru.
Na Starém židovském hřbitově pod náhrobním kamenem vyšším
a honosnějším pochován je také proslulý
RABI JEHUDA LÖW BEN BECALEL,
jehož pověst byla přeslavná. Rabi Löw žil v Praze za panování
Rudolfa II.; učeností svou znám byl po všem světě, v mnohých
vědách znamenitě vynikal a dovedl prý i věci nadpřirozené. Pro
vysokou jeho postavu i pro učenost neobyčejnou mu říkali vysoký
rabi Löw. Dům jeho stál v Židovském Městě blízko vltavského
břehu a nade vchodem vytesán tam byl vinný hrozen, na znamení
původu z rodu Aronova, a lev, znamení jeho jména. Tam učeného
rabína navštěvovali mnozí učenci ode dvora Rudolfova, mezi nimi
i znamenitý hvězdář dánský Tycho Brahe.
Když se jednou stalo, že císař vydal mandát, kterým všichni
Židé z Prahy byli vypovězeni, žádali rabína souvěrci jeho, aby
jim i sobě pomohl. Rabi prosil o slyšení u císaře, nebylo mu však
povoleno. Proto se odebral rabi na Kamenný most v tu dobu, kdy
se císař v kočáře tamtudy ubíral, a čekal tam na jeho příjezd. Když
se císařův povoz blížil, postavil se mu rabi Löw do cesty. Shromáž–
děný lid se dal do křiku a chtěl smělce odehnati. Házeli po něm
kamením a blátem, ale div divoucí! Místo toho dopadaly na rabína
čerstvé květy. Vtom se přiblížil kočár císařův a koně sami stanuli
jako z kamene vytesáni. Tu císař, spatřiv to všecko, pokynul rabínovi,
ten pak se přiblížil ke kočáru a podal panovníkovi prosebný
spis. Nařízení Židům nepříznivé bylo potom odvoláno.
Později císař Rudolf sám navštívil učeného Žida v jeho domě
a podivil se moudrosti rabínově i všemu, co v domě zvláštního
spatřil. Zvenčí málo se lišil dům rabínův od ostatních nevzhledných
příbytků židovských. Ale uvnitř byly chodby pohodlné, komnaty
prostranné a světlé, dřevem dokola obložené, i čalouny po stěnách
byly i malby pestré, stropy trámové s řezbami omalovanými nebo
pěkného díla štukového, jaké tehda Vlaši v Čechách začali dělati.
Schody byly z mramoru, všude po síních a chodbách koberců těžkých
bylo nakladeno.
Měl prý rabi Löw také kouzelnou svítilnu, jakousi laternu magiku,
kterou sám sestrojil, a tou pobavil nemálo císaře při jeho
návštěvě, předváděje mu obrazy všelijaké. První z nich byl obraz
královských Hradčan.
Když pak nakonec rabi císaře uvedl do večeřadla a ke stolu jej
s dvořany jeho pozval, hostina byla hodna vznešeného hosta. Císař
obdařil potom učeného rabína obzvláštní svou přízní. I na hrad
Pražský docházíval rabi Löw k císaři.
Jednou vzpomněl si panovník, že by chtěl spatřiti Abrahama,
Izáka, Jákoba i syny jeho, a požádal rabína, aby mu je předvedl.
Rabi Löw nemohl odpírati žádosti císařově, ale řekl, že je třeba
k tomu příprav. Smluvili potom, kdy a kde má býti ta věc provedena,
a určena k tomu byla jedna ze síní ve starší části hradu. Když
v ustanovenou dobu císař přišel, prohlásil rabi, že je hotov před–
vésti postavy starozákonní, vymínil si však, že se císař nezasměje,
byť cokoli spatřil.
Císař usedl, světla byla zhašena, a jen v pozadí síně na měděné
míse žhavé uhlí vydávalo tajemný přísvit. Rabi Löw, pronášeje
kouzelná slova zaříkávání, sypal cosi na uhlí a světlý dým se
počal vznášeti před zadní stěnou síně. Vtom už se tam objevila
vysoká postava velebného starce s vousem na prsa splývajícím.
To byl patriarcha Abraham. Za ním Izák se ukázal, i Jákob, za
Jákobem pak dvanáctero synů jeho, praotců dvanáctera pokolení.
Císař se podivoval postavám, které z temna věků dávno minulých
se tam zjevovaly. Ale když se mezi syny Jákobovými ukázal
přihrblý, ryšavý Neftalí, při chůzi pitvorně poskakující, nemohl
se císař udržeti a hlasitě se zasmál. Vtom už to všecko zjevení
zmizelo, nad hlavami přítomných se ozval praskot a strop síně
náhle se počal nížiti nad uděšenými diváky. Rabi rychle vztáhl
ruce do výše a čarovným slovem zastavil klesající strop. Od té
doby se nikdy již nepoužívalo k ničemu síně té, v níž zříti bylo
snížený strop.
Mezi četné věci podivné a hodné paměti, které vytvořil rabi
Löw, patřil také
GOLEM.
To byla lidská postava z hlíny udělaná, kterou rabi svým uměním
ožil, a to tak, že jí vložil do úst šém, lístek pergamenový s kouzelným
nápisem. Tohoto tvora ustanovil za sluhu v synagoze. Každého
pátku večer bylo třeba lístek obnoviti, aby golem, ten podivný
služebník, mohl sedmého, sobotního dne odpočinout; jinak by byl
zdivočel.
Jednou se rozstonala rabínovi dceruška a starostlivý otec se nechtěl
od jejího lože ani hnout. Léky, které jí podával, nepomáhaly.
Přišel páteční večer a dceřina nemoc se nelepšila. Rabi Löw těžce
sklíčen seděl u lože, když tu zpěvák ze synagogy přišel oznámit,
že je čas, aby se rabi dostavil k pobožnosti svatvečera, šábesu.
Rabi, jemuž se nechtělo od dcery, vzkázal po zpěvákovi věřícím,
aby sami toho dne pobožnost vykonali. Zpěvák odešel, rabi pak
rozžehl svícen sedmiramenný a počal se u lože dceřina modliti
modlitbu sobotní, které kabala šabat říkají.
Prostřed modlitby zaslechl rabi náhle chvatné kroky v síni a do
dveří v té chvíli vpadl zpěvák. Udýchán byl, bledý jako stěna, tvář
plnou hrůzy. Ani mluvit nemohl, jen jediné slovo ze sebe vypravil:
„Golem!“
Rabi věděl hned, co se přihodilo. Byltě docela zapomněl na golema,
který se, když mu šém z úst nebyl vyňat, v synagoze rozzuřil.
I spěchal rabi do synagogy, kde spatřil obraz zkázy. Náčiní bohoslužebné rozmetáno, světla zhaslá, golem jako zběsilý pobíhal
kolem, až se všecka budova otřásala.
Rychle přiskočil vysoký rabi k zuřivému služebníkovi, zachytil
jej a šém mu z úst vytrhl. Golem v té chvíli byl bez života, pouhá
socha hliněná. Svíce byly opět rozžehnuty a ustrašení věřící
vrátili se zase na svá místa. Pokračováno bylo v pobožnosti a ke
konci všichni vroucí modlitbou prosili, aby Bůh zachoval dceru
rabínovu při životě a vrátil jí zdraví. Když pak se rabi ze synagogy
domů vrátil, poznal, že se dceři valně ulevilo. Za krátkou dobu se
uzdravila úplně.
Golemovi však rabi Löw nikdy už život nevrátil; hliněná socha
byla odklizena na půdu synagogy, kde se po čase rozpadla
v prach.
K pověstem o Starém židovském hřbitově patří také ta
O DĚTSKÉM MORU.
Stalo se za časů, kdy žil vysoký rabi Löw ben Becalel, že v pražském
ghettu vypukl mor, který však jen mezi dětmi zuřil. Velcí zůstávali
jím ušetřeni. Anděl smrti se vznášel neustále nad ghettem
a sta a sta dětí umírala. V každé téměř rodině byl pláč a nářek nad
ztrátou děcka. Hrobníci nestačili kopat hroby a zdálo se, že vymře
všecko mladé pokolení židovské. Veliký zármutek a hrozný nářek
povstal v obci a z toho, že mor panoval jen v židovské čtvrti, usuzovali
Židé, že je to trest za zlý čin nějaký, tam spáchaný. Ustanoveny
byly zvláštní modlitby, posty nařízeny, aby se nebe slitovalo a odvrátilo
hroznou tu ránu od ghetta. Ale nic naplat. I shromáždili
se všichni pražští rabíni a učení Židé, aby se poradili, co tu činiti.
Dlouho do noci se radili, ale nedošli k žádnému výsledku. Byl mezi
nimi také rabi Löw. Když se shromáždění rozešlo, bylo už k půlnoci,
a vysoký rabi se odebral doma hned na lože. Usnul brzo a tu se
mu zdálo, že u jeho lože stojí prorok Eliáš, že mu praví:
„Vstaň, rabi, a pojď se mnou!“
Vedl potom prorok rabína ve snu na bet‑chajim, na hřbitov.
Tam viděl rabi, jak z čerstvých rovů vstávají mrtvá děcka a běhají
po hřbitově, i chtěl se ptáti proroka, co to znamená. Ale vtom se
probudil. Rozrušen tím podivným snem uvažoval, jaký asi byl jeho
význam. Konečně ho napadlo, že to bylo snad vnuknutí boží, podle
něhož by mohl zvěděti o příčině moru i o tom, jak mu zabrániti.
Nemohl usnouti do rána.
Sotva byl den, poslal rabi Löw pro jednoho ze svých žáků, jinocha
srdnatého, a řekl mu:
„Víš, jaké neštěstí stihlo naši obec. Chceš‑li přispěti k tomu,
aby byl zhoubný ten mor zažehnán, učiň, co ti řeknu! Zajdi dnes
o půlnoci na hřbitov a uvidíš tam zemřelé děti, kterak vstávají
z hrobů v bílých rubášcích. Tomu, které přijde k tobě nejblíž, strhni
rubášek a pospěš s ním ke mně! Neboj se, nic se ti nestane!“
Žák uposlechl rozkazu rabínova, před půlnocí se odebral na
hřbitov a čekal u dveří, až udeří dvanáctá. Sotva se na orloji židovské
radnice ozvaly první rány půlnoční hodiny, spatřil žák, za křovím
blízko vchodu na hřbitově přikrčený, kterak se zvedají z půdy
hřbitova bílá zjevení: byli to duchové zemřelých dětí, oděných
v tachrichim, rubášky. Vznášeli se mezi hroby, jako by tančili. Žák,
jemuž srdce strachem prudce bušilo, číhal, až se některé z dětí
k němu přiblíží. Sotva se tak stalo, strhl mu žák rubášek a chvátal
s ním k rabínovi.
Rabi Löw pochválil žáka a poručil mu, aby vyčkal u něho, co
bude dále. Na hřbitově zatím tančily mrtvé děti dál až do chvíle,
kdy na věži radniční uhodila jedna s půlnoci. Tu rázem pospíchaly
všechny do svých hrobečků. Ale dítě, kterému vzal žák rubášek,
nemohlo se bez něho vrátit pod zem.
Za malou chvíli uslyšeli rabi Löw i jeho žák slabounké zaťukání
na okno. Vyhlédli ven a spatřili tam státi dítě, které k nim spínalo
ručky a volalo žalostným hláskem:
„Rabi, rabi, vrať mi můj tachrichim!“
Ale rabi, svíraje rubášek pevně v ruce, řekl:
„Nedám ti tachrichim, dokud nepovíš, proč umírají naše děti.“
Dítě neodpovídalo a stále jen naříkalo pro rubášek. Když však
vidělo, že rabi trvá na svém a tachrichim jinak dáti nechce, povědělo
konečně, proč byla seslána zlá ta rána na pražské Židovstvo:
pro dvě hříšné matky, které zabily svá novorozeňata. Zjevilo dítě
i jména jejich a potom mu teprve vrátil rabi Löw rubášek. Děcko
jej obléklo a honem se vracelo na hřbitov, aby tam k ostatním ulehlo
k věčnému spánku.
Vysoký rabi svolal druhého dne shromáždění starších obce
a rabínů a zjevil jim, co vypátral. Kázal potom přivésti obě matky
i jejich muže, kteří o zločinech věděli. Ti se překvapeni přiznali ke
všemu a byli odevzdáni k potrestání světské vrchnosti. Ženy byly
pokutovány smrtí, mužové žalářem a ztrátou jmění. Umírání dětí
židovských přestalo od té chvíle nadobro.
Vysoký rabi byl tak moudrý, že i smrti dovedl vzdorovat; nemohla
se mu přiblížit. Stanuli také jednou
RABI LÖW A SMRT
proti sobě tváří v tvář. To bylo tehda, když zuřil veliký mor v Praze,
který řádil zvláště v obci židovské. V té době rabi nemohl jedné
noci spát; i vstal, vyšel z domu a procházel se po ulicích ghetta.
Zašel si ke hřbitovu, a že byla brána otevřena – pochovávaliť morem
zemřelé ve dne v noci –, vešel dovnitř. Byl tam tu chvíli klid;
měsíc svítil na náhrobní kameny, mezi nimiž viděti bylo mnoho
rovů čerstvě nasypaných. Jak tam rabi Löw kráčí cestičkou mezi
hroby, najednou mu zastoupí cestu vyzáblá postava příšerné tváře,
plachetkou oděná. Držela v ruce nějaký list a upřeně se zahleděla
ve tvář rabínovu. Ten se zarazil, poděšen tím zjevením. Ale hned
se vzpamatoval a vytrhl té postavě list z ruky. Věděl dobře, co je
na něm psáno. Postava naň zahrozila a zvolala: „Tentokráts unikl;
pozor jen, abys někdy jindy nebyl oklamán!“ Potom se rozplynula
v páru, zmizela.
Byla to smrt. Na listě byla prý napsána jména těch, kteří té noci
umříti měli, mezi nimi i rabínovo. Od té chvíle se měl rabi ještě
více na pozoru. Přečkal šťastně mor a obezřele se vyhýbal smrti,
ať se k němu blížila v podobě jakékoli.
Až jednou, když už rabi stářím byl sešlý, o narozeninách jeho
přinesla mu vnučka ze zahrady krásnou růži, právě rozkvetlou,
plnou nádherné vůně. Rabi sklonil hlavu k růži, sál její vůni, sál
s rozkoší, ale hlava znenáhla klesala níž a níž – rabi usnul navěky.
Smrt ukrytá v růži lstí nad ním zvítězila.
Na Starém hřbitově židovském je také pěkný
NÁHROBEK ŠIMEONA SPRAVEDLIVÉHO,
k němuž poutá se pověst. Toto pak se o něm vypravuje:
V Němcích ve městě Wormsu žil před dávnými lety moudrý rabi
Šelomo ben Jicchak, jménem Raši, známý daleko široko. Nebylo mu
ještě třicet let, ale učeností a moudrostí proslulý byl nadmíru. Věděla
o něm i pražská obec židovská, a když uprázdněno bylo místo
rabína v Staronové synagoze, nabídli je starší obce Rašimu. Dopsali
mu do Wormsu a vřele zvali jej, aby přišel do Prahy. Raši, jemuž
byla známa sláva Staronové synagogy pražské, brzy se rozhodl
a přijel do Prahy, aby tam nastoupil nabízený úřad. Hned při prvních
kázáních v synagoze divili se všichni shromáždění moudrosti
a výmluvnosti jeho; jednohlasně potvrzen byl Raši v úřadě rabína
Staronové synagogy a stal se ozdobou pražské obce židovské. Pověst
jeho byla slavná a záhy se také rozšířila po vší zemi.
Ale jak už bývá, že sláva závistníky v oči bodá, tak i Rašimu, čím
více obliba jeho v lidu stoupala, tím více nepřátel přibývalo. Byli to
hlavně rabíni a jejich žáci. Zloba jejich šla tak daleko, že chtěli Rašiho
zničiti. Očerňovali jej v očích lidu, říkajíce, že zbožnost jeho je
pouhé pokrytectví, že v tom, čemu učí a co píše, mnoho je kacířství.
Když to nepomáhalo a lid stále láskou lnul k svému rabínovi, snažili
se nepřátelé jeho podrýti mu půdu u světské vrchnosti. Rozšiřovali
pověsti, že se Raši vydává za spasitele lidu židovského, za Mesiáše,
a že chce velikou část obce židovské odvésti z Prahy. Ale ani to nepomohlo.
Rabínova obliba a sláva stoupala tím více.
Konečně shodli se nepřátelé Rašiho na tom, že musí být nenáviděný
rabín odstraněn násilným činem. Nelekali se vraždy a mladý
jeden čekatel úřadu rabínského, úhlavní nepřítel Rašiho, určen
byl, aby ohavný čin ten vykonal.
V té době Raši po tři noci za sebou měl špatný sen, který považoval
za předzvěst čehosi zlého: zdálo se mu, že vidí svůj vlastní
pohřeb. Třetího dne vypravoval ženě své o svém snu a řekl:
„Bylo by nejlépe odejít z Prahy. K čemu by bylo, abychom tu žili
ve stálém strachu a nebezpečí? Ale obávám se, že tak rychle se
odtud nedostanu, abych ušel zlobě nepřátel. Tuším, že může dojít
k nejhoršímu. Proto si pamatuj, že tamhle ve skříni stojí lahvička
se zázračným balzámem. Nakapeš‑li jen pár kapek do rány, třeba
smrtelná byla, zhojí se hned a život z těla neunikne.“
Předtucha Rašiho nebyla klamná. Po několika dnech, vycházeje
k večeru ze svého příbytku, proboden byl rabi dýkou člověka, jehož
nepoznal, a klesl zkrvaven na prahu svého domu. Výkřikem
vyplašena přiběhla žena jeho a bědováním svým svolala sousedy.
Ti odnesli rabína do světnice a někdo chtěl spěchati pro lékaře. Jiný
ze sousedů, kteřížto všichni byli upřímnými přívrženci a přáteli
Rašiho, sklonil se nad tělem probodeným, rozhaliv šat na prsou,
poslouchal chvilku a pak řekl:
„Bojím se, že tu je každá pomoc marná. Srdce už nebije.“
Tu však vzpamatovala se žena Rašiho a skočila ke skříni pro lahvičku
s balzámem. Nakapala z ní několik kapek do otevřené rány,
z níž přestala se řinouti krev. Za chviličku Raši vzdychl zhluboka,
otevřel oči a rozhlédl se kolem. Žena i přátelé jeho zaradovali se,
že rabi žije. On pak promluvil k nim slabým hlasem:
„Pán můj a Bůh nechtěl smrt služebníka svého, budiž jemu chvála
a čest. Vidíte teď dobře jako já, jaké nebezpečí mě tu obklopuje.
Bude tedy nejlíp, odejdu‑li. Nikomu neříkejte o tom, že jsem živ.
Ať se jen radují nepřátelé moji, že mě odklidili z cesty. Přijďte ráno
a povím vám, na čem jsem se ustanovil.“
Přátelé potom odešli a Raši na loži usnul klidným spánkem. Ráno
byl zase zcela zdráv a svěží. Smluvil se potom se ženou a s přáteli, že
jej budou vydávati za mrtvého. A tak přichystán byl pohřeb Rašiho
a za velikého pláče a nářku lidu židovského uložena byla na hřbitově
rakev kamením zatížená. Raši zatím tajně za noci opustil město,
a následován ženou svou, odebral se do bavorského Řezna, kde žil
ještě dlouhá léta v úctě a vážnosti.
V Praze po tajném odchodu Rašiho, za mrtvého považovaného,
nepřátelé jeho neušetřili ani jeho památky. Smrt jeho označovali
za trest boží a vyhlásili klatbu na každého, kdo by četl jeho spisy.
Ani to jim však nestačilo: rozbili na hřbitově náhrobek Rašiho. Ale
druhého dne, jaký div! Na hrobě Rašiho stál nový náhrobní kámen
mramorový, na němž se jméno rabínovo skvělo zlatým písmem.
Nepřátelé se domnívali, že přívrženci Rašiho postavili pomník
nový, a zase jej zničili. Ráno na druhý den však nový pomník tam
stál se jménem Rašiho. Tu poznali všichni, že se tak stalo zázrakem,
a nikdo se už neodvážil vztáhnouti ruku na náhrobní kámen.
Úcta k Rašimu byla pak ještě větší.
Netrvalo ani rok, když do Prahy donesla se zpráva, že Raši žije
v Řezně v Bavořích. Tu teprve prozradili pražští přátelé jeho, kteřížto
připravili zdánlivý jeho pohřeb, jak se tehdy vše přihodilo.
Z toho, že je Raši živ a zdráv, byla v pražském ghettu veliká radost.
Náhrobek jeho zůstal i nadále na hřbitově.
Raši dožil se úctyhodného věku, a když v Řezně zemřel, bylo
podle závěti tělo jeho převezeno do Prahy a tam pochováno pod
náhrobkem, který na hřbitově už po léta stál. Dodnes ukazují na
Starém židovském hřbitově náhrobní kámen Rašiho, ale není na
něm už jméno rabína toho. Nápis zvěstuje, že je v hrobě tom
pochován rabi Šimeon Spravedlivý.
To prý za mnoho let po smrti Rašiho, když už tělo jeho v hrobě
zpráchnivělo, zemřel v Praze učený rabi Šimeon, zván Spravedlivý.
Ten za svého života obzvláště si vážil spisů rabína Rašiho,
žákům svým vykládal učení tam obsažené. Když pak rabi Šimeon
zemřel, odebrali se žáci jeho na hřbitov, aby vyhledali místo, kam
by pohřbili mistra svého. A hle! Kráčejíce podle hrobu Rašiho, nalezli
jej otevřený a prázdný, na náhrobním kameni místo jména
Šelomo spatřili jméno Šimeon. Usoudili z toho, že Bůh sám označil,
kde mají pochovat rabína Šimeona. Uložen tedy byl Šimeon k věčnému
spánku do hrobu rabína Rašiho.
Podivnou věc, že neviditelnou mocí otevřen byl hrob i nápis
změněn, vysvětlovali sobě mnozí tím, že prý v rabínu Šimeonovi
znovuzrozen byl Šelomo ben Jicchak, zvaný Raši.