O tůni u Šumvaldu

Mezi Šumvaldem a vsí Hradcem na Uničovsku je tůně, která v zimě
nezamrzá. Vypravují o ní, že je spojena s podzemními prameny,
a také pověst se o ní udržela.
Dvakráte do roka, po letním a zimním slunovratu, to na sv. Jana
Křtitele a v noci štědrovečerní, jakmile půlnoc nastane, klidná
jindy hladina tůně počne se vlniti. Voda stáčí se ve vír uprostřed
tůně a z něho počne se vynořovati postava vodní panny. Dlouhé
vlasy splývají jí po ramenou, od pasu má podobu ryby. Jde‑li v tu
dobu někdo náhodou podle tůně, zavolá naň vodní panna:
„Je už čas?“
Až do hodiny s půlnoci pluje panna nad vodou, rybím ocasem
vlní hladinu tůně. Po hodině ponoří se zase v tůň a hladina se
uklidní.
Zjev vodní panny i hlas její polekal každého, kdo se v tu osudnou
noc ocitl u tůně, když panna z vody se vynořila. Nikoho nenapadlo,
aby na tu otázku odpověděl, každý se dal na útěk.
Jednou také nějaká žena z Hradce šla ve svatojanské noci domů
ze Šumvaldu a dostala se k jedné hodině s půlnoci až k tůni. Byla
jasná, teplá měsíční noc. Žena viděla, kterak prostřed tůně vynořuje
se nad vodu postava, a myslela, že se tam nějaké děvče koupe.
Zastavila se a dívá se na vodu. Vtom spatří, kterak se nad vodou
objevil rybí ocas, a vzpomene si náhle na vodní pannu a na to, co
se povídá o tůni. Lekla se, div nohy pod ní nepoklesly, ale potom
se dala na útěk. A panna za ní volá:
„Je už čas?“
Žena nedoběhla daleko; byl tam nějaký kámen na cestě, o ten
zakopla a upadla. Uhodila se do nohy tak, až bolestí omdlela.
Když se žena po chvilce probrala ze mdlob a zvedla hlavu, vidí
stát před sebou starce v poustevnickém hábitu. A ten povídá:
„Dobře, žes panně neodpověděla. Kdyby tak někdo učinil, se
zlou by se potázal. V tu chvíli počala by voda v tůni vystupovati,
vyhrnula by se mocnými proudy a zaplavila by širé okolí.“
Žena byla všecka uděšená. Nežli se vzpamatovala, ten stařec
zmizel.
Když potom přišla žena domů do vsi, vypravovala, co se jí přihodilo.
A tak se lidé dověděli, jaká pohroma by stihla kraj, kdyby
někdo vodní panně odpověděl.