Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Bernard
Logo
Home  ~  Pohádkové povídky  ~  

O tajemném cizinci u Tvarožných jam

O tajemném cizinci u Tvarožných jam
<>
icon 16.08.2025 icon 0x icon 42x
V severním cípu Moravy na konci lesnaté skupiny horské vybíhající
z Kladska do Čech, Moravy a Slezska pne se hora Králický
Sněžník. Na jižním svahu Sněžníka vyvěrají prameny řeky Moravy
z vápencových dutin, zvaných Tvarožné jámy. Jméno to mají
od bělavé usazeniny vápencové, tvaroh připomínající.
Pověst vypravuje o myslivci, který se na jihovýchodním svahu
Sněžníka setkal se záhadným cizincem. Kráčel tam ten myslivec
jednou za letního rána svým hájemstvím, když tu spatřil, že se
před ním ubírá nějaký cizí muž, krojem i vzezřením nápadný.
Měl ten člověk černý šat nezvyklého střihu, obšírný černý plášť,
klobouk se širokou střechou. Když se na myslivce ohlédl, viděl
tento, že je cizinec v tváři snědý, jiskrné černé oči má, černé bohaté
kučery že mu vyhlédají zpod klobouku.
Myslivec s nedůvěrou hleděl na černého muže; nic s ním nechtěl
mít, a proto, když jej dohonil, pozdravil při setkání a pospíchal
dále. Ale cizinec jej zadržel; poděkoval na pozdrav a požádal
jej, aby směl jít s ním. Šli tedy spolu a cizinec povídal myslivci
o sobě. Jeho domovem je prý Itálie, a sem do toho kraje přivedla
jej důležitá věc.
„A co ty, myslivče,“ povídá cizinec a usmál se, „žiješ si tady v těch
horách spokojeně? Zdá se mi, že je tu těžký život. Nezatoužil‑lis
někdy po lepším?“
„Zvykl jsem si tu a jsem spokojen s tím, co mám,“ odpověděl
myslivec. Ale otázka cizincova jej zarazila.
„Jsi spokojen,“ cizinec na to, „protožes lepšího nepoznal. Bohatství
je krásná věc – a vy tu u vás můžete ho přece snadno dosíci.“
Taková řeč udivila myslivce nemálo. Hleděl do tváře podivného
cizince, který se záhadně usmíval.
„Nu ano,“ svědčil cizinec, „je tomu tak. Přišel jsem sem zdaleka,
abych vyzvedl poklad, který je tu pod zemí. A chceš‑li učinit se
mnou smlouvu, že nikomu o té skrýši nepovíš, můžeš jít se mnou
a nabrati si z podzemních pokladů tolik, co uneseš. Tu na ten papír
se mi podepiš! Černidla nemáme, škrábni se do ruky a namoč
brk do krve!“
S těmi slovy vyňal cizinec z kabely popsaný proužek papíru
a čistý brk, ku psaní přiříznutý, a podával myslivci. Nebyl myslivec
strašpytel, ale v té chvíli vzpomněl na ďábla a myslel nejinak,
než že nějaký ten pekelný brach před ním stojí. Bázeň ho přepadla,
ale lákadlo bohatství bylo mocnější. A hned vzpomněl, že by snad
bylo možno ďábla nějak ošidit. A povídá:
„Kdo mi za to ručí, že dodržíš, pane, slovo, když se ti krví upíši?
Ukážeš‑li mi dříve poklad, rád ti uvěřím.“
Cizinec se malinko rozmýšlel, ale potom řekl:
„Dobrá, budiž, jak žádáš. Ukáži ti poklad, ale běda tobě, chtěl‑li
bys potom od smlouvy odstoupit!“
Tu vedl cizinec myslivce lesem, myslivec viděl, že jdou k Tvarožným
jamám. Přišli tam a cizinec, jako by se tam dobře vyznal,
vlezl hned do jámy, myslivec za ním. Ukázala se tam chodba
nevysoká, kterou oba muži kráčeli sehnutí. V té chodbě cizinec šel
napřed bezpečně, až najednou zarazil. Myslivec poznal, že jsou
před nějakou stěnou a že cizinec hmatá po skále, jako by něco
hledal.
A najednou rozstoupila se před nimi skalní stěna a oni stáli
na prahu rozlehlé podzemní síně, do které odkudsi shora padalo
tajemné světlo. A tam leželo zlato a stříbro, poklady nevídané. Byly
tu pruty a valouny drahého kovu ve velikých hromadách. Myslivci
oči přecházely nad tím bohatstvím.
„Můžeš si odsud vzít, co uneseš,“ pobízel cizinec myslivce, „a můžeš
sem ještě pětkrát sám přijíti pro zlato, nic se ti nestane. Až přijdeš
po sedmé – a ty musíš přijít –, jsi v mé moci. Taková je naše úmluva.
A teď podepiš!“
Myslivec stál tu rozpačitý. Bohatství jej, pravda, lákalo, ale když
vzpomněl, za jakou cenu ho má dosíci, hrozil se. Cizinec pozoroval
ten boj v duši myslivcově a usmíval se. „Naber si zatím zlata
do kabely, co se tam vejde a pojď ven. Tam si ještě o věci povíme.
Dám ti času na rozmyšlenou.“
Myslivec si naplnil kabelu, byla hodně těžká, a vyšel s cizincem
ze skalní síně. Cizinec mu ukázal, kam ve skalní stěně sáhnout,
aby se rozevřela, zavřel skálu za sebou a vyvedl myslivce na denní
světlo. Tam sňal svůj obšírný plášť z ramen, rozprostřel jej na
zem, sedl naň a pozval myslivce, aby učinil podobně. Může prý si
odpočinout a v klidu se rozmyslit. Myslivec tak učinil, ale sotva
dosedl na cizincův plášť, zafičel prudký vítr, tak silný, že myslivec
ztratil na chvilku vědomí. Když přišel zase k sobě, s úžasem shledal,
že se vznášejí s cizincem na plášti vysoko ve vzduchu a že letí
s ohromnou rychlostí přes hory a doly!
Přimknut k cizinci, hleděl užaslý myslivec, jak hluboko pod nimi
střídají se krajiny, hory, lesy, lučiny a pole, vesnice a města.
Cesta rychle ubíhala, a když za malou hodinku přelétli vysoké
pásmo horské, snesl se plášť zlehka k zemi právě před branou
neznámého města. Myslivec v tom okamžení poznal, že záhadný
cizinec zmizel i s pláštěm. Kolem se rozkládá krásný kraj, slunko
svítí z modrojasného nebe, tuze pálí. Je to snad cizincův domov,
je to Itálie?
Co zbývalo myslivci než vejít do města? Bylo to město zcela
jiného rázu, než jaký znal myslivec z domova. Domy tam byly jinak
stavěné, veliké kostely jiné než doma, jiní lidé – vše připadalo
myslivci tak cizokrajné. Zastavil nějakého člověka a ptal se, jaké je
jméno toho města, ale ten člověk mu nerozuměl, sám mluvil cizí
řečí. Teď nevěděl myslivec, co počít. Bylo mu divno, že jeho průvodce
náhle zmizel a hněval se naň, že jej tak zrádně opustil.
Procházel myslivec městem, všude něco zajímavého viděl.
A tu, jak kráčí ulicí výstavných domů, najednou shora někdo
naň zavolá. Myslivec vzhlédl a vidí v okně prvního patra cizince,
s nímž z domova přiletěl. Cizinec se smál a zval myslivce, aby šel
nahoru.
Myslivec vstoupil do nádherného domu a premovaný sluha
vedl jej po mramorových schodech do patra. Otevřel tam dveře
do síně skvostně zařízené. Byl tam prostřený stůl a k tomu myslivec
zasedl s cizincem k bohaté hostině. Tu se dověděl, že se octl
v italském městě, jehož jméno je Padua, v domově cizincově.
Vším tím byl milý myslivec jako omámen, ale že byl vyhladovělý,
nemusel jej pán domu ani tuze pobízet. Když povečeřeli, ptal se
pán myslivce, co by si ještě přál. Tu to myslivce přemohlo, on klesl
na kolena a prosil:
„Ach, milostivý pane ďáble, nestojím o poklady z Tvarožných
jam, netoužím po bohatství, přál bych si jen, abych byl zase doma
v myslivně pod Sněžníkem, u ženy a u dětí!“
„Nejsem ďábel,“ smál se pán, „třebaže rozumím kouzlům a čarám.
Vyplním tvoje přání. Zpronevěřil ses smlouvě, ale jsi za to potrestán
vytrpěným strachem a úzkostí při té nedobrovolné cestě. Teď se
ještě napiješ mého nejlepšího vína a pak uvidíš.“
S těmi slovy přistoupil pán ke skříni, otevřel ji a vzal z ní malou
láhev. Nalil do sklenky a podal myslivci. Chopil se své sklenice
a připil na šťastnou cestu. Potom hovořil s myslivcem ještě chvíli,
ale myslivec pozoroval, že se mu klíží oči. Také zanedlouho v křesle
usnul.
Když se probudil, nemohl se hned vzpamatovati. Mnul si oči,
viděl, že sedí na mechu v lese, znenáhla se stmívalo. Byl zase doma,
na svahu Sněžníku, u Tvarožných jam. Děkoval Bohu, že to tak
dopadlo, nechtěl už nic mít s kouzly a čarami, s tajemnými poklady.
Když se zvedal, cítil, že je kabela lehká. Sáhl do ní, měl tam
nacpaného suchého listí. Ani nelitoval. Pospíchal do myslivny ke
svým lidem a byl rád, že se s nimi ve zdraví shledal.
Do Tvarožných jam se myslivec už nikdy neodvážil.
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
O hastrmanovi u Horky
V Horce na Olomoucku byl krejčí, ten chodil za řemeslem po mlýnech: sešíval mlyn...

O Žlutém dole u Kojetína
Blízko Kojetína je dolík, v něm je voda. Je prý tam tuze hluboko. A voda je tam ...

O Ječmínkovi na Hané
Prostřed Moravy leží úrodný a bohatý kraj rovinatý, Haná zvaný. Z dob poddanství...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).