O Ječmínkovi na Hané

Prostřed Moravy leží úrodný a bohatý kraj rovinatý, Haná zvaný.
Z dob poddanství a roboty udržela se na Hané pověst o Ječmínkovi,
národním hrdinovi moravském, o němž lidé věřili, že přijde svému
lidu na pomoc, až mu bude nejhůř. Takto se vypravuje pověst
o Ječmínkovi, o jeho původu, o jeho osudech:
Před dávnými, dávnými lety vládl na Hané markrabě, mocný
pán – jeho jméno není známo, jen to zůstalo v paměti lidu, že
sídlem jeho byla Chropyně, na východ od Kojetína. Tam měl
markrabě výstavný hrad, tamodtud vládl úrodnému, bohatému kraji.
Vládl moudře, poddaní si ho chválili. Měl rozsáhlé statky, z těch
plynuly mu veliké užitky, jeho bohatství rostlo a rostlo.
Ale časy se mění a lidé s nimi. Chropyňský markrabě oblíbil
si hlučný život ve společnosti přátel, na hradě konaly se bohaté
hostiny, panstvo vyjíždělo do kraje na hony. Na bystrých koních
hnali se páni za zvěří přes pole a luhy. Nedbali úrody polní, žalostno
bylo věru pohledět na obilné pole, přes které se přehnal houf
jezdců s lájí psů. Úroda byla podupána, zašlapána, zničena. Lidé
bědovali, na hrad chodili si stěžovat, naříkali tam, že jsou
ožebračováni, ale spravedlnosti se nedovolali. Markrabě byl hluchý
k jejich nářkům; sám ani nechtěl už poddaných vyslechnouti. Když
jednou v zástupu přišli do hradu prosit markraběte, aby se nad
nimi slitoval a nedal ničiti jejich pole, nepřipravoval je o chléb, dal
je bezcitný vladař vyštvati z hradu psy.
Markrabě měl choť, paní milou a zlatého srdce, ta byla všecka
zarmoucena nad proměnou, která se stala s jejím manželem. Byla
tiché povahy, nemilovala hlučný život, jaký na hradě zavládl, a ne–
účastnila se ho. Markrabě nemohl ji přinutit, aby s ním sedala
při hodech, aby byla při hlučných zábavách. Proto na ni také zanevřel.
Dobrá ta paní milovala svůj lid, a když viděla, jak je mu ubližováno,
přimlouvala se za něj. Ale marné byly její přímluvy. Tehda, když
rozzlobený markrabě poštval na prosebníky psy a vyhnal je tak
z hradu, choť jeho se slzami v očích sepjatýma rukama prosila
za ubožáky.
„Mlč!“ rozkřikl se markrabě na svou choť, „moji jsou ti lidé, moje
jsou i jejich statky, mohu s nimi dělati, co chci. S nimi ses proti mně
snad spolčila? Budeš‑li se za ně ještě přimlouvati, vyženu i tebe.“ –
Při takovém nákladném způsobu života brzy nestačily markraběti
užitky ze statků, i jeho pokladů ubývalo, a tu zlí rádcové našeptávali
mu, aby na poddané uvalil nové daně.
„Bujná je ta čeládka, třeba ji zkrotit!“
A bylo zle na Hané. Lidé markraběte i násilím vymáhali daně
od poddaných. Lid potají reptal, když viděl, že je ožebračován proto,
aby pán mohl s přáteli hodokvasit. A našli se i takoví nespokojení,
kteří nechtěli snášeti jen tak útisky panské: ti chodili tajně mezi
lidem, podněcovali ke vzpouře proti krutému pánovi.
„Naše je vina,“ říkali ti buřiči, „proč se nepostavíme na odpor, proč
trpíme, aby se s námi takto zacházelo? Jeden člověk nic nezmůže;
proč se nespojíme a nepostavíme se proti těm, kdo nás sužují? Bylo
by nás víc, zvítězili bychom nad nimi.“
Lid se z počátku hrozil pomyšlení, že by se měl vzbouřit proti
svému pánu. Ale bylo hůř a hůř a zoufalí poddaní uznávali konečně,
že jim jiného nezbývá než vzpoura. Ale mysleli při tom
na markraběnku.
Byla tak dobrá a šlechetná, milovala svůj lid, přimlouvala se
za něj. Té ublížit nechtěli.
Všecko se na Hané potají spořádalo, lid byl připraven osvoboditi
se od strašného útisku. Ale poslali napřed výstrahu markraběnce,
aby se včas zachránila. Markraběnka ulekla se nemálo, šlo jí
také o život manželův. Nemohla jinak, než že šla k markraběti
a s pláčem ho prosila, aby přestal sužovati poddané. Bála se mu
říci o výstraze, které se jí dostalo. Jen to pověděla, že se bojí, aby
se poddaní nevzbouřili.
Prchlý markrabě rozlítil se tou řečí své choti, křičel, že ona proti
němu drží s poddanými, a běžel pro svůj meč volaje, že ji musí
zabít. Markraběnka se dala na útěk, z paláce vyběhla na nádvoří,
z brány chvátala do polí. Ale brzy opustily ji síly a ona hleděla, kam
se skrýt, aby ji rozzuřený choť nenašel. Byl tam lán dozrávajícího
ječmene, do toho vběhla. Obilí se za ní zavřelo, i pošlapaná stébla
se vztyčila, stopy nebylo znát, že by někdo byl v poli. Bohaté klasy
ječmene se vlnily nad úkrytem ubohé markraběnky. Ti, kdo
na rozkaz markraběte vyběhli za ní z hradu, aby ji chytili a pánu
svému přivedli, nenalezli ji. Ani markrabě, který potom vyjel z hradu
hledat svou choť, ji nenašel. Marné bylo všecko hledání.
Toho dne k večeru jako bouře přihnal se k hradu veliký zástup
selského lidu. Cepy měli, kosy na žerdích nasazené, tak byli ozbrojeni.
Jako dravý proud vevalili se vzbouřenci do hradu po mostě,
který zvednout kdy nebylo. Marná byla všechna obrana proti
rozlícenému lidu. Pobito bylo služebnictvo hradní, pobiti i páni
na hradě meškající, kteří se vzbouřencům postavili na odpor. Poslední
padl sám markrabě. Potom hrad zapálen a do temné noci
svítil rudý požár jako obrovská pochodeň. Tak se lid osvobodil
od ukrutné vlády chropyňského markraběte. –
Po tom násilném skutku nastaly brzy na Hané pokojné časy. Ti, kdo
spravovali panství chropyňské za nepřítomnou markraběnku,
neodvažovali se drážditi lid, a ten hleděl si zase pilně hospodářství.
Po markraběnce nebylo ani stopy, třebaže všude po ní pátrali.
Nastaly žně. Přišel na řadu ječmen a sekáči dali se také do velikého
lánu nedaleko chropyňského hradu. Jak se podivili, když při sekání
přišli uprostřed pole na místo, kde seděla krásná paní s děťátkem.
Nepoznali, kdo je to. Tvář vznešené paní byla přestálým
utrpením zjemnělá, lidem se zdálo, že je to zjevení z jiných
světů. Také děťátko bylo líbezné; byl to hošík světlých vlásků, tak
světlých, jako stébla ječmene, v němž se narodil.
Lidé se ptali neznámé paní, kdo je, ale ta jim nechtěla pověděti.
Odvedli ji tedy do vsi, do selského statku, kde jí dali příbytek. Jména
panina neznali, chlapci dali jméno Ječmínek podle toho, kde byl
nalezen. Markraběnka přebývala potom nepoznána ve statku,
měli ji rádi i chlapečka, dobré dítě. Když se na zimu scházeli
ve statku lidé k přástkám, vypravovalo se při těch besedách leccos
pro ukrácení chvíle. Tak také přišla jednou řeč na nebožtíka
markraběte, jaký byl jeho život a konec. Tu znenadání ta neznámá
paní, jindy nemluvná, ozvala se smutným hlasem:
„Ublížil vám tuze, vím to. Byl to můj manžel a tuhle je jeho syn.
Ten jednou odčiní viny otcovy. Odpusťte otci, jako jsem mu odpustila
já, na níž se také provinil. Bylo zle, ale bude jednou ještě hůře.
A tenkrát tento můj syn náhle se objeví mezi vámi, vojsko přivede,
potře nepřátele vaše a ze země je vyžene. To bude odčinění hříchů
otcových.“
Všichni v jizbě ztichli při těch slovech a s úctou pohlíželi na vznešenou
paní. A divili se nemálo: tak dlouho žila markraběnka mezi nimi
a nepoznali ji!
Na druhý den ráno, když selka přišla na komoru, kde přespávala
paní, ulekla se, že je komora prázdná. Markraběnky s Ječmínkem
tam nebylo. A také nikde venku ji nenašli, do statku se už nevrátila.
Ani jinde nebylo o ní vidu ani slechu. Zmizela nadobro, navždy.
Vzpomínali lidé ve vsi na dobrou paní, vzpomínali po vší Hané
na ni i na Ječmínka, litovali, že od nich odešli, ale těšili se, že se
jednou Ječmínek vrátí jako osvoboditel. –
Zlé časy nejednou přešly přes Hanou, přes Moravu. Vzpomněli
tu lidé na Ječmínka, když počítali, že už mužných let dospěl, doufali,
že přijde, že pomůže, ale marně. A když zlo přešlo, soudili, že bude
jednou ještě hůře.
Nedovedli si lidé představiti, kde by byl Ječmínek, kam by se byl
poděl. Jedni říkali, že nepoznán chodí mezi lidem, jiní, že někde
hluboko v lesích žije životem poustevnickým. A tu začali jej
hledati po všem kraji. Ve vsích jej hledali, po lesích pátrali, chtěli
ho najít, chtěli, aby s nimi byl, aby jim vládl. Ale marné všecko –
nenašli ho. A tu konečně spokojili se s věrou, že přijde jednou sám,
až toho třeba bude.
A tak se víra v Ječmínka po staletí udržela na Hané. Jako hrdinu
báje měli jej v mysli, jako hrdinu, jenž nestárne, tak v něj věřili,
jako v Čechách ve svatého Václava v Blaníku. O zimních večerech,
kdy venku sníh a mráz panoval a lidé sedali na přástkách, na dračkách
u teplých kamen a povídali si příběhy časů minulých i pohádky,
také o Ječmínkovi řeč šla i o jeho rodičích, víra obnovována,
že přijde jako osvoboditel. Doufali, že jim bude jednou vládnout,
král Ječmínek mu říkali. A ozvalo‑li se něco v té chvíli na zápraží,
najednou se ohlédli po okénku, nenahlíží‑li jim do světnice král
Ječmínek. Věřili, že chodí za noci po kraji, po vsích.
Přišla válka třicetiletá, její bědy zle dolehly na Moravu. Švédové
vtrhli do země, strašlivě tu řádili. Lid tehda žil v hrozném útisku,
toužil po osvoboditeli, ale ten nepřicházel.
Když císař Josef II. zrušil nevolnictví a ulehčil tak lidu nemálo,
povídalo se po kraji, že i robotu zrušil, ale páni prý zadrželi patenty,
nechtěli přijít o levné pracovní síly. Když potom dobrotivý
císař umřel, nechtěl tomu lid věřit. Povídalo se, že se skryl před pány,
kteří ho měli v nenávisti pro zrušení roboty a omezovali jeho
svobodu. A tehdy se začalo říkat, to že je ten král Ječmínek,
že chodí tajně po zemi, že chce pomoci poddaným.
Nejdříve prý se ukazoval starým lidem, kteří v kronikách čítali
o časech minulých, písmákům. S nimi prý hovoříval o tom, jak
bývalo a jak se časy změnily. A tu písmáci prohlašovali: ať páni
zadrželi patenty o robotě, svobody prý nezadrží. A král Ječmínek
přijde a lid vysvobodí. Potom i jiným lidem se ukazoval. Tak se
jednou v jedné vsi na Hané v hospodě objevil k večeru pán v šedém
svrchním kabátě, usedl u stolu a dal se s přítomnými do řeči. Mluvil
o tom, jak lidé robotou trpí a jak by se měli proti takovému útisku
opřít. Sedláci u stolu ani nemukali, ale seděl mezi nimi zámecký
mušketýr, ten hned vstal a volal, jaké že je to pobuřování, a vyzýval
sedláky, aby buřiče chytli. Tu pán rozepjal svrchník, ukázal
na spodním kabátě na hvězdu drahokamy posázenou a zvolal:
„Já jsem král Ječmínek!“
Nežli se přítomní z leknutí vzpamatovali, pán zmizel. Podobně
i jinde se objevil.
Páni věděli, že takový člověk chodí mezi lidem a ke vzpouře vybízí.
Hledali ho, ale marně. I když potom utichly takové pověsti
o Ječmínkovi, obcházejícím vsi na Hané, z poručení pánů aspoň
jednou v roce prohledávána byla všecka stavení po vsích, neukrývá‑li
se tam nějaký buřič. Říkali tomu „hledání Ječmínka“. A ty prohlídky
se v obcích na Hané dlouho udržely, třebaže platily později pátrání
po vsích, nepřechovávají‑li se ve statcích podezřelí lidé.
Dodnes říká se na Hané o člověku, který náhle odněkud odejde,
zmizí: „Ztratil se jako Ječmínek.“
* * *
Mnoho se vypravovalo na Hané o tajemném Ječmínkovi. Pověst
o něm během let rostla, nové a nové věci byly k ní přidávány.
Na místě hradu v Chropyni postaven byl později zámek, i ten potom
označován jako budoucí sídlo Ječmínkovo. O Chropyni se povídalo,
že by se byla stala velikým městem, kdyby byl Ječmínek nezmizel,
kdyby byl vládl chropyňským panstvím – lidé, kteří se těšili, že se
Ječmínek sem vrátí, říkali, že potom i stará práva budou jim vrácena.
A listiny o těch právech uloženy prý jsou v Uhrách, v Pešti
ve staré kanceláři, a proto se v Uhrách také domnívali, že je Chropyně
veliké město. Přišel prý kdysi chudý řemeslník z Hané do Pešti. Tam se
ho nějaký pán v kanceláři ptal po Chropyni, jaká je asi veliká.
A nemálo se ten pán podivil, když slyšel, že je to jenom malé
městečko u Kojetína.
* * *
A také se povídalo, že prý už jednou přišlo do Chropyně vrchnosti
psaní od neznámého pána, který se dotazoval, v jakém stavu je
zámek uvnitř, je‑li veliký sál ještě tak krásný, jako býval. A nato
dala vrchnost zavolati malíře z Holešova, ti vymalovali krásně sál
i komnaty. Půl léta trvaly ty přípravy k přijetí vzácného hosta –
lidé věřili, že je to Ječmínek –, ale ten nepřišel. –
Jindy zase se povídalo, že se na chropyňském zámku písemně
ohlásil vzácný host. Tehdy prý seděli jednoho večera zámečtí pacholci
pohromadě v čeledníku; když bylo jedenáct hodin, najednou
zaslechli z nádvoří hluk; přiskočili k oknům a vidí ve světle měsíčním,
že do nádvoří vjel nádherný kočár čtyřmi bělouši tažený;
kočí a sloužící na kočáře měli skvostný šat starodávný. Z čeledníku
viděli, jak kočár zajel k zámku. Tam náhle vzplanulo světlo ve všech
oknech.
Pacholci se za chvíli osmělili, vyšli z čeledníku a pospíšili k zámku.
Ale tam bylo ticho. V oknech světlo pohaslo, na dvoře nebylo
ani kočáru, ani služebníků. Jen bílé čtyřspřeží tam stálo v krásném
řemení, bohatě zlatem zdobeném. Ale koně se ani nehnuli,
jako z kamene byli. Pacholci přiblížili se až ke koním, ale tu náhle
takový strach je přepadl, že utíkali horempádem z nádvoří.
Ráno nebylo před zámkem po ničem ani památky.
* * *
U Chropyně dodnes ukazují místo, kde se Ječmínek narodil. Je to
poblíž nynějšího chropyňského hřbitova. A také se označuje
v Chropyni statek, v němž dlela markraběnka, když ji z ječného pole
do vsi přivedli. Ale také dále od Chropyně, při cestě od Bochoře
k Přerovu je pole, kterému říkají Markrabina a tvrdí, tam že se narodil
Ječmínek.
I polní cestu nazývají Markrabinou. Tou cestou prý utíkala
markraběnka, matka Ječmínkova, před rozezleným manželem; jiní
zase tvrdí, že tamtudy jezdíval markrabě do Přerova.
* * *
I o poli Markrabině jsou známy pověsti. Jedna z nich vypravuje
o sedlákovi, který na tom poli oral a sel oves. A když došel na konec
poslední brázdy, spatřil, že na mezi sedí pán v šedivých šatech, hledí
do rozevřené knížky, kterou drží v ruce. Pán, když sedlák k němu
došel, zvedl hlavu, pohleděl na sedláka a řekl: „Pomáhej Pánbů!“
Potom se dal se sedlákem do řeči, ptal se ho na to a na ono,
a nakonec povídá:
„Pověz, sedláče, máš‑li nějaké přání!“
Tu sedlák se chvilku rozmýšlel a potom, že by rád, aby jeho oves
byl jako jiné ovsy tam okolo. Že on pro nemoc se k setí teprve teď
dostal, když se už na jiných polích oves zelená. A tu ten pán se
odmlčel, v knížce listy převracel, potom něco zticha četl a ruku přitom
držel nad tím polem vztaženou. Ani si přitom nevšímal sedláka.
Ten se obrátil k poli a zůstal jako vyjevený. Pole, právě oseté, už se
zelenalo, osení už pěkně vzcházelo. Užaslý sedlák se ohlédne
po pánovi, ale pán pryč. Zmizel jako pára. Sedlák hned se domyslil, že
to byl Ječmínek. Ten sedlákův oves na Markrabině byl toho roku
nejdřív zralý, nejpěknější.
* * *
Také o tom vypravuje pověst, jak Ječmínek chudému děvčeti k jmění
pomohl.
Bylo to v Chropyni nebo někde blízko, pověst místa neudává,
šla jednou děvečka s nůší na trávu a plakala. To že jí hospodyně
doma pro něco vymluvila a slíbila, že ji ze služby vyžene. Děvče
bylo sirotek, příbuzných nemělo, samotinké bylo ve světě.
Na cestě v polích potkala ta děvečka cizího pána. Zastavil ji
a ptá se, proč pláče. Pověděla mu své hoře, a tu on jí přimlouval,
ať nenaříká, že bude zase všecko dobře. Ale děvečka vzlykajíc se
ptala, jak že by mohlo být dobře, když ji selka ze služby vyžene
a ona neví, kam se obrátit. Tu jí řekl pán:
„Nebude třeba, abys byla na milost a nemilost lidí odkázána. Pomohu
ti.“ A ukazuje na šípkový keř, který tam rostl u cesty a byl obsypán
tisícem planých růžiček, dodal: „Vytrhni tenhle keř ze země!“
„Jak bych mohla?“ ptala se uslzená děvečka pána.
„Nemáš‑li dost síly?“
„Což je o sílu! Ale popíchala bych se. A kdybych i keř vytrhla,
k čemu mi to bude?“
Ale pán jí na to, ať se neptá a udělá, co on poroučí. Obalí‑li si
ruku šátkem, půjde to.
A tak milá děvečka učinila po pánově radě a šípek vytrhla. A hle,
zpod kořenů vyvalil se hrnek plný dukátů. Děvečka měla oči navrch
hlavy, ale pán jí řekl:
„To je tvoje věno. Schovej to do nůše a domů dones, aby nikdo
neviděl. Teď už si stýskat nemusíš, budeš svou paní.“
Děvečka skočila k pánovi, chce mu ruce zlíbat – ale pán najednou
zmizel.
Odnesla si děvečka poklad domů a schovala. Měla milého, hodného
chasníka, sloužil u sedláka. S tím se potom dali sezdat, koupili
si chalupu, pole k tomu a byli spokojeně živi. Do smrti vzpomínali
na svého dobrodince, za jisté měli, že to byl Ječmínek.
* * *
Též se zachovala pověst o tom, jak Ječmínek Moravanům v bitvě
pomáhal.
Zuřila kdysi na Moravě veliká vojna, strhla se na Hané bitva,
v té nepřítel zle dorážel na domácí vojsko. K večeru Moravané počali
utíkati. Tu spatřili v dálce koně, který se k nim hnal. Jezdce
na něm nemohli rozeznati, jen jasnou hvězdu viděli nad sedlem.
Teprve když se kůň přiblížil, spatřili na něm i jezdce; držel meč
v napřažené ruce, hnal se proti nepříteli a volal:
„Za mnou! Buďte stateční! Vítězství bude naše!“
Moravané se zastavili na útěku, obrátili se a hnali se na nepřítele.
Ti zastrašeni tajemným jezdcem, od něhož vycházela bělavá záře,
ztratili hlavu a v řadách jejich nastal zmatek. Moravané s hrdinnou
myslí hnali se na ně za svým novým vůdcem, který mečem zle
dorážel na protivníky. Netrvalo dlouho a bitva byla rozhodnuta ve
prospěch Moravanů, nepřátelé poraženi utíkali. Tajemný jezdec
hnal se za nimi, ale náhle zabočil stranou k lesu, zajel mezi stromy.
Jen chvilečku se tam ještě kmitala bělavá zář – potom zmizela.
Jeden z moravských šlechticů, kteří v té bitvě bojovali, když potom
přišel do Olomouce, vyprávěl o té bitvě starému kapucínovi
v klášteře.
Ten mu řekl, že tajemný vůdce nikdo jiný nebyl než Ječmínek,
osvoboditel Moravy.