O TVRDOHLAVÉM LETADLU

Uprostřed naší krásné a kouzelné země je velikananánské letiště. Parkují tam letadla všech velikostí. Ta menší létala na vyhlídkové a poznávací lety. Měla menší dolet a proto jen kroužila poblíž letiště a na delší trasy se nevydávala. Ta větší, tak ta létala do dalekých zemí, přes moře i oceány, přes údolí i velehory. To vždy nastoupili cestující a letadla s nimi odletěla na dovolenou nebo za prací. Mezi letadly, která létala hodně daleko, bylo jedno smutné. Smutné bylo proto, že si chtělo létat jen tak po obloze, zaletět si jednou tam a podruhé zase onam. Bylo nešťastné, když muselo vozit cestující po naplánovaných trasách leteckých společností. A aby už nebylo smutné, rozhodlo se, že si začne létat podle sebe.
Bylo krásné odpoledne, kdy slunce svými paprsky šimralo každého pod nosem a nejednoho cestujícího donutilo kýchnout. Naše veliké letadlo mělo letět na nějaký hodně vzdálený ostrov, myslím že Madagaskar nebo něco kolem. Bylo rozhodnuté, že si trasu přeplánuje. Do letadla na palubu nastoupili lidé. A že jich bylo, plné letadlo, ani jedno místo nezůstalo volné. Kapitán letadla přišel za cestujícími, pozdravil se s nimi, sedl si do křesla ve své kabině a zapnul motory. Začal pomalu rolovat po ranveji, to je taková pilotní mluva, ve skutečnosti to normálně znamená, že se rozjel po startovací dráze. Pomalu se vznesl k obloze, vše klapalo podle plánu. Pilot měl let pod kontrolou, počasí na jedničku. Teď si všichni říkáte, že je i letadlo šťastné, když je vše v pořádku. Ale opak byl pravdou. Tak teď napněte uši, začíná to být napínavé. Jak jsem říkal, letadlo si chtělo létat podle sebe a tak začalo. Chvíli letělo s větrem o závod, chvíli se jen tak ploužilo, najednou začalo prudce stoupat a hned na to klesat. No povím vám, žádná slast. A do toho si letadlo střihlo pár ostrých zatáček. Kapitán i druhý pilot nevěděli co mají dělat, zkoušeli všechny páčky a čudlíky, všechna hejblátka a nic nefungovalo. Letadlo si vypnulo ovládání dělalo si dál, co chtělo. Doleva, doprava, nahoru a dolů. Úplně zapomnělo, že je plné lidí. A jak si tak létalo hala-bala a cik-cak odklonilo se ze své plánované trasy.
Dispečeři dopravního provozu vědí, proč a jak mají trasy plánovat, ale letadla ne. Zničehonic se na nebi objevily mraky. A ty rostly a rostly, až z nich začalo pršet, blýskat se a hromy bylo slyšet, jako by byli vedle vás. Déšť bušil do trupu našeho letadla a to dostalo strach. Nemělo sílu letět proti větru, paliva také ubývalo kvapem a samo cítilo, že musí přistát. Jenže kde? Kvůli tomu, aby bylo šťastné, si dělalo co chtělo a zabloudilo. Široko daleko žádné letiště, jen v dálce velké pole plné obilí. Letadlo letělo k němu. Kapitán měl strach, řízení stále nešlo, tak nemohl nic dělat. Letadlo se blížilo k poli, zpomalovalo, co mohlo. Najednou náraz a skok, druhý a znovu skok a až na třetí náraz letadlo zastavilo uprostřed pole. Cestující začali tleskat a byli rádi, že to dobře dopadlo. Kapitám pohladil přístrojovou desku a řekl: ,,Děkuji ti, letadlo, že jsi s náma všemi tak hezky přistálo, jsi náš hrdina”. Kdyby to šlo, tak se letadlo propadlo hanbou a studem. Každý mu sice děkoval a považoval za hrdinu, ale nikdo netušil, že je to vlastně jeho vina. Muselo se rozhodnout. Zůstat pro všechny hrdina, nebo se přiznat. Co myslíte, kluci a holky, že udělalo? Začalo nahlas mluvit, aby ho každý pasažér slyšel. ,,Nejsem hrdina. I když jsem vás zachránilo, byla to má vina, že jsme se dostali do té hrozné bouřky. Nebavilo mě létat podle předpisů a plánů, tak jsem vyplo ovládání a dělalo si, co jsem chtělo. Je mi to líto. Už vím, že nemůžu být tvrdohlavé a musím spolupracovat s pilotem. Nezlobte se.” povědělo letadlo smutně. Cestující i pilot letadlu odpustili. Letadlo slíbilo, že už nikdy nebude dělat věci sobecky a po svém. Zdroj Faebook - Pohádky dědy Martina