O VČELCE JITŘENCE

Na louce plných fialových kvítků levandulí a bílých kopretin bydlela v barevném domečku malá včelička Jitřenka. Ten domeček, to byl úl. A nebydlela v něm jen Jitřenka, ale hodně, hodně moc i jiných včeliček. Ty se dělily na královnu, ta byla jediná, na dělnice, těch bylo strašně moc a na trubce. To není nadávka, to jsou takový včeláci - čmeláci. O těch zase až příště. Teď je na řadě někdo jiný, Jitřenka. Jitřenka měla krásné pruhované bříško, černé a žluté pruhy se střídaly od hlavičky až po zadeček s ostrým žihadlem. Na hlavičce měla dvě tykadélka, jako malé anténky. Každé ráno vstávala brzy, aby dírkou mezi prkýnky úlu viděla vycházet sluníčko. Proto se také jmenovala Jitřenka. Jitřenka si každé ráno vzala svůj maličký kyblíček a vyletěla na její louku, která pokaždé tak nádherně voněla. Sbírala pyl ze všemožných kvetoucích kytiček. Nejvíce však milovala zvonečky. To si pokaždé vlezla hluboko do kvítku, setřásla pyl do kyblíčku a napila se sladkého nektaru, takového, jaký mají jen modré zvonky. Létala z květu na květ a svou pílí měla kyblíček za chvilku plný. Odletěla ho vysypat zpět do úlu a hned zase bzzzz ven na další cestu. Takto létala každý den od rána až do večera.
Jednoho rána vstala, opláchla se kapkou rosy, popadla svůj kyblíček a .... venku bylo zataženo a stará, zkušená včela povídala těm menším. ,,Dnes nelétejte daleko, každou chvilkou by se mohl spustit déšť, a jak víte, tak když se naše křidélka namočí, nemůžeme létat. Musíme počkat na sluníčko, které nám křidélka vysuší a vyžehlí svými paprsky.” Ajajaj, povzdechla si Jitřenka a pomyslela si, že je přeci jen mladší a rychlejší než stará včela a že se kapkám vyhne. Vyletěla z úlu a letěla směrem k lesíku, tam, kde je pylu hodně a nektar nejsladší, co kdy svým sosáčkem sosala. Když byla téměř na místě, zvedl se vítr a začaly padat kapičky deště. Nejdříve to byla taková legrace, ale po chvilce se kapičky změnily na pořádné kapky a to už Jitřenka nestíhala kličkovat. Najednou prásk a velká kapka dopadla přesně mezi její křídla. Okamžitě se slepily a mávat s nimi nešlo. Malá Jitřenka spadla do rýhy mezi louku a les. Naštěstí se jí nic nestalo, tak pomalu lezla na mez a byla ráda, že se schovala před deštěm do vyhloubené nory. Ale nebyla sama, kdo měl nápad schovat se tu před vodou. Byla to nora, kde kdysi sídlil starý jezevec, takže tam bylo místa habakuk. V rohu seděl zajíček Ouško, naproti lištička Evelína, vedle ní ježek Franta a celou polovinu nory zabíral méďa Vilda. ,,Ahoj všichni” pozdravila slušně včelka Jitřenka. Všichni zpozorněli, protože slyšeli tenký hlásek, ale nikoho neviděli. ,,Tady jsem, tady dole” křičela včelka. Teď už jí spatřili. ,,Hezky tě tu vítáme, ale nevíme proč jsi tady, vždyť jsi tak maličká, ani hrát si s námi nemůžeš” řekl zajda Ouško. ,,To je pravda,” přidala se Evelína, ,,když si budeme posílat míček, tak tebe zavalí” řekla a všichni se smáli. Do toho se přidal i ježčí kluk Franta. ,,No jo, ani na plácanou s tebou nejde hrát, jsi úplně na nic” povídá ošklivě. Malé Jitřence bylo do pláče, nejraději by uletěla, ale nešlo to. Stála tedy u vchodu do nory, dívala se, jak si zvířátka hrají a tiše záviděla. Zajíček, lištička, ježeček a ani méďa si jí vůbec nevšímali. Seděla tak dlouho, až jí její křidélka téměř uschla. Zvířátka dostala hlad a tak si každý vytáhl svou svačinku. Zajíček sladkou mrkvičku, lištička krásně modré borůvky, ježek jablíčko a méďa med. V tu chvíli se Jitřence rozzářila očka.
Víte holky a kluci proč? Jestli ne, tak poslouchejte dál. Malá Jitřenka si totiž vzpomněla na vyprávění své vychovatelky z úlu, když byla ještě maličká. ,,Ehmm, že vás vyrušuji. Víte, že byste neměli takhle dobrou svačinku, nebýt nás maličkých včeliček?” zeptala se. ,,To není pravda, vy děláte jen med, a moje mrkvička je sice sladká, ale není z medu. K tomu vás nepotřebuji” snažil se zajíček Ouško. ,,Ale potřebuješ,” odvětila Jitřenka. ,,My včelky létáme z květu na květ, staráme se o to, aby byli jednotlivé rostlinky opylované a mohli růst stále nové. A nevadí jestli jsou to kytičky, jabloně, mrkev nebo i oříšky. Bez nás by nic nerostlo.” řekla Jitřenka a viděla, jak ostatní zvířátka přemýšlejí. ,,Máš pravdu, vzpomínám si, že mi o tom vyprávěl můj taťka” řekl méďa Vilda a dlouhým jazýčkem objel celou skleničku. Všichni se na sebe podívali a mrzelo je to, co pověděli. Chtěli se malé včelce omluvit, ale ta už byla pryč, protože jí křidélka uschla, venku svítilo sluníčko a byl opět krásný letní den. Nakonec i ostatní zvířátka uznala, že i malá včelka může být zajímavá jako rychlý zajíc, chytrá liška, silný medvěd a ježek, ze kterého se vmžiku stane pichlavá kulička. Od té doby, pokaždé když zahlédli malou včeličku, už z dálky jí mávali.
Tak vidíte, další příběh je u konce a další ponaučení na vás čeká. Jaké? Nesuď ostatní podle toho, jak vypadají, ale podle toho, co dokáží. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.