NEJLEPŠÍ DÁREK K NAROZENINAM

Z vašich příběhů - Nejlepší dárek k narozeninám
Když se blížily třetí narozeniny mé dcery, bydlely jsme spolu v malém bytě 1+1. Tedy, abych byla přesná, bydlely jsme tam my dvě a několik užovek a dalších drobných hadů v teráriích.
Zvířata jsem milovala od malička a dcerka mou vášeň podědila. Naše domácnost tedy nebyla úplně standardní, ale nám naprosto vyhovovala.
Pracovala jsem ve fabrice na dvanáctihodinové směny. Dvě denní, které začínaly brzy ráno, dvě noční, čtyři dny volna a občas nějaký ten přesčas.
Odjakživa jsem klasická sova, takže usnout před půlnocí pro mě bylo téměř nemožné.
Každá vteřina spánku navíc byla drahocenná, a tak jsem na denní směny vstávala v nejpozdější možný čas.
Moje ranní vstávání na denní směnu proto vždy připomínalo evakuaci při požáru.
Vyskočit z postele, za běhu se obléknout, umýt, učesat, popadnout tašku a vyrazit.
Když jsem byla v práci, přespávala dcerka u babičky. Při nočních to bylo jasné a při denních jsem ráno odcházela do práce ještě za tmy.
A teď zpátky k těm dcerky narozeninám. Chtěla jsem jí pořídit něco opravdu zvláštního. Něco, co by jí vyrazilo dech. A protože měla stejně jako já ráda zvířata, začala jsem pátrat po nejrůznějších skupinách, bazarech a výměnných fórech.
A podařilo se. Našla jsem úplný poklad!
Byla jsem z něj nadšená. Přesně takový dárek jsem si představovala. Neobvyklý, krásně propracovaný a hlavně to bylo něco, co rozhodně nemá každé dítě.
Domluvila jsem si předání a těšila se, jak bude dcera výskat radostí.
Jen to opět bylo trochu hektické. Dárek jsem mohla vyzvednout až po dvanáctihodinové denní směně a návštěvě mojí maminky s dcerkou. Než jsem všechno vyřídila a dorazila domů, bylo už po jedenácté večer. Byla jsem naprosto vyřízená.
Obstarala jsem hady, zkontrolovala terária, dala si sprchu, něco snědla a začala řešit, kam to narozeninové překvapení uložím.
Náš byt, bohužel, nebyl nafukovací. Z malé předsíňky se vcházelo do koupelny a kuchyně, ze které se pokračovalo do obývací ložnice. V kuchyni se tísnila linka, skříň, stůl a několik terárií.
Pro dárek celkem obřích rozměrů tam zrovna mnoho prostoru nezbývalo.
Nakonec jsem ho zasunula pod kuchyňský stůl. Celý se ale nevešel a část vyčuhovala ven. Ale to nevadilo. Byla jsem se svým nákupem náramně spokojená a nic mi tu radost nemohlo pokazit.
Pak jsem se odebrala do postele. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula snad ještě dřív, než mi hlava dopadla na polštář.
A pak přišlo ráno. Vstávání na další denní směnu.
Měla jsem nastavené čtyři budíky. Protože se znám. Jeden nemá absolutně žádnou šanci.
Tentokrát mě k životu přivedl až ten čtvrtý. Jeho jekot mi nemilosrdně sděloval, že pokud okamžitě nevystřelím z postele, přijedu určitě pozdě.
Vylétla jsem z peřin, popadla oblečení, nějak se do něj nasoukala, přejela vlasy hřebenem a s očima ještě napůl zalepenýma se vyřítila z pokoje do kuchyně.
A tam jsem ztuhla.
Pod stolem ležel krokodýl. Obrovský krokodýl!
S otevřenou tlamou, vyceněnými zuby a očima upřenýma přímo na mě.
Mozek se mi obalil mlhou. Srdce se mi zastavilo a já uskočila zpátky do pokoje.
Proboha! KROKODÝL! V kuchyni!
Hlavou mi začaly zběsile létat otázky.
Kde se tady vzal? Komu utekl? My přece v terárku krokodýla nikdy neměly!
Víte, já jsem na zvířata opravdu trochu cvok, to přiznávám. Ale pořídit si krokodýla a nechat ho volně pobíhat po bytě? Tak daleko moje láska ke zvířatům ještě nedošla.
Ale on tam byl a koukal na mě. A já se potřebovala dostat do práce.
Co když se pohne? Co když na mě skočí? Jak ho mám chytit? Kam ho potom dám? Vždyť pro něj nemám ani vhodné terárium! A co když mě pokouše?
Tohle všechno mi prolétlo hlavou během dvou vteřin.
Popadla jsem peřinu, našla tyč od vysavače a šla tu potvoru zpacifikovat. Plán nebyl úplně propracovaný, ale počítala jsem s tím, že na něj hodím peřinu, tím ho možná znehybním a pak se uvidí. Umlátit ho tyčí od vysavače jsem nechtěla, tu jsem měla v ruce jen pro jistotu.
Krokodýl ležel na stejném místě. Ani se nepohnul.
Pomalu jsem se přibližovala. Opatrně, krok za krokem. Srdce mi bušilo až v krku a ruce jsem měla připravené k okamžitému zásahu.
A pak, když jsem stála skoro u něj, mi to konečně došlo.
Vždyť je to hračka!
Ten zatracenej krokodýl, kterého jsem včera večer přivezla jako narozeninový dárek pro vlastní dítě!
Sto šedesát centimetrů dlouhá, dokonale vymalovaná gumová hračka.
Stála jsem uprostřed kuchyně, v jedné ruce peřinu, v druhé tyč od vysavače, a připadala si jako totální magor. Nevěděla jsem, jestli mám začít brečet, nebo se smát. Z váhání mě vytrhlo uvědomění si, že přijdu pozdě do práce.
Dorazila jsem tam celá ještě rozklepaná, střídavě bílá a rudá. A se značným zpožděním.
Vedoucí si mě pochopitelně zavolali na kobereček.
Žádali vysvětlení, proč jsem přišla pozdě.
Mohla jsem si vymyslet dopravní komplikace, porouchané auto, návštěvu ufonů nebo cokoliv víc uvěřitelného a míň trapného, než to, co se mi doopravdy stalo.
Jenže já jim řekla pravdu. Že mě doma málem sežral krokodýl.
Tedy vlastně nesežral, ale strašně jsem se bála, že mě sežere. A že jsem ho chtěla polapit pomocí peřiny a vysavače. A nakonec i to, že byl gumový.
Chvíli na mě nevěřícně koukali. Pak se začal jeden smát, a to už to nevydržel ani ten druhý. Během okamžiku se celé vedení smálo tak, že nemohlo popadnout dech.
Z mého pozdního příchodu nakonec žádný průšvih nebyl.
Po zbytek směny za mnou nenápadně přicházeli kolegové a vyzvídali, co se vlastně stalo, když jsem byla na koberečku. Prý se celé hejno vedoucích od rána něčemu chechtá a nikdo neví proč. Všem jsem jim to odvyprávěla. A všichni se tím baví dodnes.
Dcerka byla z Chňapíka, jak jsme krokodýla pojmenovaly, nadšená. Přesně jak jsem očekávala. Její radost mi to ranní trauma plně vynahradila.
Krokodýla jsem se lekla ještě nesčetněkrát, ale tyč od vysavače už jsem na něj nikdy nevzala… Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne...