O veverce Vivi

Hezký den, kluci a holky, jaký asi bude? Já si myslím, si celý den budete hrát, povídat s rodiči, užívat si každého paprsku, který vás zašimrá na nosánku a bude Vám hezky. Dnes vám povím příběh, kterým přijdete na to, že ne každý je takový, jak na první pohled vypadá. Tak se krásně usaďte a já začínám.
O veverce Vivi
V lese, tam kde je ten vykotlaný starý strom, žila jedna maličká veverka, která se jmenovala Vivi. Žila si spokojeně v dutině toho na vysokém stromu. Skákala z větvičky na větvičku a z dálky by jste, holky a kluci, zpozorovali jen její huňatý oranžový ocásek. Veverka Vivi si usilovně hledala po lese to, co milovala nejvíc. Co jí nejvíce chutnalo. A že toho bylo - houby, bobule či oříšky, různá jadýrka. A to vše si poctivě ukládala do díry v kmeni jejího stromu. Tam měla svůj úkryt a pěkně si ho vystlala větvičkami a peřím. Vivi si tak jako všechny veverky v parku či v lesíku chystala zásoby na studenou zimu. Sbírala zásoby pro sebe a pro svou malou dcerku, veverku Lily, která měla mezi očima malou bílou hvězdičku. Veverky si totiž vše co najdou, vždy uskladní u sebe doma ve stromu či v hnízdě na větvích.
„Hned se vrátím. Ještě než přijde studená paní zima, jdu nasbírat zásoby!“ řekla své malé veverce Lily. Odešla, protože věděla, že může. Lily byla sice její malá dcerka, ale už dost velká na to, aby věděla, že dovnitř doupěte nikoho pouštět nesmí.
Jak si tak Vivi cupitala po lese a trhala houby a hledala chutné oříšky, všimla si, že začíná foukat chladný vítr.
„No jéje, co ten podzim zase vyrábí!“ řekla si Vivi pro sebe. Popadané barevné lístky začaly tancovat v chladném větru a na srst Vivi pomaličku padaly malé kapičky deště. Najednou začala matka příroda foukat ještě silnějším větrem! Vivi rychle spěchala ze všech sil ke své maličké dcerce Lily. V hlavě jí běžely různé myšlenky, jak na běžícím pásu. V takovém počasí se musí asi Lily bát.
Skočila z vysokého stromu a už už byla u svého úkrytu, když nešťastně zafoukal vítr tak silně, že Vivi spadla do jámy plné bláta, listí a popadaných šišek.
„Pomoc, pomoc, nemůžu se odsud vyhrabat! Hrozně fouká a prší a já musím jít ke své dcerce!“ volala smutně veverka a snažila se vyškrábat ven z díry. Naříkala a naříkala, ale nikdo ji neslyšel. Když vtom znenadání listí zašustilo, malou veverku někdo chytl do tlamy plné zubů a veverka byla z blátivé díry plné listí zpátky na nohou. Před ní najednou stála velká šedá vlčice s tváří plnou jizev.
„Dě, dě, děkuju,“ řekla vystrašeně Vivi vlčici a posbírala si ze země rozsypané zásoby oříšků a hub.
„Musíme si přece pomáhat, i já jdu ke svým mláďátkům, taky jsem maminka. Běž a ukryj se, přichází bouře,“ řekla vlčice, která ji zachránila, a ztratila se v lese. Vivi byla vlčici velmi vděčná. Bez ní by tam byla uvězněna a nemohla by se dostat ke své dcerce Lily. Jak jen mohla, utíkala před silným větrem a deštěm, když konečně spatřila jejich vysoký strom, ve kterém žily. Vyskočila na strom a přivítala se s maličkou Lily. „No ten podzim dnes ale dovádí!“ řekla Lily.
„To ano! Mám další zásoby na zimu a nejen to! Dnes jsem zjistila, že v nouzi poznáš přítele! A že ne každý, kdo si myslíš, že je špatný, opravdu takový je,“ řekla veverka Vivi a vyprávěla svůj příběh, jak potkala vlčici.
No teda kluci a holky, měli jste strach? Měli bychom si uvědomit, že ne každý, kdo se zdá na první pohled špatný, kdo vypadá ošklivě, takový i je. Je jedno moudré přísloví. Nesuď knihu podle obalu. A toho se držte.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.