Pískoviště.

Z vašich příběhů - Pískoviště
Říká se, že lidé začínají objevovat a poznávat svět, když jsou malí. Prdlajs. Já jsem dospělá a začala jsem ho doopravdy poznávat až ve chvíli, kdy jsem si porodila "Malou šéfovou". Taky jste si jako já mysleli, že pískoviště je místo pro bábovičky a první dětské lásky? Ha! Velký omyl. Je to bitevní pole.
Moje Malá šéfová dnes předvedla taktický manévr, za který by se nemusel stydět ani agent 007. V jedné ruce držela kyblíček, v druhé lopatičku. Standardní výstroj, na první pohled téměř žádná hrozba. Na scénu ale vstupuje chlapeček přibližně stejného věku, dva až tři roky. Dcera, která si s chlapečky už ve svém útlém věku stihla zažít své, a věrná našemu rodovému heslu „nejdřív jednej, pak přemýšlej“, ho preventivně vyřazuje lopatkou. Dřív, než by to stihl udělat on.
Já jako správná matka okamžitě nasazuju výraz hluboké lítosti a pronáším výchovné věty. V duchu ale kladně hodnotím její slušný švih i dobrý odhad vzdálenosti.
Chlapeček se slzami v očích se zmocní její lopatky a prchá. Nezasahuju. Jednak je to neskutečný fofr a jednak potřebuji vědět, jestli jsem porodila opravdového bojovníka, nebo plyšovou hračku. Malá šéfová vyráží a následuje divoká honička kolem pískoviště až do zadní části hřiště. Chlapeček zakopne (amatér) a v tu chvíli dcera provádí brilantní tah. Padá s ním. "Solidárně." Je totiž mazaná. Ze země mu tu lopatku sebere mnohem snadněji, než kdyby nad ním stála.
A tady přichází moment, který bych nečekala ani já.
Malá šéfová má lopatku zpátky. Ale místo oslavného tanečku a vítězného zařvání přechází do fáze zahlazování stop. Přiběhne k náhodné, nevinné holčičce, vrazí jí lopatku do ruky a sama se tváří, že je tu úplným omylem a s celou věcí nemá vůbec nic společného.
Chlapeček dobíhá. Dívá se na prázdné ruce mé dcery, pak na cizí holčičku s "ukradeným" předmětem. V jeho očích proběhne něco, co velmi připomíná kolaps vnitřního systému. Svět mu očividně přestal dávat smysl.
Večer u vína jsme se s mužem snažili rozklíčovat, co se vlastně stalo. On tvrdí, že dcera jen chytře hodila vinu na někoho jiného tím, že se zbavila důkazů. Já si myslím, že šla ještě dál. Že šlo o čistou demonstraci moci: lopatka je moje, a jen já můžu rozhodnout, kdo ji bude držet. A já jsem rozhodla, že ji může mít kdokoliv, jen tenhle kluk se jí už nikdy ani nedotkne.
Ať tak nebo tak, geny se nezapřou. Je to bojovnice. Po mamince. Jen doufám, že jednou nepřišije nějaký ten prohřešek i mně. Třeba čokoládu schovanou mezi spodním prádlem. Jelikož tu bych si tam vážně sama nikdy nestrčila.
A co myslíte vy? Byla to obyčejná zahlazovačka, nebo sofistikovaná ukázka dominance?
Zdroj Facebook...