O založení Nového Města pražského

Císař a král Karel IV. slavné paměti už za dob svého vladaření, když
ještě otec jeho Jan Slepý živ byl, staral se otcovsky o země své,
zvláště pak o Čechy, vlast svou. Jejich blaho leželo mu vždy na srdci.
Když po smrti otcově nastoupil na trůn, obzvláštní péči měl
o povznesení svého království a především srdce jeho, Prahy,
kteréžto město zvláště zvelebiti si umínil. Byl v mládí vychován
při královském dvoře francouzském v Paříži a dojista rozloha
i nádhera tohoto slavného města tanula mu na mysli, když
na zvětšení a okrášlení Prahy se ustanovoval. Rozhodl se brzy,
že založí vedle Starého a Menšího města ještě město Nové.
Pověst vypravuje, jak že Karel k úmyslu založení nové části Prahy byl
přiveden. Když se vrátil po smrti svého otce v lednu 1347 nakrátko
do Čech a přebýval na hradě Pražském, pohlížel jednoho dne
se svými hosty a dvořany z oken svého večeřadla na Prahu
rozkládající se v kotlině vltavské. Všichni se zalíbením hleděli na
krásné město, na jeho střechy sněhem posypané, na četné věže
chrámové, na stříbrný pás Vltavy městem se vinoucí, tou dobou
ledem spoutané. A dobrý král uchvácen tím pohledem počal
chváliti město svoje řka, že se mu na světě nevyrovná žádné jiné.
A dodal, že ještě zvelebiti je hodlá, aby i nadále přednost drželo
mezi městy světa. A obrátil se k dvornímu hvězdáři svému, opodál
stojícímu, řka:
„Já městu svému milému budoucnost slavnou přisuzuji, jako ji
pramáti moje, kněžna Libuše, věštila. Pověz nyní ty, co o tom praví
nebeská znamení!“
Starý hvězdář zachmuřené tváře po chvíli zdráhání odpověděl
na to vybídnutí:
„Chceš tomu, vznešený pane můj a králi milostivý, poroučíš,
a služebník tvůj poslechne. Ale věz, že neveselé jsou zprávy mé,
že neodpovídají tomu, co tvým je vroucím přáním!“
„Mluv jen bez váhání!“ král pobízel. „Rci, co ti hvězdy pověděly;
zvěděti to musím, ať to je cokoli.“
„Viděl jsem ve hvězdách osud města,“ promlouval hvězdář na
vyzvání královo. „Malou Stranu stihne zhoubný požár a v popel
ji obrátí, na Staré Město povodeň přikvačí a zhubí je. Tak město
všecko bude těmi živly zničeno, zajde.“
Ulekl se král, i všecka družina jeho se polekala, chvíli ticho dusné
panovalo ve večeřadle. Ale náhle král se vzchopil, planoucími
zraky rozhlédl se po přítomných a zvolal:
„Nezajde Praha moje milá, nepomine sláva její! Kdyby i pohromy
přišly, jaké věštíš, proroku neblahý, zatím Nové Město pražské
vystavěno bude, které chci založiti tam na druhém břehu, aby se
k Starému Městu přimykalo. Tak potrvá Praha i nadále i přes nepřízeň
osudu. Nezahyne!“
Potom král, myšlenkou svou uchvácený, vykládati počal, jak si
tu novou Prahu představuje. Od Poříčí při břehu vltavském měla
se táhnouti až ke vsi Rybníku s kostelem svatého Štěpána, ke Zderazu
a Podzderazí, k Opatovicům, kteréžto osady tam odedávna se
rozkládající měly být zabrány mezi ulice nového toho města. Zeď
jeho hradební táhnouti se měla od severního konce jeho na Poříčí
až k jižnímu pod Vyšehradem, tedy od řeky zase k řece.
Co si Karel IV. umínil, to také provedl bez váhání. Záhy ustanoveno
bylo, kudy půjde zeď hradební, jež by novou část města
objímala, kde v ní brány budou umístěny, a také hned přikročeno
bylo k stavbě hradeb a k vyměření ulic i náměstí v prostoru mezi
těmito novými hradbami a zdí obkličující Staré Město. Král vydal
zakládací listinu nové části města 8. března roku 1348; 26. dne
téhož měsíce položen pak byl slavnostně základní kámen k nové
Praze. Potom už práce rychle pokračovaly, pozemky stavební,
vyjímaje ty, kde od dřívějška již osady byly, rozděleny byly těm, kdo
mínili usaditi se v nové části Prahy. V zakládací listině také
ustanoveno bylo jméno Nové Město pražské, ač mnozí toho mínění
byli, že by se po svém zakladateli jmenovati mělo Karlovem.