O zázračném doktorovi

V kterémsi paláci na Starém Městě pražském rozstonal se jeho
majitel, bohatý hrabě. Domácí lékař šlechticův nevěděl si s nemocí
rady, svoláni byli nejlepší lékaři z celé Prahy, profesoři fakulty
medicínské – nic platno nebylo, nemoci na kloub nepřišli a hraběti
bylo hůř a hůř. Zdálo se, že už nemocnému pomoc žádná není.
Tu jednou starý komorník, který hraběte obsluhoval, vida, že
v paláci lékař lékaři dveře podává a že nadarmo je jejich umění,
odvážil se promluviti k nemocnému takto:
„Milosti hraběcí, dovoluji si poradit, aby lépe bylo. Tu všichni
ti učení pánové, jak hádám, nepomáhají nic, jen moří. Věděl bych,
kdo by pomohl, nevím však, smím‑li povědět.“
Hrabě, trápený bolestí, usmál se mdlým úsměvem a povídá:
„Mluv jen, co víš, pověz!“
„U nás v městečku,“ povídá komorník, „žije nějaký doktor Kytl,
v umění lékařském nad jiné obeznalý, a k tomu lidé z daleka široka
v důvěře o radu se obracejí. A jak vím, pomohl často i tenkrát,
když už jiní lékaři nadobro vzdali se naděje. Počítám dojista, že
by pomohl hraběcí Milosti.“
Hrabě, vyslechnuv tu řeč, jako tonoucí stébla se chytá, hned
komorníkovi svému poručil, ať zařídí, aby pro doktora Kytla dojeli.
Vskutku přeslavná byla pověst doktorova. Říkali také „tomu ani
Kytl nepomůže“, chtěli‑li o někom říci, že je již nadobro ztracen.
Zázračný doktor nečinil rozdílu mezi bohatým a chudým, ledaže
od bohatého dával si zlatem hodně platit, chudému že rád zdar-
ma poskytl pomoc. Zvláštních ohledů ke vznešeným lidem také
neznal.
Když přivezli doktora Kytla do Prahy k hraběti a vedli jej k hraběcím
komnatám, služebnictvo hledělo naň úkosem. Komorník,
maje vyhlášeného doktora uvésti k hraběti, dlouho otálel, až konečně
dodal si odvahy a povídal, že není možno, aby pan doktor
v takovém šatě přistoupil k loži hraběcímu. Byltě doktor oděn
odřeným, ošumělým kabátem, tak špatným, že by v něm byl nikdo
slavného doktora nehledal.
Kytl se smál, když mu tak komorník zastupoval cestu, potom se
zlobil, ale když viděl, že komorník od svého mínění upustiti nechce,
oblékl konečně po dlouhém zdráhání pěkný, zdobený kabát, který
mu z hraběcí šatnice vybrali. Pohleděl na sebe do zrcadla, usmál
se, ale neřekl nic a kráčel za komorníkem k hraběti, který ho již
očekával. Uklonil se mu a mlčky postavil se vedle postele. Hrabě
slabým hlasem vypověděl mu svoje trápení a tázal se s výrazem
úzkosti ve tváři, zda mu doktor může pomoci. Ale Kytl ani muk,
jen stál bez hnutí a prohlížel si kabát, který mu komorník vnutil.
Hrabě nemohl se dočkati odpovědi a zeptal se konečně doktora,
proč nemluví. A doktor Kytl odpověděl:
„Váš komorník nechtěl mě k vám pustiti v mém kabátě. Musil
jsem obléci tenhle, zlatem vyšívaný. Patrně je ten kabát zde
důležitější nežli já. Čekám tedy, že snad také dříve než já promluví.“
Hrabě se nemohl zdržeti úsměvu a kázal přinésti Kytlův kabát.
Doktor se převlékl, prohlédl potom nemocného, nařídil způsob
léčení a dokázal, že v krátkém čase hrabě se uzdravil.
Tím se rozšířila Kytlova pověst jako zázračného doktora a všade
po Praze si o něm povídali. Doktor potom častěji léčil v Praze a stalo
se někdy, že uzdravil nemocného, který měl již duši na jazyku.
Jaký div, že doktorovo umění zdálo se lidem věcí nadpřirozenou,
a záhy si začali povídati o tom, že je Kytl s ďáblem ve spolku. Proto
prý v každé nemoci uzdraviti dovede. Říkali o něm také, že má
čarodějný plášť; na něm rozestřeném prý do povětří může vzlétnouti
a nesmírnou rychlostí se přenésti, kam jen chce.
Tak jednou, když doktor v Praze prodléval, potkal se tu na trhu
u Sv. Havla se známým krajanem. Dali se do řeči a krajan se ptal
doktora, kdy se vrátí domů. On že se právě z Prahy chystá, a to
že musí pěšky. To řekl, protože si myslil, že snad Kytla dá jeho
pražský pacient odvézt domů a on že by se svezl. Doktor Kytl se
zasmál a povídá:
„Pojď jen se mnou, svezu tě.“
I šel milý krajan za Kytlem, až vyšli ven z Poříčské brány. Tam
pěkně doktor plášť na zem rozestřel, usedl naň i s krajanem a přísně
poručil tomuto, aby ani nepromluvil po celou cestu. Vtom už na
plášti do povětří vzlétli, vysoko nad Prahu se vznesli a závratnou
rychlostí uháněl s nimi plášť vzduchem přímo k domovu.
Přes hory a doly letěli, pole a lesy se pod nimi střídaly, města
a vesnice, řeky a rybníky, louky a zahrady. Doktorovu krajanovi
úžasem dech se tajil. Držel se doktora pevně, aby se závrati ubránil,
a pohlížel na měnivý obraz krajiny. Nemohl se ubrániti podivu
a zvolal najednou:
„Ach, pro pána krále, to je krása!“
V tom okamžení se mu zatmělo před očima, svět se s ním zatočil
a on, ztráceje vědomí, pozoroval jen, že klesá velmi rychle k zemi.
Když se vzpamatoval, seděl na kupce sena uprostřed veliké louky
blízko řeky. Vstal a došel k lidem, kteří u vody pracovali. A od těch
zvěděl, že se ocitl na břehu Jizery blízko Benátek, v polovině cesty
k domovu. S doktorem už pak nikdy vzduchem cestovat nechtěl.
Ještě jednu věc povídali v Praze o doktoru Kytlovi.
Měl doktor doma dva synky, čiperné kloučky. Ti celý den po
domě kutili, všecky kouty prolézali. Jednou, když doktor zas do
Prahy byl zavolán, a ukončiv návštěvu u nemocného, po městě se
procházel, jat byl náhle divnou úzkostí. Neměl již stání, a usednuv
na svůj plášť, spěchal k domovu.
A byl již nejvyšší čas. Hoši v jeho nepřítomnosti dostali se do
jeho pokoje, který zůstal náhodou otevřen. Tam hned do očí jim
padla veliká stará kniha na dřevěném pultě. Přistavili si zvědaví
hoši stoličku, knihu otevřeli a začali pomalu slabikovat
nesrozumitelná slova. Jaký však byl jejich podiv, když tu v otevřeném
okně objevilo se několik havranů. Hoši četli dál, a hejno černého
ptactva stále rostlo, vniklo do světnice, s křikem kroužilo
pod stropem, usedalo na pultě a hrozivě mířilo zobáky na hochy. Noví
a noví havrani přilétali oknem. Hoši vyděšeni ustali ve čtení a hledali
spásu v útěku.
Vtom se ve dveřích objevil otec. Seznal hned, co se přihodilo,
skočil k čarodějné knize a počal čísti to, co hoši četli, ale obráceně.
Havrani zase oknem vyletovali a za chvilku poslední z nich
zmizel. Kdyby byl doktor Kytl včas nepřišel, byli by havrani hochy
uklovali.
Tím vším, co se o zázračném doktoru Kytlovi po Praze povídalo,
vzrůstala jeho pověst, ale také bázeň před ním. Že však uměl tak
léčiti a uzdravovati jako nikdo jiný, vážili si ho všichni, chudí pak
také proto, že je léčil zadarmo a mnoho dobrého jim prokazoval.
Přestože měl v Praze stále mnoho pacientů, nepřestěhoval se sem;
byl však Pražanům vždy jako jejich.