O Nekázance

Než přikročeno bylo k stavbě Nového Města, byly už vyměřeny
pozemky stavební, ulice, náměstí a tržiště, a podle toho musel se
říditi každý stavebník. Přidělený sobě pozemek obdržel každý
v plné své vlastnictví, jen se zavázati musel, že v době jednoho
měsíce po obdržení pozemku započne se stavbou a za půldruhého
roku natolik bude hotov, aby mohl tam už pohodlně přebývati.
Těm, kdož na Novém Městě usazovati se chtěli, zaručena byla
privilegiem Karlovým svoboda ode všech berní na dvanáct let; také
v té listině vyjmenována byla řemesla, která měla býti ze Starého
do Nového Města přenesena: pivovary se sladovnami a hvozdy,
dále koláři a všichni kladivem kovy zpracovávající, jako kováři,
zámečníci, nožíři, zbrojíři a jiní, vyjímajíc jediné tolik jich, kolik
by žádala potřeba okovávání koní a hotovení zbraně.
Nové Město Karlovo rostlo vůčihledě k nemalé radosti svého
zakladatele. Král sám často docházel na staveniště, aby prohlížel,
jak všude horlivě se pracuje, jak dům za domem zvedá se ze základů.
Rád s lidmi si promluvil, vyptával se, chválil. Přísně však
dbal o to, aby plán, podle kterého určeny byly ulice a náměstí, vždy
byl dodržován.
Když Karel IV. navrátil se zase jednou z říše německé, kam musel
jako císař zajížděti, odebral se, sotvaže mu chvíle zbyla, na
Nové Město, kde stále pilně stavěli. Přes Staré Město se tam dostal
a branou Svatohavelskou – tam, kde je nyní ulice Můstek – vyšel
na nové městiště. Tam už rostlo Nové Město.
Král se ubíral za hradbami směrem k bráně sv. Ambrože, nynější
Prašné, pozoruje cestou hemžení na staveništích, pilnou práci.
Náhle zarazil koně a zahleděl se k uličce, která od hradeb vyměřena
tam se táhla směrem ke kostelu sv. Jindřicha, tehdy budovanému.
Nemohl si vzpomenout, že by na plánech zastavovacích
byla taková ulička, sám byl při přípravě plánů těch. Zajel tedy
k nejbližšímu staveništi, a když se stavitel objevil, tázal se, kdo
uličku tu zřizovati počal. Stavitel polekaný přísnou tváří královou
pověděl, že tak měřiči královští učinili, ti že ještě tou dobou na
druhém konci uličky vyměřují. Král pobídl koně a projel uličkou
až tam, kde spatřil měřiče. Těch hned pohněvaně se ptal:
„Kdo vám kázal zříditi a vyměřiti ulici tuto?“
Tu jeden z měřičů ustrašen odpověděl pokorně:
„Nekázal nikdo ulici tuto založiti, Milosti královská. My o své
újmě tak učinili. Zdálo se nám, že jí tu třeba. Ale podle tvého
rozkázání ji zase zrušíme.“
Karel rozmýšlel se maličko, ale potom pravil:
„Nechte jen ulici tu tak, jak jste vyměřili. Ale za to, že jsem ji
udělati nekázal, ať je jméno její Nekázalka. A tak ať zůstane
pojmenována navždy.“
Zůstala ulice, zůstalo dodnes i jméno, jen pozměněno je poněkud:
říká se Nekázanka.