O zkamenělém pastýři u Koldštejna

Ve vsi blízko Koldštejna na Šumpersku žil před dávnými lety chudý
pastýř, pásal stádo ovcí na pastvisku pod lesem. Byl to hodný člověk,
o svěřené stádo pečlivě se staral, s lidmi ve vsi dobře vycházel,
měli ho rádi. Jen syn se mu nezvedl. Byl urputný, neochotný, raději
se s jinými výrostky toulal, než aby byl pomáhal otci ovce pást.
Raději než na pastvě vysedával v hospodě, pil, v karty hrál. Rok
od roku bylo to horší: syn zvykal povalečnému životu, táta zatím
stárnul a potřeboval čím dále tím více zastání. Nic naplat, syn
přece jen musel s ovcemi na pastvu, zvláště když otec postonával
a nemohl se z chaloupky hnout. Tu byl syn na otce zlý, utrhoval
se na něho, proklínal, že musí ovce pást.
Jednou zrána chystal se mladý pastýř do vsi, ovce sehnat do stáda
a hnát je na pastvisko. Že tam měl zůstat přes celý den, sháněl
doma něco k jídlu. Ale nenašel než skývu černého chleba a nějakou
homolku. To mu nebylo. Byl by chtěl něco lepšího k obědu.
„To je všecko, co máme k jídlu?“ volal na otce mrzutě.
„Víc tu není,“ odpovídal churavý otec, „vezmeš‑li si to, sám nevím,
co budu jíst.“
Syn se zamračil, neřekl ani slova, hodil chléb i homolky do kabely
a šel. Vedl toho dne ovce na návrší u lesa. Tam si mrzutě lehl
na trávník, mračil se jako nebe před bouřkou.
Psa, který se k němu lísal, odkopl zlostně, až zvíře bolestí zavylo.
Když stálo potom slunce vysoko na obloze, když už se poledne
přiblížilo, sedl si pastýř a z kabely vytáhl chléb i homolky. Zakousl
se do skývy, ale poznal hned, jak je tvrdá; div si na ní zuby nevy–
lomil. Zlost jej chytila, vyskočil, proklínal svůj osud. A v tom
rozhořčení chytil skývu a mrštil jí daleko s hlasitým proklínáním.
Ale sotva chléb, „boží dar“, tak pohaněný dopadl do trní, pastýř
se proměnil v kámen. A tak dodnes tam v okolí Koldštejna ční veliký
balvan, ten má podobu lidské postavy; je to zkamenělý pastýř,
jenž, jakoby nachýlen, hledí do údolí, pro výstrahu všem, kdo se
s málem nespokojí a kdo v nevážnosti mají chléb.