O zvonu ve Fryštátě

Neměli nikde ve Slezsku takového zvonu, jako byl ten, který visel
na věži farního kostela ve Fryštátě. Když jej rozhoupali, slyšet bylo
jasný jeho zvuk široko daleko, až prý do Těšína. A byl ten zvon
starší než město Fryštát samo. Tam, kde dnes je vesnice Staré
Město řečená, bývala už před dávnými a dávnými lety bohatá obec.
V té obci si pořídili kostelní zvon, jakým se nikde v zemi chlubit
nemohli. Věnovali na něj mnoho peněz, zvonaři stříbro dali, aby
je do zvonoviny přimísil. A zvuk toho zvonu byl vskutku lahodný,
dojímavý.
Zlá pohroma přišla na tu obec. Vypukl tam prostřed léta, za suchého
počasí požár; dřevěné příbytky hořely jako sláma a plameny
přeskakovaly ze stavení na stavení. Marné bylo hašení: do večera
všecka obec lehla popelem. I kostel shořel, a když se vzňaly trámy
na věži, která hořela jako obrovská svíce, uvolněný zvon spadl.
Brzy se i věž zřítila. Škoda požárem způsobená byla nesmírná.
Lidé jen málo zachránili, všechna stavení byla na prach shořelá.
Pláč a nářek se ozýval po celém spáleništi.
Nikdo už nechtěl znova si stavět příbytek na tom nešťastném
místě, založili tedy jinde novou obec, nynější Fryštát. Zmohli se
zase pilnou prací a obec vzkvétala. I nový kostel si postavili a nové
zvony na věž si pořídili. Tam, kde stávala kdysi obec, již požár zničil,
bylo potom pastvisko. A tu prý jednou, po dlouhém čase páslo
se tam stádo vepřového dobytka. A pastýř, jak tak kolem stáda
obchází, vidí, že svině vyryla hluboký dolík a že se v něm něco
leskne. Byl to zvon, ten krásný zvon ze shořelého kostela. Nerozlil
se při požáru, jak myslili lidé, ale zaryl se hluboko do země. Pastýř
oznámil svůj nález ve Fryštátě, zvon byl vykopán, a že jej shledali
neporušeným, převezli jej do města a zavěsili na věži farního kostela.
Znova se potom rozléhal stříbrný zvuk velikého zvonu širým
krajem.
Tehda sídlila v těšínském hradě princezna, té se zvuk fryštátského
zvonu tak líbil, že sedávala u okna a poslouchala, dokud jen
ve Fryštátě tím zvonem vyzváněli. Ale nestačilo jí to. Toužila míti
zvon blíž a chtěla jej pro těšínský hradní kostel. Vzkázala starším
města Fryštátu, aby jí zvon prodali, že jim dá za něj, co budou chtít.
Fryštátští se zpěčovali prodati zvon, který byl jejich pýchou, ale
nemohli to přece jen tak odříci princezně, aby si ji nerozhněvali.
Usmyslili si tedy, že řeknou takovou cenu, kterou nebude chtít
princezna zaplatit. I určili si za zvon tolik tolarů, co by se jimi
vysázela řádka z Těšína do Fryštátu. A princezna na to přistoupila.
Nezbylo tedy než vydati zvon princezně.
Neradi snímali Fryštátští krásný zvon ze své věže; v lítosti
utěšovalo je jen to, že dostanou tolik peněz. Budou moci dáti si
ulíti nový zvon, a ještě jim hodně zbude na zvelebení města. Odvezli
zvon do Těšína na hrad a naložili tam tolary, které jim byly
vydány.
Fryštátský zvon složen byl pod věží na těšínském hradě a připraveno
všechno, aby mohl být druhého dne vytažen na věž a tam
zavěšen. Ale časně ráno shledali lidé na hradě, že zvon zmizel.
Neuměli si to nijak vysvětliti. Jen to bylo jisto, že zvon nikdo
v noci z hradu odvézti nemohl; bylať brána zavřena a v nádvoří
byly stráže.
Když ohlásili princezně, co se stalo, rozkázala, aby posel dojel
do Fryštátu tu věc starším obce oznámiti. Ale ten posel potkal se
ve bráně s poslem, kterého poslali Fryštátští, aby princezně oznámil
divnou věc, že se zvon přes noc ocitl na věži kostela fryštátského.
Tu poznala princezna, že to mohlo být způsobeno jen zázračnou
mocí, a vzkázala proto Fryštátským, aby si zvon nechali doma, že
ani tolary od nich nechce nazpět. Z toho byla ve Fryštátě veliká
radost.
Jen jedinou věc si princezna vymínila, aby byla zazděna okna
na věži fryštátského kostela proti Těšínu. Nechtěla již, aby ji zvuky
zvonu tak podivně vábily.