Petr Pan, trochu jinak.

„Pověz nám pohádku!“
Zvedla jsem pohled od piána a otočila se na svoje dva mladší bratry. Už byly v nočních košilích a ten nejmladší svíral plyšového medvídka, kterému odpadávalo jedno oko v podobě knoflíku.
Dívali se na mě psími pohledy, kterým nešlo říct ne.
Povzdechla jsem si a zaklapla piáno.
„Jste umytí?“zeptala jsem se hlavně nejmladšího, který se nerad koupal.
Rychle zakýval hlavou.
„Vyčištěné zuby?“pohlédla na staršího.
„Udělali jsme všechno.“
„Tak běžte do postele, já hned přijdu.“
Radostně zaskákali a už byli na schodech.
Ozvala se rána.
Zvedla jsem se ze židle a tryskem běžela ke schodům.
„Nic mi není.“zamumlal nejmladší a sbíral se ze země.
„Méďa to taky přežil?“
„Oko stále drží!“zvolal a byl z dohledu.
Zavrtěla jsem pobaveně hlavou a sfoukla svíčku.
Pomalu jsem vystoupala schody a zamířila si to k dětskému pokojíku.
Se zamračeným pohledem jsem se po něm rozhlédla.
Bude mi chybět.
Sednula jsem si na postel, sundala župan a podívala se na chlapce, zachumlaný v peřinách, nadšeně čekajíc, co se dneska stane pirátům ze Země Nezemě.
„Kde jsme vlastně skončili?“zeptala jsem se.
„Když kapitán Hook se pokusil rozřezat Panův hrudník, jeho ocelovým hákem ostrým jako břitva.“řekla tajemně ten starší z chlapců.
„A potom uslyšel tikat hodiny, které byly v krokodýlově břiše.“pokračoval mladší.
„A Petr Pan mu zas a znova uniknul.“dokončili jsme všichni tři.
Pousmála jsem se a podívala na okno.
Bylo pootevřené.
„Kapitána to velice rozzuřilo, ale radši, aby mu unikl Pan než, aby se krokodýl za ním znovu vrhnul. Chudáček by třeba pak musel mít místo nohy kůl.“řekla jsem ironicky.
Chlapci se zasmáli.
„To už by nemohl daleko utéct.“
„Ale Wendy, co kdyby krokodýl Hooka opravdu sežral? Co by bylo pak?“
Tato otázka mě lehce překvapila.
„Petr Pan by už neměl s kým bojovat.“
„On by si někoho našel.“
„A jak to tak můžeš vědět jistě?“
„Je to přeci Petr Pan. Každý mu závidí jeho charakter, jeho moc, jeho svobodu…“řekla smutně s pohledem upřený na zem.
„Je pozdě, běžte už spát.“řekla jsem po chvilce ticha a lehla si.
„Vždyť jsi pomalu ani nezačala.“stěžoval si nejmladší.
„Promiň, jsem, ale unavená a zítra mám zkoušky z klavíru.“otočila jsem se k nim zády.
Čím víc mě rodiče něčím zaměstnávají, tím více se vzdaluji od bratrů a mám menší energii.
Z očí mi začaly téct slzy.
V tuhle chvíli jsem si přála být jako Petr Pan.
Nevyrůst.
Mít svobodu.
Mít moc.
Uběhly dvě hodiny a já ne a ne usnout.
Vstala jsem a šla do koupelny si učesat vlasy a udělat si culík.
Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem si nevzala noční košili, ale celou dobu jsem v přilehlých kalhotách a v tričku s dlouhými rukávy.
Uslyšela jsem, jak se v pokoji otevřelo okno.
Říkala jsem si, že to byla jen vichřice.
Jenomže potom, jsme se podívala z malého okénka v koupelně a podívala na stromy poseté sněhem. Nehýbaly se.
To nebyl vítr.
Utáhla jsem gumičku a vracela jsem se přes chodbu do pokoje a uviděla siluetu postavy a malé žluté světýlko.
Byl to kluk.
Přejel pohledem po spících chlapcích a zastavil se u mé postele.
Moje peřina je velice nadýchaná, takže to vypadalo, jakoby pod ní někdo byl.
Kluk přišel k mé posteli blíž. Slyšela jsem, jak šeptal mé jméno.
„Wendy, no tak. Promiň, že jsem se ukázal po tak dlouhé době, ale já jsem nemohl. A když už jsem se dnes ukázal, abych slyšel pohádku o sobě,“povýšeně se usmál, ale úsměv mu rychle vystřídal zmatený pohled.“, jí ani pomalu neřekneš? Co se s tebou děje? Cink tu bývala často, a prý už nejsi ani veselá.“
Světélko, které bylo vlastně víla, přikyvovalo a vydávalo ze sebe tiché cinkání.
Kluk se narovnal.
„Ty už snad se mnou ani nemluvíš?“
Poslouchala jsem ho, a z očí mi tekly slzy.
Něco mi říkalo, abych tam šla. Ale něco zase, abych tam nešla.
„Wendy, mohl bych tě vzít sebou a tentokrát by ses už nemusela vracet, byli bychom tam spolu. Měla bys svobodu.“
„Svobodu.“opakovala jsem po něm opřená o zeď, aby na mě nešlo vidět.
„Uměla bys zase létat a mohla bys povídat klukům pohádky. Byla bys šťastná.“
„Šťastná?“
„Nemusela bys vyrůst.“
„Nevyrůst…“
„Nikdy by ses nemusela už vrátit.“
„Nikdy, je dlouhá doba.“odvážila jsem se říct hlasitěji a ukázat se.
Opřela jsem se o futra dveří.
Stočil svůj pohled ke mně.
„Wendy…“
Rychle jsem setřela slzy.
Rychle ke mně přišel, a hodlal se něco udělat, ale zdráhal se.
Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.
„Ráda tě vidím, Petře.“
Moje gesto ho překvapilo, ale neodtáhnul se.
„Wendy, poleť se mnou…“
„Sama?“
„Sama. Oni,“poukázal na moje bratry.“, mají vyrůst. Ty nemusíš.“
Zamračila jsem se.
Co mám dělat?
Opustit rodinu pro svoji sobeckost?
Nebo zůstat a „žít“ neživot.
„Klidně jim napiš, dopis na rozloučenou. Oni to pochopí, vždyť říkají, že pro tebe chtějí jen to nejlepší.“přesvědčoval hlasem, pod kterým by tála každá žena.
Ale opravdu je tohle nejlepší?
„Měla bys tam novou rodinu.“
Musela jsem přemýšlet rychle, rodiče by mohli být každou chvíli zpátky.
Obešla jsem Petra a zasedla ke stolu.
Hmátla jsem po papíru a pero.
Otevřela jsem inkoust a namočila špičku.
Začala jsem krasopisně psát.
Po dopsání jsem odložila a papír položila na svůj polštář.
Petr se usmál a popadl mě za ruku.
„Víš, co máš dělat?“pošeptal mi do ucha.
„Mít hezké myšlenky.“
„O to ostatní se postarám já.“ucítila jsem jeho úsměv.
Cink letěla nade mnou a posypala mi vlasy vílím práškem.
Podívala jsem se pod nohy a málem narazila do stropu.
„Jak dlouho to bude trvat se tam dostat?“
„Chvíli, ale na téhle planetě to bude trvat jeden den.“
Přikývla jsem a pomalu sebejistě jsem klesala dolů.
Bosými nohy jsem si stoupla na parapet.
Ani jsem si nevšimla, ale uslyšela jsem kroky na schodech.
Petr vyletěl kousek před okno.
Na koutek oka jsem zahlédla rodiče.
Jenomže mi na ledovém parapetu podjela noha a já padala.
-
Má matka vykřikla a tak probudila oba bratry.
Otec se přiřítil k oknu, ale zavřelo se před ním.
Nebo někdo ho zavřel.
Snažil se, ale nešlo mu otevřít.
To už maminka vystřelila z domu a podívala se před něj.
Žádné tělo nebylo k nalezení.
Po pár dnech v novinách stálo, že dívka spadla z balkónu, ale tělo není k nalezení.
Po třech měsících policie vzdala pátrání.
Dopis našli pár dní potom.
Evidentně, spadl pod postel a našel ho starší bratr.
Milí rodičové a bratři,
Kdybyste byli na mém místě, udělali byste to samé, co já.
Nechci se řídit podle pravidel, který mi ukládáte do hlavy vy, ale chci se řídit vlastním systémem.
Jsem sobecká, a proto jsem utekla, někam, kde budu svobodná, a nevyrostu a budu šťastná.
Chcete pro mě to nejlepší, tak to budete muset pochopit.
Omlouvám se, bratři, že jsem vás nevzala sebou, ale máte jiný osud. Nebojte, určitě jednou za čas, ale přijdu a budu vám vyprávět dobrodružství Petra Pana a Krvelačné Jill v Zemi Nezemi.
Mám vás moc ráda.
Wendy
Jak řekl Petr, tak bylo.
Měla jsem to, co jsem chtěla.
Užívala jsem si lovení v lese.
Plavání s mořskými pannami.
Válčení s piráty.
Létání s vílami.
Tancování s indiány.
Povídání pohádek ztraceným klukům a nakonec zpívaní s Petrem, se kterým jsem byla skoro celý dny.
Jednou za měsíc jsem se chodívala podívat domů.
Okno bylo vždy pootevřené.
Mělo to znamenat, že se s tím smířili, ale kdybych přece jen chtěla, tak se můžu vrátit.
Vždycky, když všichni spali, jsem otevřela okno a vkradla se dovnitř. Pohladila jsem oba bratry po hlavách a dávala jim dopis na okenní parapet.
Jednou jsem, ale sebou strhla lampičku, která spadla na zem.
Bratři se jen otočili na druhou stranu a spali dál.
Zatím co rodiče měli lehké spaní.
Viděli mě. Oba dva si promnuli oči, ale já už jsme mířila zpátky do Země Nezemě, než si toho Petr všimne, že jsem zase pryč.
Čím kluci byli starší, tím míň jsme přestávala chodit, až jsem přestala úplně.
Nikdy mi nedošla fantazie a náměty na příběhy a pohádky, nikdy mě neomrzela Země Nezemě.
A po čase mě nemrzela ani rodina na Zemi.