Už vidím tvoji bolest, omlouvám se.

Nepochopila jsem tě. Smála jsem se, stěžovala si na kraviny a dívala se jenom na sebe.
Ty jsi přesto poslouchal, utěšoval a vyvracel.
Dívám se do zrcadla a vyhledávám nedostatky.
Přejedu si po ruce a cítím hrbolaté jizvy.
Čerstvá nad obočím a pod okem.
Vidím tě jak sedíš na nemocniční posteli a pláčeš, zase ti přidělávám starosti, bolest a trápení.
Nepoučila jsem se, ale můžu za to já.
Učil jsi mi, byl se mnou od rána do večera a potom v noci jsem tě zahlédla brečet.
Nevěděla jsem proč brečíš, bylo mi to líto, ale neodvážila jsem se tě jít utěšit. Byla to chyba.
Bylo mi třináct let a bylo to horší než kdy dřív.
Dělala jsem, že tě chápu, že vím jak ti je...
Snažila jsem se tě bránit, ale ještě více jsem to zhoršila.
Z toho mi bylo smutno a zase jsi mě utěšoval, ale mělo to být naopak.
V patnácti mi to došlo a pochopila jsem.
Pomluvy. Nadávky. Stres. Prášky. Nedostatek spánku. Noční můry.
Musel sis toho vytrpět a já to jen přehlížela.
Utíkala jsem do tvé ložnice tě utěšit, ale když jsem tě viděla ležet na zemi se zavřenýma očima a nedýchajícího, mi došlo i to, že je pozdě.
Dnes budu zase brečet. Zase budu mít noční můru.
Najednou se v zrcadle proměníš v mlhu a odejdeš.
Už vidím tvoji bolest, omlouvám se... tati.