POHÁDKA O HVĚZDIČCE Z VELKÉHO VOZU

Vysoko v horách, až tam, kde ticho šeptá do uší a mráz kreslí na okna jemné květiny, co dýchnutím roztávají, tak až nad tím vším, na zimní obloze svítilo jedno veliké souhvězdí, Velký vůz. Ale dříve nesvítil tak, jak ho známe dnes. Každá z jeho sedmi jasných hvězd měla své přesné místo a svítily stejně jasně. Hlídaly noční cesty, ukazovaly lidem směr a byly pyšné, že mohou být spolu.
Jenže jedna malá hvězdička, jménem Jiskřička, ta, co je až na kraji, byla zvědavá a neposedná. Každý večer koukala dolů na zasněžené kopce a viděla děti, jak se smějí, sáňkují a koulují.
„Ach, já bych si to alespoň jednou chtěla zkusit taky!“ povzdechla si. Byla z hvězd nejmladší a nejlehkovážnější.
Byl Štědrý den a Jiskřička udělala něco, co ještě žádná hvězda nikdy neudělala. Odloupla se ze svého místa a hop! Skočila z nebe dolů. Dopadla jemně do sněhu s ledovou krustou a ten pod ní zapraskal jako cukr na vánočním cukroví.
Děti, co sáňkovali na kopci, se na ni nejdříve jen užasle dívaly.
„Ty jsi ale krásná hvězda!“ zvolala holčička Anička. „ Jak se jmenuješ?“ znovu se zeptala. „Jsem Jiskřička.“ pověděla hvězda.
„A umíš sáňkovat?“ otázal se Matěj. Jiskřička se rozzářila. „Ne, ještě nikdy jsem to nedělala, ale moc bych chtěla!“
Děti se na sebe podívali, popadli hvězdu a posadili ji na malé červené sáňky. Pak společně jezdili z kopce dolů, smáli se, padali do závějí, házeli po sobě sněhové koule a Jiskřička jiskřila štěstím víc než kdy dřív.
Jenže jak se den překlápěl v noc, hvězdička začala blednout. „Musím zpátky,“ uvědomila si. „Ale… jak?“
Vyskočila, roztáhla své malé hvězdné paprsky, ale nedokázala se odlepit od země. Byla příliš slabá.
„Co budeme dělat?“ strachovali se děti.
Vtom se z oblohy ozval tichý, ale hluboký hlas :
„Jiskřičko, vrať se k nám, chybíš nám.“ Byly to ostatní hvězdy z jejího souhvězdí, z Velkého vozu. Bez ní se celé souhvězdí naklánělo, vůz byl neúplný a lidé na zemi se nemohli podle něj orientovat.
„Ale já nechci zpátky,“ šeptla slabě Jiskřička nahoru k ostatním hvězdám. „Tady je to tak krásné…“ vzlykala. Aničce jí bylo líto. Ale pak ji pohladila a řekla:
„Víš, Jiskřičko… my tě máme rádi, ale nahoře tě potřebují mnohem víc. Každý má na světě svoje místo. Dokonce i na nebi. A když tam nejsi, vůz není úplný.“
Matěj dodal: „A když se vrátíš, pokaždé, když se na tebe nahoru podíváme, tak si vzpomeneme, jak jsme spolu sáňkovali.“
Ta slova hvězdičku hřála jako vánoční světýlka. V tu chvíli se zvedl jemný vánek. Vločky kolem ní začaly tančit a děti se chytily za ruce.
„Pomůžeme ti,“ řekly.
A všechny děti na kopci z plných plic začali foukat Jiskřičku vzhůru.
Jiskřička se rozzářila. Jejich přání a láska ji pozvedly, a ona stoupala výš a výš, až se opět třpytila na svém místě v souhvězdí Velkého vozu. Od té noci září jasněji než všechny ostatní hvězdy v souhvězdí. A když se na ni děti podívají, ví, že je to jejich malá, statečná hvězda.
Vidíte, holky a kluci, každý na světě i obloze má své místo, kde je důležitý. Když chybí byť jen jeden malý kousek, celek nikdy není úplný. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.