Tisíc a jedna noc

Pohádka o nevinně uvězněném vezíru.

Veliký kalif Harun AI Rašid chodil jednoho dne, jakož býval často jeho obyčej, přestrojen po ulicích Bagdadských, doufaje, že tím způsobem netoliko najde zábavu, ale že i mnoho vypátrá, co jinak jeho radové před ním skrývali. V celku byl dobrým a moudrým panovníkem, avšak jeho prudká, popudlivá mysl přece někdy jej strhla k činům nespravedlivým.
Jsa zabrán v myšlenky, dostal se do ulice, jížto se jinak rád vyhýval, poněvadž v ní byl dům, jenž v něm probouzel nemilé upomínky, byloť mu, jakoby mu jeho zpustlost, jeho zamčená okna a dveře, jakož i hrobové ticho, kteréž vůkol něho panovalo, trpké výčitky činily. Tento dům býval totiž druhdy obydlen jeho vezírem. v nějž kladl kalif největší důvěru, o jehož výtečné povaze nejednoho důkazu se mu dostalo. Přes to však podařilo se nepřátelům vezírovým, u kalifa jej osočiti a jeho hněv tak popuditi, že jej kalif bez vyšetřování dal uvěznit, a to o chlebě a vodě. Uplynulo od té doby sedm let, a žádný přímluvce netroufal si vydati se hněvu sultánovu a uvězněného kmeta se zastati. Jen němá řeč jeho bytu, druhdy tak nádherného, vnikala k srdci sultánovu, když jej někdy uviděl; přece jej však nepřiměla k tomu, aby věc znovu dal vyšetřiti, jakkoli se obával, že ani spravedlivě, ani moudře nejednal.
Veliké bylo tehdy jeho podivení, když spatřil, že dům jeho bývalého ministra docela je změněn. Panoval v něm neobyčejný, dávno již nevídaný čilý život a ruch a množství služebníků snažilo se, aby bývalou jeho nádheru opět obnovilo, nábytek a štěny dlouholetého prachu zbavilo a vše slavnostně připravilo.
Sultán, překvapen, se zastavil a nemohl se zdržeti, aby se neoptal jednoho ze zaměstnaných takto mužů, co to znamená a koho do toho domu očekávají.
„Aj,“ odpověděl služebník vesele, „vezír, náš pán, právě nám vzkázal, že nabude dnes opět sultánovy přízně a že bude propuštěn na svobodu. Alláh budiž veleben, jenž jeho nevinu na jevo přivedl, neboť není lepšího člověka, nežli je vezír a sultán nikdy neměl věrnějšího služebníka nad něho.“
Kalif se zarazil nad touto odpovědí, již si nemohl vysvětliti. neboť mu ani na mysl nepřišlo, by vezíra pustil na svobodu. Avšak stal se zvědavým, byl by se rád dověděl, co jej k této naději opravňuje, a proto si umínil, že se k němu v přestrojení derviše odebere do žaláře. Skoro se obával, že dlouhým uvězněním ten starý muž pozbyl rozumu, a jeho svědomí počalo se mocně ozývati.
Nemeškal tedy a úmysl svůj vykonal. V blízkém krámě nakoupil hojně chleba a koláčů a pospíšil s těmito věcmi k vězení. Přišed tam, prosil dozorce za dovolení, aby směl vězně navštíviti a své zásoby mezi ně rozdati, dokládaje, že jej k tomu zavazuje učiněný slib. Bylo mu to dovoleno, on pak šel od kobky ke kobce, až se dostal k té, v níž byl vězněn nešťastný vezír.
Byl-li pohled na polospadlý příbytek vezírův sultánovi výčitkou; dotkl se ho změněný zjev kmetův ještě více. Jeho vlasy za těch sedm let zbělely jako sníh, a zármutek, jakož i nesčíslné nedostatky a svízele, jimž ubohý vězeň byl vydán, vryly mu hluboké vrásky do tváře. Přece však pohlíželo jeho oko přívětivě, a vědomí nevinnosti zachovalo jeho ducha bez pohromy, což sultán ihned zpozoroval a čímž hluboce byl dojat. Brzy však se vzpamatoval. Měl k tomu dosti času, neboť vezír právě konal modlitbu. Když ji ukončil, obrátil se k přestrojenému kalifu a tázal se ho mírné, co jej k němu přivádí.
„Chtěl jsem vám přáti štěstí k vašemu osvobození,“ odpověděl kalif. „Vy mne sice neznáte, ale já se za vás přece často k Bohu modlil, abyste dosáhl svobody. Veliká byla tedy má radost, když vaši služebníci vypravovali, že budete dnes propuštěn na svobodu a ještě dnes večer do svého bytu se vrátíte. Překvapilo mne to tím více, ježto mi ještě dnes ráno bylo řečeno, že sultán ještě pořád vás nehodlá propustiti.“
„To může být, útrpný derviši,“ odpověděl vezír, „ale přece mi věřte, dříve že budu svoboden a na své úřady opět dosazen, než nastane noc.“
„Přeji vám, aby se tak stalo; ale řekněte mi, odkud čerpáte tak bezpečnou naději? Vyskytl se přítel nebo přímluvce, jenž se vás u sultána ujal, anebo se přesvědčil sultán jinak o vaší nevině?“
„To nevím, dobrý derviši; avšak mým přímluvcem jest, smím-li tak říci, velikost mého neštěstí. Z toho vzniká moje naděje. Posaďte se ke mně a já vám ta slova, která se vám snad zdají divnými, vysvětlím. – Jsem stár a věkem sešlý. Za ten dlouhý čas zažil a zkusil jsem mnoho. Tato zkušenost mne poučila o pravdě, že na vrcholu štěstí nadíti se lze pádu, a naopak, v nejhlubším neštěstí zase vysvobození. – Můj vlastní osud budiž vám důkazem tohoto tvrzení. Když jsem byl ještě vezírem, náležel jsem snad k nejšťastnějším lidem na světě. Lid mě miloval, poněvadž jsem úřad svůj spravoval s mírností; sultán mi dával mnohonásobné důkazy své milosti a laskavosti, a též pozemských statků jsem měl s dostatek. Já všeho toho užíval s vděčností k Bohu a hleděl jsem se stati všech těchto výhod více a více hodným, doufaje, že tím způsobem uchráním se vrtkavosti osudu.
Jednou večer jsem si vyjel s několika svými nejvěrnějšími přáteli na malé loďce na moře. Večer byl překrásný a moji přátelé byli plni veselosti a žertu. Líbezná vůně z blízkých zahrad mísila se se svěžím, občerstvujícím mořským ovzduším, posilujíc veselou a radostnou naši mysl. Cit štěstí, jakého jsem druhdy nemíval, pronikal mou duši. Pili jsme kávu, a já držel v ruce skvostný šálek, zhotovený z jediného kusu smaragdu; byl neobyčejně krásný a mně zvláště milý, poněvadž jsem jej dostal darem od vzdáleného přítele. Avšak jsa zamyšlen, náhle jsem jej upustil, a šálek padl do moře. Dal jsem ihned zastaviti a zavolati obratného potápěče, jemuž jsem přislíbil velmi velikou odměnu, podaří-li se mu, můj zamilovaný šálek v moři nalézti. Byl ihned ochoten potopiti se a jenom mne prosil, abych mu zevrubně naznačil místo, kam šálek padl. V roztržitosti shodil jsem k tomu ještě briliantový prsten, jejž jsem, hraje si s ním, v ruce držel, do moře. Když jsem to zpozoroval a sobě činil výčitky, vplul potápěč střelhbitě do vody a za dvě minuty vyplul se šálkem a prstenem vzhůru. Obdaroval jsem jej hojně a měl jsem velikou radost ze svých klenotů opět nabytých. Moji přátelé žertovali a škádlili mne přílišným mým štěstím, a to vzbudilo ve mně úzkostlivý cit, jehož jsem se nemohl sprostiti. Ano, obava, že za tolika štěstím v zápětí kráčeti musí neštěstí, stala se nejurčitější předtuchou, která se též brzy měla uskutečnit. Moji nepřátelé obžalovali mne křivě u sultána, neboť člověk šťastný mívá vždy závistníky a nepřátele. Sultán uvěřil jejich slovům více, nežli mnohaletým důkazům mé věrnosti, a dal mne bez dalšího vyšetřování uvrci do žaláře. Zde jsem měl dosti času, abych poznal v tichém přemýšlení, jak je mé předešlé tvrzení oprávněno, že totiž na vrcholu štěstí i neštěstí nastává náhlý obrat. Jsa povzbuzen tímto přesvědčením, ztrávil jsem sedm let s tichou oddaností ve vůli Všemohoucího ve svém žaláři, až se dnes něco přihodilo, co mi poskytlo jistotu o brzkém konci mého utrpení, jehož kalich jsem dnes dopil až na dno. Snad se budete usmívat, povím-li vám své neštěstí; ale pomněte, že život vězně míjí tak beze všech radostí, že se ho nejbolestněji dotýká i taková ztráta, jež se ostatním lidem zdá býti nepatrná. Tak se mi vedlo dnes.
Postrádav tak dlouho masa, dostal jsem na ně takořka neodolatelnou chuť. Konečně se mi podařilo, příměti žalářníka mnohými prosbami a darem k tomu, aby mi kousek masa přinesl. Radost má z toho zdála by se vám dětinská, kdybych vám ji chtěl vyličovati. Avšak pomněte, že to bylo za těch sedm let ponejprv, co jsem maso dostal. Byloť žalářníku zakázáno, kromě vody a chleba něco jiného mi podávati. A žalářník, podávaje mi maso, řekl hned, že to bude naposledy. S radostnou netrpělivostí jsem se podle předpisu umyl; ale jak bych vám vypověděl svou bolest, když jsem se po umytí obrátil a spatřil, kterak mi právě veliká krysa s masem utíká! Nezapírám, že bolest ta byla taková, že jsem div neomdlel a nemohl se ubrániti slzím. – Avšak náhle zakmitla v mé duši naděje. Vzpomněl jsem si na ono mé neslýchané štěstí, když mi byly vyneseny s mořského dna ztracený šálek a prsten i na to, jak jsem potom tak náhle byl uvržen s vrcholu svého blaha do žaláře a bídy. A poněvadž myslím, jakož jsem tehdáž na vrcholu svého štěstí stál, že jsem nyní dosáhl nejhlubšího žalu: jsem přesvědčen, že mi nastává změna osudu, a že ještě dnes vyjdu z tohoto žaláře. Můj sultán a pán zajisté se přesvědčil o mé nevině, a mé vysvobození jest blízké. V této důvěře vzkázal jsem po svém žalářníku svým služebníkům, aby můj dům opravili, neboť v hodinu mého štěstí, když do něho zase vstoupím, nechci, aby mi jeho zpustlost připomínala léta mého utrpení!“
Kalif naslouchal slovům vezírovým s nejhlubším pohnutím. Cítil celou velikost nespravedlnosti, s jakou s tím starcem nakládal, a lítost jeho byla tak živá, že sotva mohl zakryti pohnutí mysli a dále hráti úlohu derviše. Přece však se přemohl, nechtěje, aby návštěva jeho v žaláři se rozhlásila. Spěchal tedy, aby se rozloučil, a ubezpečoval vezíra, kterak i on je přesvědčen, že naděje jeho se vyplní, a toužebně očekávané svobody brzy opět se mu dostane.
Přišed do svého paláce, ihned svlékl dervišské roucho a oděl se po knížečku. Pak vzkázal pro vezíra a pro všecky své vysoké úřadníky a pravil k nim: „Přesvědčil jsem se, jak nevinně jeden z mých nejvěrnějších služebníků sedí v žaláři, i pospíším si, abych tuto nespravedlnost co možná nejdříve napravil. Ať se vezme nej-skvostnější čestný oděv a donese se mému starému, věrnému vezíru s prosbou, aby mi odpustil a úřad svůj zase přijal. Pak budiž doprovázen se vší poctou a velikým průvodem ke mně do paláce, abych mu sám všecky jeho hodnosti mohl vrátiti.“
Poselství sultánovo nepřekvapilo sice kmeta, jelikož se ho s takovou jistotou nadál; avšak přijal je s radostnými slzami v očích a s upřímnými díky Všemohoucímu, jenž jeho nevinu na jevo přivedl a jeho důvěru a naději vyplnil.
Kalif ve svém paláci vůči všemu dvořanstvu podal mu důkazy své nejvyšší milosti; avšak cítil dobře, že tím utrpení sedmi dlouhých let, jež nespravedlnost jeho uvalila na nejvěrnějšího služebníka, napraviti nemůže, a tato myšlenka naplňovala jeho šlechetné srdce největší bolestí. Protož pojal kmeta do své komnaty a neostýchal se svou žalost nad učiněnou jemu křivdou zřejmě vysloviti a srdečně jej prošiti za odpuštění.
Pak mu vypravoval o své návštěvě v žaláři a prosil ho, aby na všecko zapomněl a zůstal mu přítelem.
Starý vezír pojal ho za ruku a líbaje ji a slzami polévaje, pravil: „Blaze lidu, jenž má panovníka, který, byť i lidsky chybil, přece není hrdý, aby to nevyznal a jako ty opět napraviti nehleděl! Netrpěl jsem marně, můj osud tě učinil opatrnějším a hněv tvůj nikdy již k nepředloženým činům tebe nepopudí. Alláh budiž veleben! Kéž můj příklad všem dá naučení, že se nesmíme ve štěstí ani vypínati, ani v neštěstí docela mysli pozbyti. Bůh jest všemohoucí, on drží osudy v mocné ruce své a umí jimi vládnouti jako oblaky, na obloze se vznášejícími, a jako potoky, po zemi tekoucími. Kéž jsou oči naše vždy otevřeny, abychom všude Jeho svatou vůli poznali a vždy s oddaností říkali: Velebeno budiž jeho svaté jméno!“
Starý vezír zůstal až do smrti sultánovým věrným přítelem a rádcem; ten pak vládl stále moudře a mírně. Umřel u vysokém věku a jeho život byl dlouho vzorem panovníkům, kteří vládli po něm.