Tisíc a jedna noc

Dva princové a kouzelný pták - 1

Mocný sultán panoval v krásné a veliké říši po mnohá léta v pokoji a radosti nad svým lidem. Tři kvetoucí synové byli jeho štěstím a chloubou; sultán ničeho nešetřil a dal je vzdělávati tak, aby z nich byli někdy moudří rádci a udatní bojovníci. Podařilo se mu to výborně. Když nejstarší dosáhl dvacátého a nejmladší osmnáctého roku, nebylo široko daleko nad ně udatnějších mladých hrdin. Krásní, štíhlí a silní – všickni stejně velicí – podobali se třem mladým cedrům, i byla radost na ně patřiti.
Tu přišel jednoho dne nějaký pocestný na sultánův dvůr. Byl vlídně přijat, i prosili ho, aby vypravoval o svých cestách. Co všecko jen slyšel a viděl! V kolika cizích zemích byl! Ti tři princové ho poslouchali s jiskřícíma očima, a starý sultán s tichou úzkostí pozoroval, že se v jejich srdcích probouzí nebezpečná tužba.
Zvláště je poutalo vypravování o ptáku, zvaném slavík žalostivých zvuků. – O tomto ptáku uměl pocestný vypravovati nejpodivnější věci. Žil v daleké zemi, v lese, v němž byly stromy mramorové. Jenom jediný zelený cedr tam rostl, a na něm visela zlatá klec, v ní ten divný pták v noci spával. Kdo ho tedy chtěl dostat, musil se potají vplížiti do lesa, a když pták usnul, dveře té klece rychle zavříti. Pak byl pták chycen a na vždycky otrokem šťastného majetníka. Ale bylo s tím odvážlivým podniknutím spojeno mnoho nebezpečenství. Již přemnozí mladíci vydali se na cestu za ptákem, ale žádný z nich se nevrátil.
Víc pocestný o těchto nebezpečenstvích nevěděl, neboť on sám se neodvážil přiblížiti se ke kouzelnému lesu, jakkoli by byl rád měl toho ptáka, jehož výborné vlastnosti arciť jej činily vzácným. On totiž uměl mluviti, a to tak moudře, jako žádný člověk na světě, neboť všecky věci, které se děly, byly mu známy. On znal minulost i budoucnost, mohl tedy dáti vždycky nej-moudřejší radu – a kromě toho měl na svém pravém drápu prsten, a ten, komu prsten náležel, byl mocnější nežli všichni králové na světě.
To všecko vypravoval ten cizinec a líčil štěstí majetníka toho kouzelného ptáka barvami tak živými, že všichni tři princové najednou vyskočili a jako jedněmi ústy zvolali: „Pták ten musí býti můj!“
„Vydáme se na cestu všichni tři zároveň,“ usnesli se pak, „a přičiníme se, abychom ptáka dostali!“
Ale to nemohlo býti, jak jim cizinec hned na to pověděl. Jenom jeden směl se toho odvážiti.
„Tedy nechte mne cestovati!“ zvolal nejstarší princ. „Vy jste mladší, a mně náleží přednost!“
Mladší dva sklonili hlavy, a zdálo se, že jsou nemálo nespokojeni, že mají zůstati doma; přece však uznali, že jejich bratru, jako nejstaršímu, náleží přednost. Pravili tedy, že jsou srozuměni, a Mahmud, tak se jmenoval nejstarší syn, odebral se k sultánovi, vyprosit si k cestě svolení.
Lze si pomysliti, že se sultán nemálo ulekl nebezpečné žádosti svého milovaného syna, ačkoli se toho již obával. Dlouho se zdráhal, avšak jinoch naň nepřestal prosbami naléhati. „Už je mi dvacet let,“ pravil, „a ještě jsem nevykonal nijaký hrdinský čin. To je hanba na syna králova, a já studem již mnohou noc jsem neusnul. Odmítneš-li mou prosbu, otče, pozbudu všeliké útěchy!“
Co měl starý otec dělat? Musil konečně svoliti, a Mahmud se vítězoslavně vydal na cestu. Osedlali mu silného, pěkného oře, do ruky vzal dobrý meč, a peněz mu rovněž na cestu nechybělo. Tak odcválal ze zámeckého dvora, a bratři za ním smutně hleděli.
Ač mu poněkud záviděli, přece těžce se s ním loučili, neboť se všichni tři srdečně milovali. Také Mahmud rozloučil se s nimi slze a ještě v poslední chvíli nastrčil svému druhému bratru;
Džoharymu na prst prsten a prosil ho, aby jej nosil na památku. Byl to vzácný dědičný prsten, jenž byl svěřován vždycky nejstaršímu potomku.
„Kdybych se nevrátil,“ pravil, „přece alespoň tento prsten se neztratí; je kouzelný. Zahynu-li, ucítí ten, kdo jej bude nositi, píchání. Ty tedy bude vědět, milý Džohary, kdy budu mrtev. – Pak se vydej na cestu. Jednomu z nás se přece podaří, toho výborného ptáka získati. Buď zdráv!“
Dávno již zmizel oblak prachu za koněm Mahmudovým a cesta byla zase pustá a prázdná – ale otec a jeho dva synové pořád ještě stáli, dívajíce se za ním.
Konečně si sultán setřel slzy a pravil: „Pojďte, milé děti, zraky naše již ho nedohlédnou. Provodiž jej Alláh! Je-li to vůle jeho, navrátí se opět!“ – A vzdychajíce, odešli.
Ale minuly týdny a měsíce, a Mahmud se nevracel; ani nejmenší zpráva o něm nepřicházela. Úzkost starého krále vzrůstala, a také oba princové pociťovali nepokoj. Tu však jednoho dne, ani právě seděli u tabule, pocítil Džohary píchnutí v prstu, na němž měl prsten. Vykřikl a zakryl rukama obličej. Užasli a polekáni všichni naň hleděli.
„Ó,“ zvolal, a slzy ho polily, „právě teď můj bratr Mahmud zahynul!“
Nejprudší bolest zachvátila při této zprávě přítomné, a starý sultán hořce plakal. Avšak Džohary vstal a odhodlaně pravil: „Otče, prosím tě, abys mi dal koně a zbraň, neboť musím neprodleně odjeti; já to bratrovi přislíbil!“
„Ó, dítě mé!“ zvolal otec, „i ty mne chceš opustit?“
Dlouho se nemohl odhodlati, aby mu dal svolení, avšak princ prosil ještě naléhavěji, než kdysi Mahmud, a tak konečně král svolil.
Na rozloučenou nastrčil Džohary nejmladšímu princi Benazirovi kouzelný prsten na prst a rychlým klusem zmizel otci i bratru s očí, jako jeho bratr.
„Opatruj tě Alláh!“ volal za ním truchlící otec. – „Nechtěj, abych i tohoto syna ztratil, nejdobrotivější Bože!“
Avšak ani on se již nevrátil – a dříve, než minuly tři měsíce, zvěděl i Benazir podle píchnutí, jež pod prstenem pocítil, že jeho bratr již není na živu.
Rozmlouval jednoho dne se svým otcem, když sebou trhl, jakoby jím projel blesk. Tvář jeho zbledla na smrt. Vstal a chtěl mluvit, avšak kolena se mu chvěla, a hlas mu selhal. Konečně pravil zticha a hluboce dojat: „Není jiné pomoci než u Boha, neboť jeho jsme a k němu se musíme navrátit!“
„Můj syn, můj syn Džohary!“ zvolal starý sultán klesaje, neboť ihned tušil, co se stalo.
„Není ho již mezi živými,“ odpověděl Benazir. Vzlykajíce otec a syn padli si v náruč.
Chvíli zůstali ve svém bolu jak omráčeni. Ale pak pravil princ: „Nesmím ztratit ani okamžiku, teď došlo na mne!“
„Benazire!“ odpověděl otec vyčítavě, „je-li možno, abys pro toho ptáka, jejž proklínám, poněvadž mi odňal již dva syny, obětovati chtěl život? – Byli jsme tak šťastni bez něho a teprv od té doby, kdy jsme o něm uslyšeli, uhostila se žalost v našem domě. Ať si ho dobude, kdokoli má k tomu chuť, ale ty neopouštěj svého starého otce, neboť tys nyní jedinou a poslední jeho útěchou. Jestliže i ty zahyneš – zůstanu opuštěn!“
„Ó, otče,“ odpověděl Benazir, něžně mu líbaje ruku, „což myslíš, že by to skutečně bylo pouze pro toho ptáka, prosí! m-li tě, abys i mně dovolil odejiti. Ví Bůh, jak rád bych přinesl tu slávu tobě v obět, abych tě ušetřil zármutku – avšak povinnost mne volá: musím své bratry pomstít a musíjm je zachránit. Nějaký vnitřní hlas mi praví, že se mi to může podařit. Nepřekážej mi – Alláh mi požehná –– a dříve, než mine půl roku, tví tři synové tě obejmou!“
Otec si vzdychl a vrtěl hlavou. „Neuvidím ani tebe, ani jich,“ pravil; „avšak, nemáš-li zde stání, nuže, jeď! Bůh tě provázej!“
Vroucně děkoval syn za to dovolení a pak spěchal bez prodlení, aby se připravil na cestu.
Když nazejtří slunce vycházelo, všecko bylo hotovo. Kůň již stál osedlán a jeho mladý pán stkvěl se v úplném brnění. Jenom ještě čekal, aby přijal otcovské požehnání. Třesoucíma se rukama žehnal mu sultán. Pak ještě jednou se objali. Rychle vyšvihl se Benazir na oře a klusem odpádil.
Cesta do země kouzelného ptáka byla mu dobře známa, neboť ji byl cizinec zevrubně vylíčil; ujížděl tedy bez meškání a tak rychle, jak jen bylo možno. Náramná netrpělivost pudila jej vpřed a za čas mnohem kratší než jeho bratří dostal se do říše, v níž byl kouzelný les.
Na dobrou míli okolo lesa nebylo města ani vesnice, ani domu – všickni lidé se vyhýbali neblahému lesu, do něhož viděli vstupovati tolik mladých, kvetoucích reků, kteří se nikdy nevraceli. Avšak princ nepozbýval mysli. Koně nechal v nejbližším městě a vydal se na cestu pěšky, neboť tak bylo stanoveno.
Veliké množství truchlícího a bědujícího lidu vyprovázelo jej až za bránu. „Ubohý jinoch!“ ozývalo se ze všech úst, „jest ještě tak mlád a krásnější a šťastnější než všichni, kdož se toho dosud odvážili! Ach, i on zahyne, jako všichni ostatní!“
Několik starých mužů snažilo se jej přemluviti. Zrazovali ho, líčili mu nejčernějšími barvami nebezpečí, která naň čekají. On však nedbal varování, neohroženě a směle kráčel vpřed, drže v ruce svůj pádný meč, jsa na vše připraven.
Bylo mu jiti po šírém, holém poli. Slunce žhavě prahlo a poněkud jej unavilo, ale jinak nic mu nepřekáželo, i dostal se bez nehody k lesu. –Spatřiv jej, v úžasu se zastavil. Byltě to podivný pohled na bílé, nehybné stromy. Tuhými listy žádný vítr ne-zachvěl a hluboké ticho mrtvé této říše strašidelně rušil jeho dech.
Ale dodal si zmužilosti a máchnuv mečem, vkročil do lesa. Hrůza jej obešla; zastavil se, aby se ohlédl po dracích a obrech, kteří se asi nyní na něho vrhnou. Ale mýlil se. Vůkol bylo ticho a prázdno.
S podivením šel dále. Mrtvě hleděly naň bílé stromy a ledově dotkl se občas některý z těch studených mramorových listů jeho tváře. Bylo mu, jako by naň byla sáhla ruka umrlčí.
Dlouho marně hledal zelený cedr, jenž byl cílem jeho cesty. Již se stmívalo, když se dostal na místo, kde se ten obrovský cedr vypínal, rozkládaje daleko své zelené haluze. Benazir vykřikl radostně a přistoupil až k jeho pni, vrhnuv sebou do jeho stínu na zelený trávník. Nyní také uslyšel šumot větru, listy se pohybovaly a šeptaly jako listí stromů jiných. Tady jej opustila všeliká hrůza, a on byl tak potěšen, jakoby již byl překonal všechny obtíže a ptáka měl ve své moci.
Ale co mu zbývalo ještě vykonati? Vždyť zde visela ta zlatá klec! Jak dlouho potrvá, než přiletí pták a posadí se do ní? Pak zavře dvířka a pták bude jeho! Zdálo se mu to všecko tak snadné a divil se, že se toho jeho bratrům nepodařilo.
Zatím se stmívalo a měsíc vycházel.
V tom se ozval ve vzduchu šum jako třepot ptačích křídel, provázený líbezným zněním. Jinoch s rozkoší naslouchal. Zvuk se blížil, a brzy se vznášel nad jeho hlavou podivný pták. Nikdy neviděl peří, jež by se bylo krásou barev mohlo rovnati peří tohoto ptáka, zlato a stříbro, purpur, barva blankytná, tmavozelená a růžová, všecko se stkvělo a třpytilo na jeho perutích; hlava a krk byly bílé. Pln úžasu patřil naň Benazir, a zdálo se, že pták má zase v něm zalíbení.
Jakmile jej spatřil, posadil se na větev zeleného cedru a pohlížel naň svýma okrouhlýma očima tak něžně, že to prince podivně dojalo. Pak se opět vznesl do povětří a oblétal v kruzích jeho hlavu. Zpíval při tom tak líbezně, že Benazir takového zpěvu nikdy neslyšel. Ale krásný ten zpěv byl nevýslovně truchlivý.
„Jaká bolest trápí asi tohoto krásného ptáka?“ pravil sám k sobě. Poslouchal pozorně a zdálo se mu, že v ptákově zpěvu rozeznává slova lidské řeči. Konečně jeho písni porozuměl. Pták zpěvem naříkal:
„Kdo řekne ubohému pocestnému: Odpočiň si!? Kdo řekne nešťastnému ptáku Bylbylovi: Odpočiň si! – Všecky stromy? v lese smějí odpočívati, ony spí od věkův! Ale Bylbyl se nesmí posaditi a unavenou hlavu uložiti k spánku, dokud někdo neřekne: „Odpočiň si, ubohý ptáku!“
Když tato slova nejdojemnějšími tóny zpíval, chvěly se mramorové stromy a hluboce si povzdechly.
„Stromy vzdychají nad soužením nešťastného Bylbyla,“ pokračoval pták, „ale člověk jest krutější než kámen. Stromy se chvějí nad ptákem, pokoje nemajícím, avšak člověk jest chladnější nežli mramor. Nikdo neřekne ubohému pocestnému: Odpočiň si! – A přece nemůže Bylbyl dříve hlavu svou k spánku uložiti, pokud útrpná duše k němu neřekne: Odpočiň si, ptáku!“
Benazir byl tak dojat, že se mu z očí ronily slzy. Jakoby měl ptákův zpěv kouzelnou moc, takovou žalost cítil v duši a byl by již již vyřkl ona slova: Odpočiň si! – kdyby ho nebyla zdržovala jakási zvláštní úzkost. Nepřišel ani drak, ani obr a přece tu číhala strašná nebezpečí! Jakž pak, kdyby právě tato slova tajila v sobě nebezpečí? – Benazir zaťal rty, a to tím pevněji, čím bolestněji pták naříkal a úpěl.
Zpěv jeho byl již zoufalý, a jeho žalostivé tóny pronikaly až do kosti. Sotva to snášel. Les sténal a země se třásla, – avšak princ zůstal neoblomný. Poznával, že jsou ta dvě slova opravdu osudná. Tu náhle pták hrozně vykřikl, až se to po lese stonásobně ozývalo, a pak všecko utichlo.
Bylbyl vletěl docela lhostejně, jakoby se nebylo nic stalo, do své klece a posadil se na bidlo. Otřepal se, čepejřil peří a postavil se na jednu nohu, stáhnuv pravý dráp s kouzelným prstenem pod peruť. Pak zavřel nejprve jedno oko, potom druhé a konečně usnul, jako všickni ptáci obyčejně činí.
„Nu, opravdu!“ pravil Benazir, „to licoměrné zvíře dělala hluk docela marně, neboť odpočívá tak klidně, jako jiní tvorové, ačkoli nikdo těch slov nevyslovil. To mu splatím!“
Povstal a rychle zamknul dvířka klece. „Hej!“ zvolal pak, „vstávej, mistře Bylbyle, a ohlédni se, jsi chycen!“
Pták rychle otevřel oči. Vida dveře zamčené, sklonil pokorně hlavu.
„Tys vyhrál, synu slavného sultána!“ pravil, „tys mým pánem, a já jsem tvým otrokem. Tu máš tento prsten! Pokud jej budeš nositi, budeš mít nade mnou moc.“
To řka stáhl prsten se svého pravého pazouru a odevzdal jej mladému vítězi, jenž se dlouho nerozmýšlel a rychle si jej nastrčil na prst.
„Nejprve mi řekni, kam se poděli moji bratři?“ tázal se pak.
„Tamhle jsou!“ odpověděl pták a ukazoval na dva bílé mramorové cedry, nejblíže stojící.
„Ony stromy?“ zvolal Benazir s úžasem „Ó, vy nešťastníci! – Ohyzdný Bylbyle, jakým způsobem se ti podařilo takto je proměnit?“
„Pane,“ odpověděl pták, „ty ses mohl stát snadno obětí téhož osudu, neboť jakmile bys býval mou úpěnlivou prosbu vyslyšel a slova: odpočiň si! vyslovil, byl bych na tvou hlavu vysypal plný zobák oné bílé země a ty by ses byl změnil v mramorový strom jako oni. Ještě nechápu, kterak jsi mohl tušiti v těch slovech zradu. Všichni rytíři, a bylo jich tři tisíce, bezelstně ta slova opakovali. Celý les, jejž tuto vidíš, se skládá z proměněných lidí.“
„Ukrutné zvíře!“ zvolal princ rozhněván, „nyní mi pověz, kdy je mohu vysvobodit!“
„To je snadné. Vidíš tamhle tu hromadu červené země? Po-sypeš-li své zkamenělé bratry tou zemí, nabudou opět skutečné své podoby.“
Benazir nepromeškal času. Nabral hrst červené země, aby nejprve vzkřísil své milované bratry. – A jaký div! Sotva se červená hlína bílých listů dotkla, již se celý strom zachvěl a v okamžiku se stala kouzelná proměna. Štíhlí a krásní, v úplné zbroji, s obnaženými meči v rukou, zrovna tak, jak byli v onom okamžiku, když ta nešťastná slova vyřkli, stáli zde oba hrdinové. S podivením hleděli kolem sebe a mnuli si oči, jako by byli ospalí. Benazir se nezdržel hlasitého smíchu vida, kterak se nemohou vzpamatovati, a padl jim do náručí.
„Jen se rozhlédněte!“ zvolal. „Vždyť jsme zde všichni pohromadě. Vašemu začarování je konec a pták jest náš!“
„A kdo jest ten, jemuž se to podařilo?“ tázali se, pořád ještě žasnouce. – „Jsi ty to, bratře Benazire?“
„Já jsem to,“ odpověděl jinoch radostně. „Bůh mi pomohl, že jsem pokušení šťastně odolal, a my všichni jsme zachráněni. Ó, kterak se bude náš otec radovati, až se navrátíme všichni tři živi a zdrávi. Ani nevěříte, kterak se soužil!“
Šťastný Benazir vypravoval o domovu a o všem, co se tam za jejich nepřítomnosti bylo přihodilo; avšak jeho bratři ho poslouchali jenom napolo. Jejich tváře byly temně zardělé a chvílemi pokryl jejich obličeje mrak, jakoby v srdcích jejich nic dobrého se nedělo. Přece však se přemáhali a opětovali laskavá slova svého bratra, děkujíce mu za své vysvobození.
„Tys byl šťastnější, nežli my,“ pravili, „tys asi větším miláčkem Alláhovým, ačkoli nevíme, čím jsme si zasloužili jeho hněvu.“
„Nikoli,“ zvolal Benazir, „tak si to nesmíte vykládat. Jak by vás Alláh neměl právě tak rád, jako mne, když vám nyní vrací tak milostivě opět vaše krásné lidské postavy! Ó, máme velikou příčinu, abychom mu z hloubi srdce děkovali, pojďme, neobmeškejme toho!“
Poklekl, a Mahmud a Džohary následovali jeho příkladu. Ale modlitba, jež z jejich srdcí vycházela, nebyla tak čistá a radostná jako modlitba Benazirova.
„Nyní,“ pravil Benazir, když byl povstal, „nyní si vezměme pana Bylbyla – vždyť je náš!“
„Tvůj!“ odpověděli bratří. „My nemáme na něm žádného podílu. Vždyť ty sám jsi ho dobyl!“
Podivuhodný chlad, s jakým slova ta pronesli, mladého prince velmi zarazil.
„Ó, bratři,“ pravil smutně, „co to znamená? Zdaž jsme nebývali my tři jedno srdce a jedna duše? – Co míval jeden, náleželo i druhému!“
„Tys ten rek! Tebe bude naše země velebit, ne nás. My musíme s hanbou sklopit oči a poslouchat, jak si lidé budou šeptati: Ejhle, ti dva jsou starší – ale nejmladší velmi nad nimi vyniká! Jemu se podařilo, čeho oni dosáhnouti nemohli!“
„Mahmude a Džohary,“ pravil nejjmladší, něžně na ně pohlížeje, „příliš mně ubližujete! Bůh ví, jak málo jsem myslil na slávu, když jsem se vydal na cestu. Co mě neodolatelně pudilo, byla moje láska k vám. Abych vás vysvobodil, odvážil jsem se života, jehož bych byl za žádnou cenu svému starému, opuštěnému otci odníti nesměl a nechtěl. – A jakáž pak je to sláva, jížto jsem si dobyl? Vždyť jsem nezvítězil ani nade lvem, ani nad drakem – meč můj ani krůpějí krve nebyl zbrocen. Celá moje zásluha záleží v tom, že mi náhodou napadlo, tušiti nebezpečí ve slovech tohoto ptáka, a sotva bych byl býval na to připadl, jako vy, kdyby mne váš příklad nebyl učinil opatrnějším. – Mahjmude, Džohary! Prosím vás snažně, abyste neztrpčovali radosti, kterou všichni cítíme, když se tu nyní živi a zdrávi opět objímáme a podivuhodného ptáka nazýváme svým.“
Tato srdečná slova nezůstala bez účinku. Zdálo se, že oba bratři svou křivdu uznávají. Objali Benazira a prosili ho, aby jim odpustil; a on, na jehož tváři se objevil opět blahý úsměv, líbal je vesele a něžně – a dále již na to nemyslil.
„Nuže, a teď pojďte!“ zvolal. „Avšak dřív, než pomyslíme na něco jiného, zrušme smutné začarování těchto mramorových stromů.“
Všichni tři nabírali červené země, a jdouce od stromu k stromu a nasypávajíce ji na každý trochu, spatřili, kterak vstává jinoch za jinochem, ospale se ohlížeje, jakoby se probouzel z hlubokého sna.
Za krátko proměnil se mramorový les ve vojsko tří tisíců mladého rytířstva, z nichž byl přišel jeden z té, druhý z oné země a mezi nimiž mnohý zde byl spal jistě již sto roků.
Lze si pomysliti, že bylo nemálo vyptávání a divení, neboť každý se upamatoval na to, co jej sem vedlo, totiž na podivného ptáka a žalostivý jeho zpěv; nikdo však nechápal, kterak se stalo, že se pohroužil náhle v tak dlouhý a hluboký spánek, a ještě divnější jim bylo, odkud všichni ti cizí rytíři, v přilbicích a v hávech odění a s meči v rukách, byli přišli.
Vesele kráčel nyní Benazir jejich řadami a všecko jim vysvětloval, tiskl jim ruce a ubezpečoval je, že je šťastnějším proto, že je vysvobodil, nežli že lapil ptáka, a kdo viděl při tom jeho veselou a upřímnou tvář, nemohl o pravdě jeho slov pochybovati.
Děkování a veselému jásání nebylo konce, a všichni vysvobození jednomyslně se prohlásili za otroky svého šlechetného vysvoboditele. Ten však zavrtěl hlavou a ubezpečoval, že bude proň po radosti, budou-li ještě dále na něho doléhati, aby tuto oběť přijal.
„Vy jste jako svobodní mužové sem přišli,“ pravil, „a jako svobodní se navrátíte do svých vlastí. Já bych nezasluhoval dobrotivosti Alláhovy, kdybych si jen okamžik pomyslil, že se mohlo stati jinak! Mějte se dobře, a Bůh vás všecky na cestě provázej!“
„Bůh žehnej šlechetnému našemu osvoboditeli a učiň jej šťastným, jak toho zasluhuje!“ zaznělo se rtů tří tisíců rytířských jinochů.
Potom se vracel průvod ve vítězoslávě do města. Benazir se zlatou klecí Bylbylovou v čele. Podivili se lidé, když jej spatřili! Bylo to možno? Nikdo nechtěl tomu divu věřiti, dokud se o tom nepřesvědčil vlastníma očima; ale pak nebylo jásotu konce!
„Alláh budiž pochválen a veleben!“ voláno se všech stran. „Konečně ty věčné oběti přestanou!“ Všecko se hrnulo k šťastnému princi. Byly uspořádány všelijaké slavnosti na jeho počest – ale on neměl stání. Nemohl se dočkati chvíle, kdy přinese usouzenému otci touženou útěchu. Protož opustiv město, pospíchal dále. Až na hranice jeho země provázelo ho tři tisíce rytířů – nechtěli učinit jinak. – Teprve odtud se rozejeli na východ i na západ – do svých vlastí.
Mahmud, Džohary a Benazir jeli sami dále. V srdcích obou starších bratří však nebylo jasno; radost, že opět spatří svého starého otce, nepřemohla zlou závist, každým dnem černější. Jejich vlastní svědomí jich arci proto odsuzovalo, přece však nemohli zahnati své nekalé myšlenky; jenom se jim podařilo je utajiti, tak že se zdáli veselí a radostí naplnění, a Benazir nic netušil.
Již byli od hlavního města vzdáleni jen několik dní cesty. Tu se zastavili ve stinném lesíku, aby přenocovali. Byl tam jasný, hluboký rybník, na jehož velmi příkrých březích se rozložili. Brzy požili prostou večeři a zahalivše se do plášťů, položili se k odpočinku jeden vedle druhého.
Benazir usnul brzy, a též Džohary, jenom Mahinudovi nepokojné srdce nedalo spáti.
Den, kdy se měli domů navrátiti, byl blízký – jaká však hanba! Zahanbeni od nejmladšího bratra! Tato myšlenka bylá příliš trpká. Kvapně se vzpřímil a přejel si rukou čelo. Hluboký povzdech se mu vydral z prsou.
„Mahmude, tys ohavný!“ pravil sám k sobě. „Pryč s těmi černými myšlenkami!“
V tom okamžení padl jeho zrak na usmívající se tvář Benazirovu, a v duši jej bodlo. „Odpusť mi Alláh!“ šeptal, „těžce jsem se proti němu provinil.“ – Pak se hluboce k bratrovu obličeji nachýlil, aby, patře naň, opět vzbudil lásku ve svém srdci a zbožné myšlenky ve své duši.
Avšak satanáš znovu mu předstíral slávu šťastného vítěze; ukázal mu lid. kterak jásaje, ho vítá, – krále, jak jej nejprve objímá a konečně snad i nástupcem svým jej činí; – „a ty, ty Mahmude! – Po tobě nikdo se nedívá, vždyť jsi přemožen od svého nejmladšího bratra!“
Čelo jeho víc a více se mračilo, hrozivěji patřily jeho oči na spícího bratra, který ležel tak blízko u kraje rybníka, že jej mohl dolů snadno svrhnouti.
Satan jej zaslepil! – Ruka jeho sebou trhla – ozvalo se temné šplouchnutí – a všecko zase utichlo. – Džohary, vyděšen byv tím šumotem, procitl. Viděl, jak Mahmud zírá upřeně do vody, viděl i, že je místo, kde Benazir ležel, prázdno.
„Pro Bůh, Mahmude,“ zvolal, „cos to učinil?“
„Ticho!“ odpověděl Mahmud, klada mu ruku na ústa, – „již se stalo; my jsme nyní reky, kteří dobyli kouzelného ptáka!“
Džohary si zakryl obličej rukama, avšak neučinil nic, aby nešťastného bratra zachránil, – také nedělal Mahmudovi výčitek, neboť ten učinil pouze skutkem myšlenku, která znepokojovala i jeho srdce.
Vrahové již neměli stání na neblahém místě; – kvapně se opět vyšvihli na koně a jeli rychle dále. Za několik dní dojeli do sídelního města.
S jásotem byli uvítáni! Radostí unesený lid, hrdý na mladistvé reky, metal jim na cestu palmové ratolesti a vedl je s vítězoslávou do paláce. Radostný pokřik doléhal ke starému králi už z daleka. V hluboký smutek zahalen, seděl ve své komnatě. Užaslý zdvihl se, a v tom právě přiběhl k němu bez dechu jeden z jeho služebníků a vrhnuv se mu k nohám, pravil: „Alláh jest veliký! Jméno jeho budiž velebeno! Vznešený sultáne, tvoji synové se navrátili!“
„Moji synové! moji synové! – Ó, přešťastná zpráva! Pochválen budiž Alláh! – doveď mne ven, abych jim spěchal v ústrety!“
Ale služebník musil sultána nésti, neboť radostí jeho údy zemdlely. Sotva že přišel na zámecký dvůr, blížil se také již vítězoslavný průvod jeho synů. Mahmud a Džohary zvedli ptáka Bylbyla vysoko nad hlavy.
„Mé děti, mé opět se vrátivší děti!“ zvolal otec u vytržení a rozpřáhl náručí. „Je-li pak to pravda, že mi vás Bůh opět daroval?“
Tiskl je jednoho po druhém na svá prsa a slzami je poléval.
„Ale kde jest Benazir?“ zvolal náhle, zaraziv se. „Benazira nevidím.“
„Benazir?“ ptal se Mahmud s podivením, „jak, otče, ty ho hledáš u nás?“
„Myslili jsme, že zdráv prodlévá ve tvém paláci,“ doložil Džohary; „což zde není?“
„Zde? – Pro Bůh! On před čtyřmi měsíci odjel, aby vybojoval ptáka i aby vás vysvobodil!“
„Aby nás vysvobodil? – Aj, otče, vidíš přece, že nás nikdo vysvobozovat nemusil. Vymkl jsem si na cestě ruku, proto jsem s* tak dlouho zdržel, a tak mne můj bratr Džohary zastihl. Spolu jsme pak podnikli ten odvážný čin, přemohli šťastně všecka nebezpečí, a dobyli ptáka. To jsou naše příběhy! – O Benaziru nevíme nic.“
„Ó, Alláhu!“ pravil otec, zakrývaje si rukama obličej, „přece tedy tomu chceš, aby radost moje nebyla úplná? Tys všemohoucí, já s pokorou se poddávám a děkuji ti vroucně, žes mi alespoň tyto dva syny opět daroval!“
I plakal znova a líbal je, a oni vstoupili do paláce. –
Když byli oba hrdinové o divech a nebezpečích mnoho navypravovali, kterých prý zakusili, poručili přinésti ptáka Bylbyla, aby jej lépe prohlédli. Jeho překrásné peří naplnilo sultána rozkoší.
Avšak počkejte!“ zvolal náhle radostně, „nepovídal nám onen pocestný cizinec, že nejpřednější jeho vlastností jest, že umí věštit? A nejsou-li mu všecky věci známy? Optejme se ho, aby nám pověděl nějakou zprávu o mém milém synu Benazirovi.“
Oba bratři s uleknutím na sebe pohlédli a zarděli se. Koktali cosi, čeho si starý sultán, žádostiv uslyšeti ptákových zpráv, nepovšiml. I jal se hned ptáka vyptávati: „Kde je můj syn Benazir? – Pověz, Bylbyle, vždyť to musíš vědět.“
Pták se naň podíval ale neřekl ani slova.
„Jak, ty neodpovídáš?“
Bylbyl zatřepal perutěmi a postavil se na jednu nohu; ale jako prve ani nemukl. – S podivením hleděl sultán na své syny.
„Co to?“ pravil, „snad nás ten cizinec přelhal?“ Oba bratři pocítili veliké ulehčení. Pták mlčí – jako by jim spadlo těžké břímě se srdce.
„To nechápeme!“ řekl Mahmud. „Neměli jsme na cestě příčiny na něco se ho tázati. Jeho mlčení se divíme jako ty. Zkusme to ještě jednou, snad se teprve rozmýšlí.“
„Odpověz mi, Bylbyle,“ pravil starý král znovu, „nevíš nic o mém nejmladším synu? Je-li živ či mrtev?“
Bylbyl se postavil na druhou nohu a sklonil zobák, vypraviv ze sebe několik žalostných zvuků.
„Kde jest?“
„Bylbyl odpovídá jenom svému pánu,“ řekl konečně pták zkrátka.
„Tedy se ho zeptej ty, Mahmude,“ pravil král.
Mahmud při prvních slovech zbledl jako stěna. Sotva mohl ústa otevřití. Přece však se opanoval, aby nevzbudil podezření a tázal se: „Kde jest můj bratr?“
Tu pták zobákem hněvivě kloval do klece, čepýřil se a třepetal křídloma.
„Odpovím jenom svému pánu!“ křičel.
„Nu, což pak nejsem tvým pánem?“
„Ty? – Ty nikoli!“
Bylbylovi sršely oči hněvem. – „Můj pán jest ten, jenž nosí můj prsten!“
„Tvůj prsten?“ ptal se starý sultán udiven; ale Bylbyl neodpovídal už ani slova. Postavil se opět na jednu nohu a přikrčil se na bidélku.
„Jaký je to prsten?“ obrátil se sultán k synům. Ti však byli na rozpacích a nevěděli, jak odpovědít.
„Nevíme,“ pravil konečně Džohary. „My jsme žádného prstenu u něho neviděli.“
„Ten pták třeští,“ doložil Mahmud. „Nejspíš zahořel na cestě od slunce, neboť jsme nesli klec nepřikrytou. Až se vzpamatuje, snad se rozpomene.“
Těmi slovy se mu podařilo upokojiti sultána, jenž své syny příliš miloval, aby je byl nějak podezříval.
„Opravdu!“ zvolal Mahmud, když byl otec odešel, „to mohlo špatně skončit! Jaké jsme se to dopustili neprozřetelnosti! Že jsme si nepomyslili, jak snadno nás může ten pták prozraditi.“
„A ten prsten! – Ani jsme ho nevzpomněli. Utonul s Bena-zirem,“ pravil Džohary zasmušile.
„Poděkuj za to Alláhovi!“ zvolal Mahmud; „neboť kdyby byl neutonul, byl by nás ten proklatý pták připravil o život“
„Ano, ale co je nám nyní pták bez prstenu pláten! Nadarmo jsme se dopustili zlého činu!“ odpověděl Mahmud; „nic nám to neprospěje.“
„Ó, bídníče! tys vším vinen!“ zvolal Džohany. „Proklatá budiž tvá ruka, jež spáchala bratrovraždu!“
Mahmud se zachvěl. „Nesluší se, abys mi činil výčitky?“ odpověděl hněvivě. „Však dobře víš, že jsi tou vraždou vinen zrovna tak, jako já!“
„Ó, budiž nám Alláh milostiv!“ zvolal Džohary. „Bývali jsme tak šťastni! – Nikdy nám nevzejde z hříchů požehnání!“
Zakryv si obličej rukama, vyběhl z komnaty. Svěží vzduch poněkud ochladil jeho horké čelo, avšak žhoucí žár v jeho srdci nic nemohlo ochladit. Upřeně zíral do dalekého rovinatého kraje, jenž se rozkládal před zámeckým dvorem, a sledoval zrakem cestu, po které kdysi odjížděl, aby získal cenu, pro níž tak hluboko klesl.
V tom zpozoroval oblak prachu, který se k zámku blížil. S počátku si ho nevšímal, brzy však rozeznal zástup jezdců. Zlaté pancíře se třpytily v slunečním světle a meče se jiskřily jako žhoucí plameny. Jezdci pádili úprkem. Bylo jich asi pět set. V jejich čele jel štíhlý jinoch s purpurovým turbanem na hlavě. Byl již tak blízko, že Džohary zřetelně mohl rozeznati jeho rysy, kdyby byl jinoch neměl tvář skloněnou. Teprve, když dojel asi na dvacet kroků, zvedl hlavu a zraky obou mladíků se potkaly.
Jako by byl zasažen bleskem, zkácel se princ s výkřikem na zem.

pokračování - příště