Tisíc a jedna noc

Dva princové a kouzelný pták - 2

Když Mahmud, sveden byv zlým duchem, ubohého Benazira svrhl do rybníka, nic zlého netušící jinoch spal tak tvrdě, že se dříve neprobudil, až voda se nad jeho hlavou zavřela. To cítil, že jej uchopil vír a hluboko stáhl. Sotva si mohl pomysliti: „Alláh budiž mé duši milostiv!“ Pak pozbyl vědomí.
Ale Bůh ustanovil jinak. Po nějaké hodině opět otevřel oči a uviděl se ležeti na skvostném divanu. Ohlížel se, a podivení jeho rostlo, když spatřil, že se octl ve veliké, křišťálové síni. Všecky stěny byly průhledné, bylo jimi viděti vůkol modrou vodu. Síň byla ozdobena nejkrásnějšími a nejrozmanitějšími lasturami.
„Nejspíše sním,“ pomyslil si Benazir a zavřel oči; ale pozoroval ještě, jak se otevřely dveře, a jimi přiběhl zástup rusalek, které se opatrně k němu blížily a pak jej potíraly rozličnými libo
vonnými mastmi. Smyslové jeho znovu se mátly, i ležel nepohnutě s očima polozavřenýma. – Brzy pak se otevřely dveře ještě jednou, a tenkrát vstoupila do síně bytost – nad niž neviděl nikdy vnadnější. Zdálo se mu, že je to královna těch rusalek, neboť měla na hlavě korunu z vodních růží, ovinutou perlami a v ruce držela lilii.
„Žije?“ otázala se šeptem.
Malé rusalky kývaly hlavou a chtěly odpovídati, avšak Benazir rychle vstal a postavil se. Rusalky, které se toho nebyly nadály, hlasitě vykřikly, a krásná dáma chtěla prchnouti; – ale on se před ní zdvořile poklonil a prosil ji tak snažně, aby zůstala, že na konec jeho prosbě vyhověla.
„Nejprve mi povězte,“ pravil snažně, „kde jsem?“
„Jsi u mne,“ odpověděla ona, „v mém zámku.“
„Ale jak jsem se sem dostal?“
„Moje rusalky našly tě v rybníku a přivedly tě sem, poněvadž tě litovaly.“
„Ó, je pravda,“ zvolal Benazir, jenž si počal vzpomínati, „položil jsem se večer na kraj rybníka, abych si odpočinul, a nejspíše jsem ve spaní do rybníka spadl. Ó, moji ubozí bratři, jak se budou pro mne rmoutiti! – Povězte mi, vznešená královno, kterak bych se k nim opět dostal?“
Královna vrtěla hlavou. „Ubohý princi,“ pravila, „to bude věc nejmožná, aspoň v mé moci to není. Já nejsem rusalka, nýbrž princezna, zakletá zlým duchem, jenž království mého otce zničil a celou moji rodinu povraždil. Jenom mne ušetřil, poněvadž mne litoval, jak mi říká. Ale já se ho bojím a roznemohu se, když jej spatřím. Proto mne uvěznil v tomto vodním zámku. Já sama jsem vězněm, jak pak mám tobě pomoci?“
Zakryvši si obličej rukama, hořce plakala. I Benazirovi stékaly slzy po tvářích, – ale jeho dobré srdce se více rmoutilo pro osud její, než pro vlastní. Kdyby byl neměl doma otce a bratrů, kteří se proň soužili, jak se domníval, nebylo by mu nikterak bylo těžko, zde v tomto křišťálovém paláci bydleti s těmi malými rusalkami a s tou krásnou královnou.
Ta však za chvíli mluvila dále: „A co je nejhoršího, když ten zlý duch přijde a tebe zde spatří, usmrtí tě a mne snad také!“
„O to neměj starostí,“ zvolal Benazir; „což nemám po boku dobrý meč? Díky Bohu, s mečem v ruce se nebojím žádné nestvůry!“
„Meč ti nepomůže,“ odpověděla princezna smutně, „neboť ten duch se nebude potýkati s tebou mečem, usmrtí tě kouzelným slovem.“
Princi bylo opravdu poněkud úzko, avšak vzpamatoval se, pomysliv, že duch zde ještě není, a kdo ví, kdy přijde. Avšak tato útěcha brzy se změnila v leknutí; netrvalo dlouho a přikvapila jedna rusalka, lomíc rukama a volajíc: „Duch, duch!“
Ubohá princezna úzkostlivě vykřikla a bez vědomí klesla na divan. Benazir myslil, že je mrtva, i lomil rukama.
V tom se náhle vzduch zatřásl hromovou ranou a před ním stála vysoká postava s dlouhými vousy. Nemyslil jinak, nežli že je to onen zlý duch, jenž zde princeznu zamkl; i vytasil hrozivě meč, avšak k největšímu jeho podivení položila postava pokorně ruce křížem na prsa, řkouc: „Já jsem otrok prstenu, jejž na prstě nosíš – rci, co poroučíš?“
„Co poroučím?“ pravil Benazir, mysle pořád ještě, že se mýlí, a pohlížeje brzy na prsten, brzy na ducha: „Vysvětli mi nejprve, co to všecko znamená, kdo jsi a jak to, že se jmenuješ otrokem toho prstenu?“
„Pane,“ odpověděla postava, „je to můj osud, jenž mne činí otrokem prstenu, jejž na svém prstu vidíš, a jejž jsi ptáku Bylbylovi s pravého drápu stáhl. Pokud ten prsten nosíš, jsi mým pánem, a kdykoli jej třeš, objevím se, abych vykonal tvé rozkazy.“
„Ó, Alláh budiž veleben!“ zvolal šťastný Benazir, „nyní je vší bídě konec! Pospěš tedy co nejrychleji naproti tomu duchu, jenž se sem blíží. Sraz mu hlavu a přines mi ji.“
Postava zmizela; avšak sotva Benazir zastrčil meč do pochvy, byla tu opět, zvedajíc za vlasy do výše ohyzdnou hlavu.
„Zbuď nyní zlehka princeznu,“ pravil princ, „a pak odejdi.“
Duch poslechl. – Bázlivě otevřela princezna oči, ale spatřivši Benazira tak veselého před sebou, pozbyla též úzkostlivého výrazu ve tváři.
„Co se děje?“ tázala se.
„Nepřítel váš je mrtev!“ odpověděl princ, vyzdvihnuv hlavu.
Teprve, když ji Benazir zahodil daleko do rybníka, opět pozdvihla oči a děkovala mu slzíc, ačkoli nechápala, kterak se mu ten rekovný čin mohl podařiti.
„Brzy se budete mít ještě více příčin diviti,“ odpověděl princ s vyjasněnou tváří. „Nyní však chci, abychom se oba dostali z rybníka na denní světlo.“
Třel svůj prsten. Jeho otrok se objevil s týmž hřmotem. Princezna se nejprve velmi ulekla, brzy se však upokojila, spatřivši jeho pokorné chování.
„Vyveď nás z toho rybníka na denní světlo,“ poručil Benaziry a sotva poslední slovo dořekl, již se ocitl na zeleném břehu rybníka s princeznou po boku.
„Díky tobě, výborný duchu!“ zvolal potěšen; „nyní tě prosím ještě za něco; přiveď mi zástup krásných rytířů a dva koně pro mne a pro princeznu, rád bych jel velmi skvěle do sídelního města svého otce, aby radost byla úplná.“
Ihned se všech stran se objevovali krásně odění jezdci, až jich bylo pět set, a vystrojený sluha přivedl dva osedlané koně za stříbrné uzdy.
Princezna s podivením patřila na všecky ty divy. Ale Benazir ji vyzdvihl na jednoho z koní a přislíbil, že jí cestou všecko vysvětlí. Pak vyšvihnuv se sám na druhého koně, zvolal: „Vpřed!“
Skvělý průvod se hnul, a ten průvod to byl, jejž Džohary spatřil, a proto tak strašně vykřikl, poněvadž v jinochu poznal svého hanebně zavražděného bratra. Benazir nemaje ani tušení o jeho zločinu, jakmile jej spatřil, pobodl koně a držel za chvíli bratra v náručí.
„Můj bratře,“ zvolal, „můj milý Džohary!“ Avšak Džohary odpověděl pouze hlubokým povzdechem a odvrátil tvář.
Benazir nabral hrst země a nejprve své milované bratry vzkřísil.

pokračování - příště